Gándhí se díky svému věku společně s dalšími velikány rafinovaně vyhnul útokům hnutí #MeToo. Z poměrně přirozených důvodů se nepodařilo přesvědčit žádnou žijící dámu, která by proti němu tuto kampaň rozpoutala. Ale rasismus, to je jiný, veskrze časoprostorově univerzální fičák…

Nechci se zde věnovat jakémukoliv hodnocení této zvláštní mutace kulturní revoluce a vandalství, které k nám přichází, jak jinak, z USA. Omezím se na konstatování, že jakékoliv prohlášení, které netvrdí, že „záleží na všech životech“ (All lives matter), je nelidské a proti lidskosti.

Soustředím se na reakce naší veřejnosti na současný výbuch obrazoborectví a vandalství, které se okrajově vynořuje i v Čechách, podobně jako černá mločí hlava ve Vltavě u člunu pana Povondry. Jsme svědky opravdového mravního pobouření lidu. Médii všeho druhu poletují nálepky neomarxistů, levičáků, pravičáků, primitivů nebo hovad. Některé jsou víceméně otevřeně xenofobní, homofobní nebo rasistické.  Podobně, jako když se některé víkendové francouzské demonstrace proti rasismu částečně nesly pod hesly o špinavých Židech.

Žijeme v zemi, jejíž lid bourá pomníky všemi způsoby už více než jedno století. Za zmínku stojí povalení Mariánského sloupu opilci v rámci odstříhávání se od starého Rakouska, rozmetání Stalinova pomníku výbuchem v rámci odstříhávání se od kultu osobnosti a v neposlední řadě pokoutné sundání pomníku maršála Koněva v rámci odstříhávání se od skutečnosti, že Prahu osvobodila Rudá armáda.

Je to důsledek opakujících se vln epidemie viru v české politické paměti, o kterém psal nedávno v Salónu Práva Václav Bělohradský. Těch vln už bylo za to století určitě sedm nebo možná osm. Nechci tady všechny  ty nekulturní projevy vyjmenovávat, jen připomenu, že některé sochy TGM jedou za těch sto let už sedmou etapu. Čtvrtou na veřejnosti a mezitím byly tři v nějaké díře nebo depozitu. Připomenu i to, že se stále sbírají podpisy proti obnově Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí, protože přece to stržení a následná demolice tenkrát byly spravedlivé a správné a jsou pořád.

Možná, že bychom se před tím, než vyřkneme ostré, hrubé a často nespravedlivé soudy nad konáním jiných, měli podívat sami na sebe i na své konání a provést trochu toho sebezpytování. Pro mě osobně je obnovení Mariánského sloupu nadějí, že důsledky emocionálního vandalství a spravedlivého hněvu lidu lze napravit racionálním přístupem a postupem. Byť po jednom století od vandalského činu a díky racionálnímu úsilí trvajícímu bezmála čtvrtstoletí. Zdá se, že jsem v tom poněkud osamocen. Je mi podivné, kolik nadšených diváků má každá likvidace pomníku v naší zemi. Tedy s výjimkou toho Koněvova, který byl pokoutně odstraněn skoro za zákazu vycházení…

Možná, že bychom měli být shovívavější a být pamětliví slov na prstenu krále Šalamouna To přejde. Možná, že bychom si měli sami v sobě přebrat to, že pomníky bourají jenom nekulturní nevzdělanci a pak indoktrinovaní fanatici. Možná bychom se měli zamyslet nad tím, že nejdál přece doletí devátá vlna…

Památka Velkého ducha Gándhího to určitě přežije. To my sami jsme na tom podstatně hůř…

Ladislav Žák

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.