Toho dne jsem musel vstávat brzy. Čekalo mě tisíc kilometrů za volantem. Z Gdańska do Chebu. Psal se patnáctý srpen roku 1980. Je to čtyřicet pět let. Nasedli jsme s rodiči do svého wartburga a vyrazili. Ani nevím, proč jsme to tehdy vzali kolem přístavu. Asi jsme byli zvědaví, jak to bude vypadat. Šuškalo se o tom po domácnostech i špeluňkách už několik dnů. Bude stávka. Ale veliká. Celé Gdaňské loděnice i celý nákladní přístav. Desetitisíce zaměstnanců. Pracoval tam i můj bratranec, tak byl rovnou u zdroje, v nějakém stávkovém výboru.

Polsko bylo v rozkladu. Zásobování nefungovalo, některé komodity byly na lístkové příděly. Drahota. Strana to řešila jako vše: hloupě, byrokraticky, direktivně. A brblání postihovala. Jenže brlblání se stávalo neuhasitelným. Navíc ho přiživovaly i svíce z kostelů a katedrál, protože naprostá většina polské katolické církve stála za normálními lidmi, ne za papaláši. (Jaký rozdíl s českou situací kolem Pacem in Terris.)

Politické a sociální požadavky šly ruku v ruce, to bylo také zásadně jiné než u nás. Těsně před Gdaňskými událostmi vyrabovali na jiném konci Polska – v Katovicích – vlak s masem. Směřoval do Moskvy, na Olympijské hry. Tak rozmazlení sportovci maso dostanou – a my ne?! Iniciátoři rabování šli hned do basy, ale okamžitě se rozhořel oheň solidarity. Něco jako „pusťte bratry domů“. Nejsilněji se tahle solidarita začala šířit právě v Gdańsku. Tam se k tomu vzápětí rozhořel boj kolem šikanování odborářských aktivistů a jejich přeřazování na méně výdělečné posty. A další konflikty se přidávaly den za dnem. Chtělo to něco velkého. Demonstraci? Ne, pořádnou stávku! Ale povede se? Všude samí nasazení fízlové, hodně lidí se bálo. Ale věci se daly do pohybu.