Tento výrok jednoho z otců neomarxismu jasně prozrazuje cíle a prostředky tohoto politicko-filozofického směru. Tedy vlastně pouze na prostředky, protože diktatura proletariátu byla ze seznamu cílů vyškrtnuta. Ukázalo se, že dělníci na Západě svoji civilizaci zničit nechtějí a kdyby se opravdu dostali k moci, tak by  pravděpodobně skončili opět u demokracie. Protože se proletariát projevil jako největší překážka revoluce, začali jej neomarxisté nenávidět a usilovat o jeho likvidaci (dnes už jde spíš „jen“ o jeho zotročení). V minulém díle jsme si ve stručnosti popsali historii a hlavní prostředky neomarxistické kulturní revoluce. Dnes si, opět ve stručnosti, popíšeme, jak tyto prostředky vznikly, jak fungují a závěrem se pokusíme neomarxismus porovnat s nacismem a bolševismem.

Takže: jak je vlastně možné, že neomarxismus tak hluboce zakořenil v celé západní civilizaci, když nijak neskrývá, že ji chce zničit?

Především je třeba si uvědomit, že duchovní otcové neomarxismu byli nejen fanatiky, ale zejména vynikajícími analytiky a skvělými politickými marketéry. Mimo profesionálních revolucionářů, kteří byli brzy vytlačeni mimo sféru vlivu nebo zabiti, se jednalo o velice vzdělané a inteligentní osoby; sociology, psychology či filozofy. Ti dokázali naprosto přesně najít největší slabinu Západu a tvrdě na ni zaútočit. Abychom pochopili, jak precizní bylo jejich uvažování, tak se zde musíme na chvíli zastavit a zmíněnou slabinu si trochu přiblížit. Je totiž paradoxně zároveň i naší nejsilnější stránkou.

Západní civilizace svým dlouhodobým vývojem nabyla zkušenosti, že nesmí existovat žádné dogma, které by nemohlo být zpochybňováno a zkoumáno. Tak máme možnost neustále ověřovat platnost všech hypotéz a buď je vyvracet, nebo potvrzovat a dále rozvíjet. Tím se minimalizuje riziko chybných závěrů. Uvedený postoj se velmi osvědčil, protože se v naší historii opakovaně stalo, že mnohé „nezpochybnitelné“ teze byly vyvráceny, jelikož se ukázaly mylnými a byly nahrazeny novými, obyčejně méně chybnými. Tento postup byl aplikován nejen v humanitních i přírodních vědách, ale také v politice a vedl k takové míře poznání, prosperity a svobody, jakou lidstvo dosud nepoznalo (dnes už to bohužel neplatí, ale opravdu tomu tak ještě nedávno bývalo). Tvůrci neomarxismu však dokázali tuto evoluční výhodu Západu dokonale otočit v jeho neprospěch. Jak to udělali? Poměrně jednoduše. Začali tvrdit, že Západ potřebuje vylepšit a že jeho tradiční hodnoty jde posunout ještě mnohem dál. Rétorika „Nechceme bořit, ale zdokonalit“ je samozřejmě správná a používá se i dnes. Lidé touží po dokonalosti. Uvedeným způsobem tedy neomarxisté překroutili (a dodnes překrucují) západní pojetí humanismu, svobody, lidských práv a dokonce se odvolávají i na křesťanství, což se dá pokládat za obzvláště bizarní. Z demokracie se tak stala demokracie liberální, ze zájmů jednotlivých skupin voličů se stal skupinový egoismus, z národních zájmů se stal národní egoismus a tak bychom mohli pokračovat dál. Pojmy jako: svoboda, solidarita, či prosperita, dostaly nový výklad – už neměly být ničím omezené. A když říkáme, že ničím, tak ale opravdu VŮBEC ničím. Zkrátka:

Neomarxismus nabízí každému všechno, ať už je to cokoli!

Z marketingového hlediska se samozřejmě jedná o geniální myšlenku. Nabídnout každému zákazníkovi přesně to, co chce, je přece snem všech prodejců, a politik je vlastně také jenom prodejcem. Jeho zbožím jsou myšlenky, jeho zákazníkem volič. Jak ale nabídnout úplně každému úplně přesně to, po čem touží? Na první pohled by se mohlo zdát, že něco takového není možné (opravdu není, o tom ale až později), avšak tvůrci neomarxismu přišli s geniálním řešením. Nechali tvorbu své nabídky na samotných voličích. Je to vlastně docela jednoduché: Frankfurtská škola tvrdí, že každý jedinec je natolik autonomní osobností, že má nárok být sám tvůrcem své vlastní morálky a zároveň tedy i soudcem svého konání. Z toho vyplývá, že neexistuje žádná obecná morálka, žádné tradice, pravidla, zvyklosti a každý si může dělat, co se mu zachce. Něco takového je pro cílovou skupinu neomarxistů (viz 1. díl) samozřejmě nesmírně lákavou představou. Legendární slogan 60. let „Když chceš, tak to dělej“ je, v tomto ohledu, opravdu dokonalý! Jsi deviant? Máš právo dělat, co se ti líbí. Nechceš pracovat? Nepracuj, my tě uživíme. Máš rád drogy? Ber je, když chceš. Nechceš poslouchat rodiče? Výborně, jsi osobnost. Nechceš se starat o své děti? Nestarej se. Nechceš se učit? Neuč se. Chceš mít dům? Vezmi si ho. Jsi muž a chceš být ženou? Tak jsi žena. Že rodina jsou dva homosexuálové, lesba a tři hranostajové? Výborně, když myslíš, tak to je rodina. Máš právo úplně na vše, nic není nemožné. Toto paradigma je dotaženo tak daleko, že dokonce už ani vražda, či znásilnění nemusí být zločinem, ale projevem originality. Toto učení nabízí jakési univerzální nároky všech na všechno, nabízí svobodu bez jakýchkoli mantinelů. Neomarxisté dokázali dokonale zkombinovat přirozené bažení každého jedince po tělesných požitcích, s tradici kritického uvažování a s vysokou mírou alturismu, které má v sobě západní (křesťanská) civilizace zakódované. To vše ještě doplnili legitimizací nejnižších lidských pudů a různých úchylek. Podle tohoto klíče postupně odvrhli všechny dosavadní normy a začali vytvářet nové s tím, že budují nový, lepší svět. Něčemu takovému je mnoho jedinců ochotno podlehnout tím spíše, že tak, dle zásad tzv. „represivní tolerance“, získají právo terorizovat každého, kdo si myslí něco jiného. Je jasné, že s takto bezbřehým hedonismem nemůže soupeřit ani nacismus, ani bolševismus, ale bohužel ani demokracie. Všechny tyto tři politické systémy totiž vyžadují jistou dávku asketismu.