„Mamahotely“ vycházejí z módy. Podíl mladých lidí v Česku, kteří bydlí s rodiči, loni klesl nejníže za třináct let. Podle nově zveřejněných údajů Eurostatu loni žilo s rodiči 29 procent Čechů ve věku 18 až 34 let. To je nejnižší podíl od roku 2006. V roce 2006 podíl činil rovněž 29 procent. Méně mladých lidí než loni s rodiči bydlelo v roce 2005, kdy daný podíl představoval 26,8 procenta.

Za pokles popularity „mamahotelů“ mohou dlouhá léta prosperity, která trvala před letošním úderem koronavirové krize. Bydlení sice v uplynulých letech citelně zdražovalo, ale kupní síla řady mladých Čechů rostla ještě výrazněji. Mohli si tedy dovolit i citelně zdražující bydlení, a opustit tak rodinné hnízdo o pár let dříve, než tak činili jejich o několik let starší vrstevníci. Vrchol popularity totiž „mamahotely“ v ČR zažívaly v roce 2015, kdy takto bydlelo hned 34,4 procenta mladých Čechů. To si však ještě lízali rány ze světové finanční krize a jejich dopadů, které byly v Česku zřetelně patrné až do roku 2013. Léta prosperity 2014 až 2019 pak přinesla postupný pokles popularity bydlení s rodiči.

Koronavirová krize pokles popularity „mamahotelů“ pravděpodobně zastaví, ale ne hned. Jejím bezprostředním dopadem je totiž zlevnění nájmů, které je například v metropoli Praze poměrně výrazné. Letos od dubna do června šlo nájemné v Praze citelně dolů, v případě nejpopulárnějších dispozic 2+kk a 2+1 dokonce o víc než 1 500 korun.

Levnější nájemné ještě nějaký čas udrží mezi mladými Čechy oblibu bydlení bez rodičů na poměrně vysoké úrovni. S tím, jak od letošního podzimu a v příštím roce postupně poroste míra nezaměstnanosti, však opět začnou v rostoucí míře vyhledávat „kouzlo rodinného hnízda“. Je to totiž levnější.

Kolik lze vlastně využitím „mamahotelu“ ušetřit? Jeden ilustrativní příklad za všechny.

Průměrné nájemné bez poplatků činilo loni v Praze zhruba 24 tisíc korun. Mladí lidé volí spíše menší a levnější byty, takže průměrně nájemné v jejich bytech bylo levnější. Zase ale je třeba připočíst poplatky. To znamená, že úplná cena „studentského bytu“ před úderem koronavirové krize v Praze dosahovala v průměru kolem 16 tisíc korun. V „studentských bytech“ bydlí zpravidla více lidí, takže na osobu se náklady loni pohybovaly kolem 5 300 korun měsíčně. Podobným nákladům čelili i mladí lidé, kteří již mají studia za sebou, ale ještě nezaložili rodinu, a bydlí ve více lidech v menším pražském bytě.

Kdo místo této varianty zvolil „mamahotel“, ušetří pouze na nákladech bydlení během deseti let ve věku od 25 do 35 let minimálně kolem 750 tisíc korun až jednoho milionu korun.

Takové peníze lze částečně chápat jako půjčku od rodičů. Jejich potomek je pak, třeba ve věku 35 let, může investovat do vlastního bydlení, které se tak pro něj stává dostupnějším.

Bohužel, zdaleka ne všichni obyvatelé „mamahotelů“ si vytvářejí rezervu. Typický český obyvatel „mamahotelu“ loni díky svému zaměstnaní vydělával průměrně v čistém 23 600 korun měsíčně. Takže spořit bylo – a ještě stále je – z čeho. Zvláště za předpokladu, že nemusí rodičům na bydlení přispívat ani haléřem, což je poměrně častý případ. Jen zlomek obyvatelů „mamahotelů“ ovšem prozíravě spoří na vlastní bydlení. Většina bere úsporu za bydlení jako samozřejmost a takto získané peníze utrácí za zábavu, oblečení, elektroniku, výdaje spjaté s automobilem či za cestování a v lepším případě za dodatečné vzdělání.

Lukáš Kovanda, Ph.D.
Národní ekonomická rada vlády (NERV)
ekonom