A tak v Japonsku hýřil americký prezident nápady, jak reformovat OSN, zejména Radu bezpečnosti s tím, že japonský spojenec USA by měl být jedním z členů Rady bezpečnosti. To je myšlenka stará nejméně 15, spíše 20 let, stejně tak jako úvahy o členství druhé nejlidnatější země světa – Indie v témže orgánu OSN. Zatím nikdo z dalších (i západních) velmocí tyto nápady nesdílí. Alespoň ne hlasitě. 

Západní média kladla do Bidenových úst také úvahy (je otázka, zda je skutečně učinil či nikoliv) o snížení role Ruska a Číny v Radě bezpečnosti, coby autoritativních režimů. To se snáze řekne, nežli se to provede. Zejména díky projektu „Pás a stezka“ a díky účasti na rozvojových projektech jak v Asii, Africe tak i v Latinské Americe, lze těžko očekávat, že by role Číny v Radě bezpečnosti (tedy i Ruska) byla rozhodnutím většiny členských zemí OSN snížena. Není to realistická úvaha, už jen proto, že podle některých měření je Čína už dnes nejsilnější ekonomikou světa, která vyrábí 18% světové produkce. Těžko udělat z ekonomického obra politického trpaslíka.

Prezident Biden se v Tokiu také poněkud nečekaně zmínil o tom, že v případě zásahu ČLR vůči Tchaj-wanu, nebudou Spojené státy k případné anexi Tcaj-wanu přihlížet a vojensky zasáhnou. Předpokládám, že prezident mluvil především pro
americké publikum a tak trochu po zklamání, které musí nutně zažívat, neboť Rusům se na ukrajinském bojišti daří v posledních dnech eliminovat významnou část vojenských dodávek ze Západu, včetně moderních zbraní. To způsobuje v Doněcké oblasti velkou palebnou převahu ruského vojska nad ukrajinskou armádou.

Prezident Biden má jistě k dispozici dokonalé zpravodajské informace o tom, že Čína není vybavena k provedení invaze na Tchaj-wan potřebným počtem vyloďovacích plavidel, která by byla schopna provést invazi na ostrov, jenž Čína považuje
za svou odštěpeneckou provincii, podobnou té, která byla uskutečněna v červnu 1944 v Normandii. Čínské loďstvo v posledním desetiletí sice posílilo, ale nemyslím, že by Číňané měli zájem na výrobě vyloďovacích plavidel.

Čína je státem s čtyřtisíciletou tradicí. Státem, jehož nepřetržitá tradice jednotné vlády dosahuje již přes 2200 let. Tato doba uplynula od sjednocení Číny pod jejím prvním císařem. A Číňané mají jednu mimořádnou vlastnost, umějí být trpěliví a umějí čekat.

Nedávno jsme si připomínali padesát let od podpisu Šanghajského protokolu mezi Spojenými státy a Čínou.

Architektem tohoto paktu mezi Čínou a USA, zaměřenému proti rozpínavosti Sovětského svazu, byl ministr zahraničí USA Kissinger.

Ten ve svých pamětech připomíná tu pasáž jednání mezi americkým prezidentem Nixonem a předsedou Mao Ce-tungem, která se týkala právě Tchaj-wanu. Mao se tehdy vyjádřil na adresu Tchaj-wanu slovy: „Tchaj-wan, to je malý problém. Velký
problém je svět“. V dalších jednáních, která se nesla úvahami o budoucím připojení Tchaj-wanu k Číně, předseda Mao sdělil, že k němu dojde, i kdyby to mělo trvat 100 let. Jinak řečeno, Čína nikam nespěchala tehdy a nespěchá ani nyní.

Ostatně politická soutěž na Tchaj-wanu probíhá podle pravidel běžných v západních demokraciích. Momentálně je opoziční stranou na Tchaj-wanu strana Kuomintang, kdysi nesmiřitelný nepřítel čínských komunistů. Tato strana má ve svém programu jako jeden z hlavních bodů sjednocení ostrova s Čínou. Při uplatnění principu jedna země, dva systémy.

Nelze pochybovat o tom, že jednou, v blízké budoucnosti, strana Kuomintang, která má velmi přátelské vztahy k Čínské komunistické straně, parlamentní volby na Tchaj-wanu vyhraje. Pak nastane proces, na který již Západ včetně Spojených
států nebude mít velký vliv. Jestli to bude za pět nebo za deset let, je v zásadě jedno.

Tchaj-wan v tuto chvíli je největší dovozce zboží do Číny. Kapitálová provázanost čínských a tchaj-wanských firem je mimořádně velká. Tchaj-wanské firmy investovaly obrovský kapitál také na pevninské Číně. Z toho vyvozuji, že Čína má velký zájem ne stabilitě nejen celé oblasti, ale také Tchaj-wanu a že tedy vyčká věcí příštích a případnému vojenskému řešení by mohla dojít jen v krajním případě. Tím krajním případem je, že by se Tchaj-wan pokusil o vyhlášení své nezávislosti.

Na tom však nemají zájem ani Spojené státy, neboť i prezident Biden zdůraznil zásadu jediné Číny. Tedy ČLR je pro USA, které konec konců Čínu v roce 1972 dostaly do OSN a mezinárodních institucí, kde nahradila Tchaj-wan, jediným reprezentantem Číny. Implicitně vzato, Tchaj-wan je i podle USA jen její provincií.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele