To, co asi žádný text nemůže sdělit, je můj velmi příjemný pocit, že se k jednotlivým tématům vyjadřovali lidé, jejichž vystoupení byla zajímavá nejen tím, co říkali, další informaci nebo kontext dodávali tím, čím byli nebo jsou. Kdybych to měl shrnout, byli nejen lidé znalí věci a kompetentní, ale i „relevantní".

Rád bych jen k tomu dodal, že jistě vždy existuje řada dobrých i špatných důvodů, proč mít na to či ono jiný názor, ale vždy je zajímavé vyslechnout si lidi, kteří jsou právě u toho a jejich sdělení nejsou vyčtena z knih nebo jsou „vzpomínkami starých zbrojnošů" nebo naopak „věštěním z libovolné koule", ale vycházejí z jejich relevantní, aktuální praxe. Možná to nejsou ti nejlepší, ale jsou to právě oni. Tady a teď. Tito lidé, kromě toho, že o „něčem" dobře vyprávějí, to „něco" také dělají. Kolektivu SBP a jeho vedoucímu Miloši Balabánovi náleží velké poděkování, že se mu daří takové relevantní osobnosti k aktuálním tématům pravidelně úspěšně shromažďovat.

Vyslechl jsem si velice pozorně i vystoupení generála Petra Pavla. Hovořil velmi přesvědčivě o tom, jak je důležité pro obranyschopnost země využít veškeré domácí zdroje nebo být alespoň schopen začít je využívat bezprostředně poté, co se poměry v mezinárodním obchodu změní. Říkal jsem si, že je skvělé, že někdo s takovými zkušenostmi apeluje na obyčejný zdravý rozum. Potom se však, pro mě jaksi nepochopitelně, jakoby povinným přílepkem, zmínil o nebezpečí, které nám hrozí z Ruska. Vzpomněl jsem si na Cata staršího a jeho legendární: „Ceterum autem censeo..."

Jsem kluk z malého pohraničního městečka a tak mi celý život dělá dobře, když se někdo z malých venkovských poměrů dostane někam do centra dění. Přiznám se bez ostychu, že jsem měl přirozenou radost z toho, že se Petr Pavel stal prvním vojákem NATO a rozuměl jsem i jeho rétorice o ruské hrozbě v řadě ohledů. Jednak je to v NATO, přesto, že je to podle Washingtonské smlouvy především mírová organizace, tak trochu povinná figura. Ta jistě byla z vnějšku posílená mezinárodní situací a potom vnitřně přirozenou touhou Petra Pavla ukázat, že jako bývalý voják Varšavské smlouvy spojeneckým i českým autoritám a veřejnosti, že na svou tehdejší přísahu bezpečně zapomněl. Není to úplně pěkné, ale dá se to pochopit, je prostě jiná doba. Konec konců, kdož jsme bez viny, hoďme kamenem...

Protože znám i poměry v Rusku, tak vím, že taková rétorika nejvyššího vojenského představitele NATO posiluje systematicky především ty ruské vojenské a politické kruhy, které rády chřestí zbraněmi a požadují příslušná zvýšení rozpočtu.

To, co je mi trochu divné, je to, proč to Petr Pavel říká pořád, i když už onu roli prvního vojáka NATO nehraje. Že by to myslel doopravdy, z toho ho při jeho vzdělání, vojenské a životní praxi nepodezřívám. Mrzí mě, že generál, který se dostal z Čech až do středu politicko-vojenského světa Západu, se po svém návratu staví do řady vedle „evrohodnotáře" a „rusobijce" Jandy a jiných českých lehce hysterických fanatiků nutnosti zničit Rusko. Vypadá to asi na perspektivní politické angažmá, tam by to pár bodíků hodit mohlo...

Rusům, kteří prostě jen chtějí mít dobré vztahy se svými sousedy, taková rétorika život rozhodně neusnadňuje. Těm druhým a věřte mi, že jich je v Rusku výrazná, byť nikoliv nepodstatná, menšina, to naopak neobyčejně pomáhá. Celé to dává obraz absurdního dobrovolnictví...

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.