Česká republika loni obsadila velmi dobrou čtvrtou příčku v pořadí nejméně zadlužených zemí EU. Zde první pětka (procenta veřejného dluhu na HDP):

1. Estonsko 9,0
2. Lucembursko 23,0
3. Bulharsko 25,4
4. ČR 34,6
5. Rumunsko 35,0

Vláda by však neměla „usnout na vavřínech“, neboť je spíše jen „jednookým mezi slepými“. Varovné je do určité míry už to, že dluh ČR letos už zase poměrně citelně roste.

Český státní dluh vykázal v kvartálním sledování v letošním prvním čtvrtletí svoji čtvrtou nejvyšší úroveň v historii ČR. Vyšší byl v prvním kvartálu roku 2013 a pak ještě v prvním a druhém čtvrtletí roku 2017. V měsíčním sledování drží nelichotivý rekord loňský květen, kdy státní dluh ČR vykázal svoji historicky nejvyšší úroveň za jednotlivé měsíce, a sice takřka 1826 miliard korun. Krátkodobé, měsíční výkyvy ve státním dluhu však nelze přeceňovat. Důležitější je středně-, a zejména dlouhodobý vývoj.

Vzhledem k tomu, že už ve zmíněném prvním kvartálu roku 2013 byl státní dluh prakticky shodný jako dnes, konkrétně „jen“ o relativně zanedbatelné 3,5 miliardy vyšší, lze konstatovat, že se absolutní výši státního dluhu podařilo v posledních pěti letech stabilizovat. V poměru k HDP tak dochází k postupnému snižování relativní výše dluhu. I díky tomu tak v celé EU loni v poměru k HDP vykázaly nižší úroveň veřejného dluhu, jehož je státní dluh zcela nejpodstatnější složkou, pouze tři země, a sice uvedené Estonsko, Lucembursko a Bulharsko.

Poměrně zdravé veřejné finance dlouhodobě oceňují mezinárodní investoři, takže česká vláda si půjčuje za jedněch z nejpříznivějších podmínek na světě vůbec. V současné době prosperity by však vláda, jak jsme řekli, neměla usínat na vavřínech, ale pracovat na snižování i absolutní výše dluhu. To se bohužel neděje.