Má-li demokratický stát správně fungovat, musí mít každá nově ustanovená vláda možnost, aby realizovala své cíle. Proto je bezpodmínečně nutné, aby vedoucí stávajících nejvyšších státních úřadů byli připravení na to, že musí svá místa uvolnit pro potřeby nové vlády. Pouze prezident, současní členové Parlamentu (senátoři a poslanci), ředitel NKÚ a ČNB nepodléhají moci soudní. Stát není zaopatřovací ústav pro zasloužené politiky nebo pro zasloužilé úředníky.

Bývalí i současní členové Parlamentu se zasloužili o to, že principy demokracie u nás neplatí. V demokratickém státě nesmí nikdo prohlásit: „Pohrdám soudem“. To je trestný čin. V našem absurdistánu to může s klidem prohlásit každý občan (bez právnického vzdělání) o Ústavním soudu. V demokracii platí, že občané mají před soudem stejná práva. Parlamentem vybraný a prezidentem schválený Ústavní soud tuto zásadu porušuje. Povoluje pouze advokátům, aby k Ústavnímu soudu podali návrh na rozhodnutí. Proto veřejně prohlašuji: „Pohrdám Ústavním soudem, protože tento soud pohrdá mými právy.“

Z Ústavního soudu se stal soud dovolací, u kterého končí tisíce podání, s minimální pravděpodobností, že budou někdy vyřešené. Funkci Nejvyššího státního zástupce „zastává“ desetiletí úředník, patrně vystudovaný v totalitě. Podle výkladu upravených právních norem není nikomu zodpovědný.

Funkci nejvyššího prokurátora musí zastávat občan, který ctí principy právního státu, a zodpovědně rozhoduje.

Zbavení základních občanských práv skupiny poslanců za ODS (kauza Tluchoř) nevedlo k přijetí takových kroků, které by vyloučily opakování. Nyní je veřejně pomlouván současný premiér. Státní zástupci se veřejně přou, a nejsou schopni poslat nasbírané důkazy soudu, aby mohl veřejně vznést obvinění, nebo důkazy zamítnout. Státní zástupci a opoziční politici porušují nařízení Listiny základních občanských práv: Každý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno. Pouze soud je oprávněn k tomu, aby rozhodoval každý spor. Toto právo je nesporně primární.

Funkce Nejvyššího státního zástupce musí být pod kontrolou nově vytvořené vlády. Musí umožnit levo-pravou, nebo koaliční vládu. Samozřejmě je plně v kompetenci každé vlády kdykoliv odvolat nejen Nejvyššího státního zástupce, ale každého úředníka, u kterého je podezření z nezákonné činnosti.

Každý státní zástupce dozoruje a řídí vyšetřování. V okamžiku, kdy je vyšetřování u konce, musí předložit kauzu soudu. Je lhostejné, ke kterému soudu prokurátor případ předloží, protože rozhodnutí každého soudce musí být spravedlivé, čili pravdivé. Výrok soudce k žalobci, je opakem výroku k žalované straně.

Soudce posuzuje žalobcem předložené důkazy. Má pouze dvě možností jak žalobu rozhodnout.

A: Může předložené důkazy zamítnout. Rozhodnutí soudce je v režimu utajení, proto nemůže dojít ke zveřejnění skutečnosti, že byl občan nespravedlivě obviněný. V takovém případě je povinností státního žalobce předat rozhodnutí soudu svému nadřízenému. Ten může nechat rozšířit důkazní materiál, a pod svým jménem podat kauzu třeba k jinému soudu. U Nejvyššího státního zástupce proces končí. V tomto případě má Nejvyšší státní zástupce možnost požádat Parlament, aby rozhodl o vydání mandanta, jak přesně praví Ústava.

B: Jestliže soudce uzná předložené důkazy dostatečné k tomu, aby zasáhla moc soudní, pak vyzve žalobce, aby složil vyměřené soudní náklady (pouze, není-li žalobcem stát) a zveřejní údaj o tom, že se stal zákonným soudcem obviněného. Dokud soudce nepotvrdí, že se trestný skutek stal, je obviněný „trestně stíhaným“. Když obviněný prokáže svou nevinu, musí výrok soudce být: „Žaloba se zamítá. Soudní výlohy žalované strany uhradí žalobce.“ Občan zůstává bezúhonným, následky za poškození dobrého jména musí nést žalobce. V současnosti milionové náklady za křivá obvinění státem, opět hradí stát. Proto státem obviněných a soudem osvobozených musí být co nejméně. V současnosti je to jistě nemalá částka státního rozpočtu.

Jak současnou situaci napravit, navrhuji v Dopise premiérovi 1. (ZDE)