Na jedné straně nejsou atentáty vůči politikům ve Spojených státech něčím zcela neobvyklým. Pro mě osobně je samozřejmě největší osobní zkušeností (tedy alespoň na dálku a zprostředkovaně českými médii) dokonaný atentát vůči prezidentovi USA Johnu Fitzgeraldovi Kennedymu v listopadu 1963. Mimochodem, těch hypotéz a scénářů toho, kdo za atentátem na J. F. Kennedyho stál, je celá řada.

Když jsem byl před dvěma lety na Kubě a viděl jsem několik hotelů v Havaně, které do Castrova převratu patřily americké Cosa nostře, kterou vedl na tomto ostrově finančník americké mafie Meyr Lansky, přikláním se spíše k názoru, že něco společného s vraždou amerického prezidenta měli tehdy mafiáni. Komunistická Kuba skoncovala s americkou mafií velmi rázným způsobem. A znalci říkají, že M. Lansky si mohl odvézt z Kuby „jen“ peníze ve vyprázdněném bazénu lodi, která mu patřila. Bylo to prý 300 milionů dolarů. Ale obrovský nemovitý majetek mafie zůstal na Kubě...

Prezident Kennedy svým rozhodnutím v podstatě přerušil krátký pokus o převrat kubánských contras, kteří se vylodili v Zátoce sviní na Kubě a byli dílem zmasakrováni kubánskou armádou a dílem zajati. Americká armáda se na pokyn prezidenta držela stranou.

Byla to velká prohra Spojených států, která však zamezila přímému střetu se Sovětským svazem, který se mezitím stal „ochráncem“ kubánských revolucionářů. Ale samozřejmě, je to můj názor. Mohu se mýlit.

A stejně tak si nemyslím, že čin mouly, který se netrefí s puškou se zaměřovačem na několik desítek metrů, je izolovaným jevem. Toho dvacetiletého mládence, který vystřelil na zřejmě budoucího amerického prezidenta Trumpa, někdo zorientoval či dezorientoval... Střelci muselo být jasné, že po atentátu zemře.

Prostě, americká demokracie má mnoho slabin a jednou z nich je vlastně nulová kontrola nad zbraněmi, kterých je mezi americkým obyvatelstvem několik desítek milionů.

A to samozřejmě nejde dohromady s demokracií. Spojené státy nejsou jedinou zemí, kde marketéři staví protikandidáta druhé strany, v tomto případě D. Trumpa, do pozice arciďábla, kterého je potřeba zneškodnit. Samozřejmě, jedna věc je zneškodnit ho politicky a jiná věc je snažit se ho zavraždit. Ale americká média a americká politická třída jsou prosyceny vzájemnou nenávistí. Konec konců, něco podobného jsme zažili před pár týdny na Slovensku. A zažíváme to i u nás, zatím naštěstí bez použití střelných zbraní.

Ale slova mají někdy účinek střelných zbraní. A samozřejmě se najdou v každé společnosti slabé mozky, které je při menší masáži možné zmanipulovat tak, aby provedli čin, který by měl dalekosáhlé následky. Je otázkou, co by se stalo se Spojenými státy v případě, že by atentát na D. Trumpa byl dokonán. Zda by to zemi neuvrhlo do hluboké krize, nepokojů anebo ještě do něčeho horšího. To se, zaplať pánbůh, nestalo, a tak by americká politická třída, tedy předáci obou hlavních politických stran, měli hledat cestu k deeskalaci společenského napětí.

Konec konců, do podobné situace se může dostat v krátké době i další významná západní demokracie – Francie. Pokud nebude jmenován prezidentem Macronem předseda vlády z řad levice, může dojít k občanským nepokojům, ke kterým ve Francii není nikdy daleko. A to ještě před zahájením Olympijských her. Také francouzská politická třída musí nezbytně dojít k dohodě o způsobu soužití mezi prezidentem a jeho centristy a politickou levicí, která vyhrála parlamentní volby. Protože pokud se tato země ponoří do chaosu, za tři roky v prezidentských volbách zvítězí ten třetí vzadu, Národní sdružení Le Penové a Bardelly.

Jinak řečeno, dvě velké západní země, které bývají často dávány za vzor úspěšné demokracie, jsou blízko hluboké politické krize. Ve Spojených státech je celá věc ještě o to problémovější, že Trumpovým protikandidátem na prezidentství je muž, který se zjevně ztrácí v realitě současného světa.

Před lety jsem měl možnost s Joe Bidenem, tehdy viceprezidentem Spojených států, mluvit a měl jsem ten nejlepší dojem z tohoto setkání. Byl to opravdu brilantní muž. Dobře zorientovaný, nabrífovaný, ale také schopný si svůj názor na věc (a tedy i na mě) upravit na základě svých obrovských politických zkušeností. Po desítky let patřil Joe Biden k nejúspěšnějším senátorům Spojených států. Byl to jistě muž zásad, ale především kompromisu, který celou řadu legislativních předloh v Senátu USA dokázal dohodnout jak s republikány, tak s radikálním křídlem své strany. Je to smutný konec jedné velké kariéry a vážný okamžik pro prvořadou velmoc, kterou Spojené státy stále ještě jsou.

Zdá se, že Demokratická konvence, na níž bude v srpnu potvrzen kandidát na prezidenta USA, bude podobně jako v roce 1944 věnována především pečlivému výběru viceprezidenta Spojených států. Tedy muže či ženy, na které může prezident přenést většinu svých pravomocí.

Vyšlo na Vasevec.info. Publikováno se souhlasem vydavatele