Jednalo se o sbírku politických textů, které publikoval v novinách a časopisech v šedesátých letech, především v průběhu pražského jara. I po půl století působí autorovy myšlenky týkající se svobody slova a demokracie velmi aktuálně. Ostatně posuďte sami z vybraných úryvků:

Diskutující občan se kupodivu nedožaduje ničeho sám pro sebe… mluví o našich společných věcech. Chce být pravdivě informován. Dožaduje se zpráv o veřejných i neveřejných záležitostech a závazcích. Míní se napříště zúčastnit rozhodování. A hlavně si chce svobodně vybírat ty, kterým svěří správu svých věcí. Touží tyto muže nejenom svobodně povolávat, ale chtěl by mít možnost je i odvolávat.

Diskuze neomezovaná strachem, nekorigovaná mocenskými zásahy je prvním předpokladem změn… Lidé určitých kvalit samozřejmě už teď, na samém počátku demokratizace, ze všeho nejvíc myslí hlavně na hranice této demokracie. Jsou koneckonců ochotni i vládnout demokraticky, hlavně budou-li to oni, kdo bude vládnout. Vidina rozvrácené země je děsí méně než stůl moci bez jejich křesla.

Na počátku všeho, co kdy k něčemu vedlo, bylo slovo... Hlídání myšlenek je součástí těch systémů, kde jsou hlídáni i lidé… Cenzura není jenom instituce, je to duševní stav nesvobodné společnosti. Každý nadřízený v takovém systému považuje za svoji povinnost a ještě více za akt vlastní sebeobrany bdít nad myšlenkami svých podřízených. Opracovává jakékoliv jejich duševní „výstřednosti“, až docílí kýženého stavu prostřednosti…

Cenzura si nás všechny chce přetvořit ke svému obrazu…

Je-li primitiv obdařen vyšší mocí než člověk vědoucí, je svár a srážka nevyhnutelná: neboť nevědomost nikdy není tolerantní. Vždycky chce přebudovat svět k vlastní nicotné podobě… Je-li povýšena hloupost nad moudrost, nezadržitelně hloupne celý systém. Přizpůsobuje se tomu, co se žádá. Ministerstva pak vydávají výnosy asi ve smyslu Jak správně zapřahat koně apod. Lidé, kterým byl v dětství spolu se lepým střevem odňat i mozek, získávají skvělá postavení. Jsou svému režimu věrni, ale jsou pro něj ve skutečnosti bezcenní: i kdyby byli postaveni do čela univerzit nebo do ještě vyššího čela, budou to stále titíž omezení lidé, kteří k zašněrování polobotek potřebují obrázkový návod.

Jenom svoboda myšlení a svobodná výměna myšlenek vytváří atmosféru, kdy nejlepší z nejlepších jsou samočinně postaveni na ta místa, na kterých mohou pro celou společnost nejvíc znamenat. Je-li mocí obdařena vzdělanost a moudrost, je tolerantní a snášenlivá, ctí prostotu a veškerou lidskou práci. Občan civilizovaného státu chce takovou existenci, která by neurážela jeho důstojnost. Nechce být pátým kolem u vozu, nechce věčně šeptat, chce se zbavit strachu a úzkosti před orgány, které si sám platí, které vnikly jakoby jeho jménem a které nikterak nemůže kontrolovat. Občan chce mít pocit, že je to jeho stát. A když už je na světě, nechce, aby celou tu krátkou dobu byla jeho hlavním lidským pocitem zlost…

Mluvíme teď často o demokracii. Ale máme na mysli spíš trochu řízenou demokracii. Nejsme si přece jenom jisti, jestli by každý měl mít právo říkat, co si myslí. Ale jakmile znovu začneme vybírat, kdo bude mít právo a kdo nebude mít právo, stvoříme jenom novou variantu staré nespravedlnosti, a nikoliv novou spravedlnost. Řízená demokracie možná vyhovuje Indonésii. Ale my jsme slezli z větví už před mnohem delší dobou. Nechtějme už nadále ve svém vlastním zájmu být loajální s nespravedlností… V zemích kde byla inkvizice, nebylo nejhorší to, co přímo páchala, když řadu lidí mučila a umučila, nejhorší bylo, že zanechala v těchto zemích svého ducha. Podvědomý strach, plíživou tíseň…

