Díla Karla Čapka se dělí na dvě základní části: část zabývající se vnitřním životem člověka jako jedince, jehož prostřednictvím se Čapek pokoušel zkoumat možnosti i hranice lidského poznání a mnohost pohledů na realitu, a utopickou část, ve které Čapek kritizoval společenské problémy moderní společnosti, včetně i často vyjadřované obavy ze zneužití techniky proti člověku.

V roce 1938 napsal Karel Čapek do Přítomnosti článek s titulkem: Kam směruje vývoj. Ve článku upozornil na „usta­vičný růst mezinárodních vztahů a pořád zřetelnější legalizace mezinárodních styků….“ a taky na to, že „společenský řád, od úsvitu dějin do dneška, se vyvíjí k větší nerovnosti mezi kasta­mi, stavy a rasami“.

Pak položil dvě otázky: „Jestli se během staletí vyvíjí lidská spravedlnost směrem k větší krutosti a k slepé závislosti na mocných tohoto světa – nebo právě naopak?“ a: „Jestli tisíciletý vývoj směruje k rozmnožení lidských a občanských svobod pro každého člověka, nebo naopak k jejich potlačení a k otrocké reglementaci lidských bytostí?“

Na otázky neodpověděl ve článku, ale, jak by se dalo očekávat, o mnoho let předtím. Píše se rok 1921, kdy Čapek vydá R.U.R – tedy Rossumovi univerzální roboti – dramatické dílo, ve kterém se vědci naučí stvořit téměř dokonalého umělého člověka, který by mohl lidstvo navždy osvobodit od fyzické práce.

Jako mu bylo vlastní, i tady prokázal Karel Čapek svou nadčasovost. Dílo R.U.R totiž dokonale předpovědělo nejen roboty, ale i nárůst technologie, specificky umělé inteligence a internetu.

A nyní jsme znovu u té otázky – kam směruje náš vývoj?

Dnes se nacházíme na křižovatce naší existence. Ve všech ohledech je toto století zcela jiné než tisíce století naší předchozí existence. Čelíme bezprecedentním ekologickým hrozbám a nedostatku vody a energie. Žijeme a umíráme jinak – poprvé v historii umírá více lidí na následky přejídání než na podvýživu a na stáří než na infekční choroby.

To vše se děje na pozadí kompletního přepisování staletých pravidel týkajících se politiky, společenského postavení a hlavně chování, především týkajícího se technologie a mezilidské komunikace.

Před 40 lety bylo potřeba 25 lidí, aby monitorovali a informovali o každé aktivitě disidenta Václava Havla. Dnes nanejvýš dva lidé pracující s počítačem mohou monitorovat všechny možné informace o každém obyvateli jakéhokoli velkého města.

Oddali jsme se technologii. Přitom jsme si nechali vzít své soukromí a prodali jsme ho výměnou za větší pohodlí.

Jenže jedná se o prostou iluzi. Nejenže nejsme – zejména nejmladší generace – chytřejší, ale nejsme ani šťastnější. Ve skutečnosti je tomu právě naopak. Dnes ročně spáchá sebevraždu více lidí, než kolik jich zemře ve válkách, při vraždách a teroristických činech dohromady. V běžné populaci vzrostl výskyt úzkosti o 50 %; u dospívajících jí dnes trpí více než 70 % z nich. Průměrné IQ už několik desetiletí klesá. Ve všech zemích se každoroční výsledky standardizovaných testů ve školách snižují.

Za vším stojí přímo či nepřímo technologie, respektive ta digitální. Všechny technologie si totiž nejsou rovny. Některé pomáhají, zatímco jiné ničí. Naše mozky se vyvinuly do současné podoby tím, že byly nuceny myslet, nikoliv že někdo nebo něco myslelo za ně. Je třeba ptát se ne na to, zda počítač bude jednou schopen myslet jako člověk, ale zda člověk bude jednou ještě schopen myslet jinak než počítač.

Abychom udrželi rovnováhu, musíme překonat kulturní nepohodlí vůči technologické kritice a neustále si klást otázku, co je to smysluplná technologie a co skutečně přidává do našich životů. V důsledku toho by se na technologie, jejich používání a rozvoj nemělo pohlížet jako na materiální, ale jako na etickou záležitost. Přijetí takového pohledu má zásadní význam pro naše budoucí přežití, zatímco jeho ignorování nám zaručuje zánik.

To všechno se odehrává v novodobé globalizaci, při které dnešní společnost upřednostňuje kulturu vlastního já a deformuje svobodu jednotlivce tak, aby vyhovovala osobním potřebám. Jednotlivec i korporace se řídí mantrou „více“, nikoliv upřednostňováním efektivity a přerozdělováním majetku tak, aby se skutečná spravedlnost dotkla všech.

Výsledkem je rostoucí sklon vyhýbat se morálním úvahám při řešení jakýchkoli otázek. K jakým mechanismům odměňování se musíme vrátit, abychom se rozhodovali na základě jejich morální, a nikoli finanční hodnoty? Proč jsme ztratili perspektivu čisté naděje pro čisté věci?

Vydali jsme se na cestu homogenizace prostřednictvím eroze kulturní, ekonomické, náboženské a sociální rozmanitosti. Tyto mnohonásobné, současně probíhající ztráty jsou důsledkem monochromatického pohledu na svět, který dává přednost jednoduchým, zastřešujícím řešením před takovými, která vyžadují mezilidské jednání, porozumění a kompromis.

Kam tedy povede tento náš vývoj?

Karle, prosíme o Tvůj názor. A Karel nám odpovídá:

„Žijeme v době, v níž se cítíme zázračně schopní uskutečňovat, ale nevíme, co učinit skutkem. Ovládáme všechny věci, ale nejsme páni sebe sama. Přes své větší vědomosti a větší technickou zručnost je dnešní svět unášen prostě proudem. Žije se bez životního programu, bez plánu. Právě člověk davový je ten, jehož život nemá plánu a plyne s vodou. Proto nic netvoří, ač jeho možnosti a moc jsou úžasné. Davům …byla naočkována pýcha a moc moderního prostředí, ale ne duch.“

„Nemusí nás znepo­kojovat civilizační cesta nahoru, nýbrž kulturní cesta dolů. Nebudeme naříkat, že dnes ve světě rozhodují niž­ší ideály, ale budeme se ptát, kam se poděly ty vyšší ideály, kdo je ztratil, kdo od nich upustil.“

„Svět bude zlý, pokud nezačnou věřit lidi v lidi.“

Jako by žil dnes. Příznačná slova, která dokazují, že jak tehdy, tak i dnes řešení krizí, včetně té dnešní, té nejzávažnější, zůstává stejné.

Poslechněme, co nám Karel Čapek říká. Začněme tedy věřit, jeden v druhého.

(převzato z webu pritomnost.cz, publikováno se souhlasem autora)