Empatie je přece právě v dnešní době symbolem slabosti, kterou by žádný manažer neměl trpět. Nejsem si vůbec jistý tím, zda se tím vyhazovem za nedostatek empatie něco vyřeší. Stejně tak si nejsem jistý tím, že by nějaká podoba empatie a její zvýšená míra v osobnostním uspořádání ředitelky Památníku v Lidicích mohla na dlouhodobě neblahé situaci kolem památky lidické tragédie cokoliv změnit. Jistý si jsem jenom tím, že empatie je dnes obecně nedostatkovou hodnotou a v situaci kolem památky Lidic, a zdaleka nejen Lidic, se jí u nás nedostává dlouhodobě na více stranách než jenom na jedné. Konec konců, jak již byla naznačeno výše, empatie je v dnešní době až zavrženíhodný plezír a bezmála sprosté slovo. Dovolím si několik poznámek.

Především je třeba si uvědomit, že součástí péče o památku kohokoliv nebo čehokoliv, jehož život či existence byly v minulosti jakkoliv násilně ukončeny, nemá být vylepšování jeho obrazu z dob, kdy ještě žil, nebo, v případě obce, existoval. Lidé ani jejich obce se nestanou lepšími tím, že je někdo zavraždí nebo vyvraždí a vymaže z mapy. Stejně tak vražda není omluvitelná a nepřestává být vraždou tím, že jejím cílem byl špatný člověk nebo hříšná obec. Česká specialita, vyšší princip mravní, podle kterého vražda na tyranu není zločinem, podobně jako biblická zkáza Sodomy a Gomory ohněm a sírou jsou ze své podstaty zrůdné a neblaze se podepisují na vnímání řady událostí, mimo jiné i na vyhlazení Lidic a jeho dobového i aktuálního kontextu.

Je třeba pochopení toho, že nejvíce ubližujeme památce kohokoliv či čehokoliv, když z něj učiníme modlu. Úplně stačí, když se podaří, že se daná památka stane symbolem nepřijatelnosti svévolného násilí a odsouzením moci nebo režimu, které se ho dopustily, a to i v případě výjimečného stavu. Vzpomínám si v této souvislosti na světlou památku národního hrdiny Julia Fučíka, úplně normálního chlapa, plného života, ze kterého udělala po válce jeho žena Gusta za vydatné pomoci strany a vlády neživotný preparát uplácaný z hrdinství, mravní čistoty a lásky k Sovětskému svazu. Když státostrana padla, začalo se na Julia Fučíka více nebo méně hystericky útočit, byl označován za zrádce, který udával kde koho a bez mála byl označen za konfidenta, který snad ani nebyl popraven, ale za zásluhy o Říši někde pořád žije jak Elvis nejlépe rovnou s Adolfem Hitlerem. Omlouvám se za velice mírnou nadsázku. Trvalo dvě desítky let, než se podařilo celou historii Reportáže psané na oprátce doplnit nejen o Gustou a státostranou zadržené Fučíkovy pankrácké motáky, ale také o celý protokol Gestapa, týkající se jeho zatčení a pobytu ve vězení, a další dokumenty, celé to vědecky zpracovat a vydat.