Podstatou našeho světa je svár. Ale žádná z doktrín by neměla usilovat, aby „kolem jednoho oltáře“ pokleklo celé lidstvo. Rovnováha je v různosti. Systém, který by si všechny podmanil – a určitě by to učinil ve jménu svobody! - by všechny ihned zotročil. Všechno živé v přírodě, co se kdykoliv octlo v podmínkách bez konkurence a zbavilo se nutnosti dál bojovat, nezadržitelně zdegenerovalo. Jenom krátkozraké režimy a nejslabší vlády nejsiláčtěji potlačovaly jakoukoliv opozici...

Čtenáře, kteří knihu „Politika pro každého“ neznají, možná překvapuje nadčasovost vybraných úvah. Některé to možná i zneklidní a přivede k zamyšlení nad stavem naší demokracie. Podle ústavy je zdrojem veškeré státní moci lid a vykonává ji prostřednictvím parlamentu, exekutivy a soudů. Ústavní zákon může stanovit, kdy lid vykonává státní moc přímo.  Institut obecného referenda byl však dosud uplatněn jenom v roce 2003, kdy na základě ústavního zákona o speciálním referendu občané ČR odhlasovali vstup do Evropské unie. V roce 2012 byl přijat ústavní zákon o zavedení přímé volby prezidenta, který byl uplatněn v letech 2013 a 2018. Samotný zákon o obecném referendu však dosud chybí, ačkoliv Slovenská republika jím disponuje od svého vzniku. Proč v tomto naplnění ústavy zaostáváme? Hodně politiků, politologů ale i dalších do médií zvaných odborníků tvrdí, že česká veřejnost ještě není dostatečně připravená a zralá na takovou změnu legislativy. Je zvláštní, že při referendu o vstupu do EU jsme byli připravení skvěle (vlivem mediální masáže) a teprve pak jsme se nějak „pokazili“.

Množí se i názory, že přímá volba prezidenta byla předčasně udělenou benevolencí, neboť se ukázalo, že lid opakovaně volil jinak, než by správně měl.  I tzv. veřejnoprávní média, která si povinně platíme, se nás zpětně snaží  přesvědčovat, že jsme svými neuváženými hlasy zmařili nějaký vyšší plán. Ale my už jsme si odvykli pokládat odborníky v ČT za věrozvěsty a raději se spoléháme na vlastní rozum. Toho se obávají i „frontoví“ umělci a navrhují roztřídit lid na občany a odpad. Ale jakmile znovu začneme vybírat, kdo bude mít právo a kdo nebude mít právo, stvoříme jenom novou variantu staré nespravedlnosti, a nikoliv novou spravedlnost. Politické strany jsou prostřednictvím vševědoucích médií tříděny už dnes. Na ty, co vyhovují vyšším nadnárodním plánům a na ty, co chtějí prosadit práva českých občanů na důstojný život v demokratickém státě, v němž i zahraniční politiku ovlivňuje vůle většiny. Jak je možné, že padesát let starý požadavek toho, že občan chce být pravdivě informován a dožaduje se zpráv o veřejných i neveřejných záležitostech a závazcích, je dnes vnímán jako provokace? A co je extrémního na tom, když občan dá hlas politické straně, která se dlouhodobě snaží o to, aby lid mohl své zástupce do parlamentu nejenom svobodně povolávat, ale měl možnost je i odvolávat?       

Svoboda slova a přímá demokracie jsou spojené nádoby. Poslance, kteří na nedávné schůzi sněmovny schválili výroční zprávy ČT, čímž prolongovali glejt na šíření nepravdivých a zavádějících informací, chci jako pamětnice upozornit, že se vydali na cestu zpátky. Totiž k normalizaci názorů a k cenzorským praktikám, které před půl stoletím daly knihu „Politika pro každého“ rozdrtit a recyklovaný papír pak byl použit na výrobu brožůrky „Poučení z krizového vývoje“.    

Doufám, že se jednou vzchopíme. Že se přestaneme bát strachu. A že nás neuspokojí svoboda udělovaná nám vždycky jenom na krátkou chvíli, než se opraví klec. (Jan Procházka 1969)