Británie se klubu šesti zemí odmítla účastnit. Britský premiér Harold Macmillan se pozastavil nad tímto podivným uskupením čtyř zemí, které Britové ve válce zachraňovali před dalšími dvěma a které se najednou daly dohromady. Jednalo se o dohodu odstraňovaní obchodních bariér a harmonizaci směnných kurzů.

Podívejme se na Británii po šedesáti letech, která je opět v jiném postavení a připadá jí, že se zbytek Evropy chová šíleně a že celek EU není schopný reagovat na potřeby doby. Jestliže jsme to v EU dotáhli tam, kde jsme, není divu. Již do vínku ji byla dána smlouvou podivuhodnost. Římská smlouva byla vytvořena v utajení, kdy její signatáři o ní nesměli mluvit ani se svými manželkami, natož aby něco oznamovali lidu dotyčných zemí. Další, italští organizátoři v roce 1957 nepřipravili pro smlouvu vytištění kopií, a tak účastníci podepisovali jen bílé prázdné papíry. Abychom si uvědomili další paradox, a to na příkladu Francie, kde vláda nahonem ratifikovala římskou smlouvu, neboť dopředu věděla, že se k moci dere generál Charles de Gaulle, který výslovně nesnášel pan-evropské projekty. V Německu se pro změnu negativně ke smlouvě postavil Ludwig Erhard a označil ji za „makro-ekonomický nesmysl". Proto později britský historik Tony Judt ve své knize "Postwar: A History of Europe Since 1945¨" trefně poznamenal, že EU byla založena na slabosti a nikoli na síle. To vše jen dokazuje, že Evropa, aby se stala kontinentem bez válek, tak to vůbec nebylo snadné a kontinent si musel  projít nejedněmi peripetiemi.

Jestliže se nyní v Římě sešli představitelé EU, mohli si gratulovat spíše k minulosti, že EU byla ještě před deseti lety nejbohatším kontinentem světa. Dnes je až třetí za Asií a Severní Amerikou. Po Brexitu EU ještě více schudne, neboť Británie představuje 17 procent hrubého domácího produktu EU, 12 procent z rozpočtu EU, tvoří polovinu jaderného arzenálu EU a asi 40 procent vojenských kapacit Unie.

Co nás nyní čeká? Zřejmě je to všem jasné. Opět se navrátíme k začátku k jakési utajené dohodě a vůdcovství opět připadne Německu a Francii. Jediný rozdíl je ten, že panuje určitý strach z jednání bývalých zemí východního bloku. Není proto divu, že došlo k hladkému znovuzvolení Donalda Tuska do čela Evropské rady a dochází k zákulisním jednáním s Polskem.

Pára a pískot německé lokomotivy

Z tohoto hlediska nás může zajímat, jak vidí situaci německý ministr zahraničí Sigmar Gabriel. Zkusme z páry a pískotu, kterou vypouští německá lokomotiva rozluštit, co nás čeká. „Projekt evropské jednoty je v současnosti vystaven nepřátelským vizím, jako nikdy předtím, a to jak z vnějšku tak i zevnitř, a to z pozic autokratů, kteří znevažují naše hodnoty,“ píše Sigmar Gabriel pro Rheinischen Post a tvrdí, že všichni tito nepřátelé by Evropu nejraději rozdělili, ne-li zničili.

Proti tomu Gabriel staví Evropu jako „jeden stát“, který hovoří jednotným hlasem a brání své hodnoty. „Žádná evropská země ani Německo tyto hodnoty nedokáže samo ubránit,“ píše Gabriel a vyzývá u příležitosti 60.výročí Římské smlouvy k ještě většímu sbližování jednotlivých zemí.

Jaké má však představy o budoucnosti? Zkusme, jestli to vůbec jde, vynechat politikova obvyklá omšelá tvrzení, že nejednota nevede nikam a že eurozóna se musí dívat do budoucna s optimismem k dalšímu růstu se zvýšením zaměstnanosti. „Budeme muset více prohloubit naší ekonomickou a celní unii, ale důvodem není oddělení se, ale jednota daná již velmi těsnou provázaností jednoho k druhému měnou Euro. Ale musíme jít ještě dále, abychom splnili historický závazek a vytvořili lepší a silnější Evropu. Musíme ještě hodně pracovat na EU, abychom zajistili mírový stav a prosperitu,“ píše německý ministr zahraničí.

Co se týče bezpečnostní politiky, propaguje větší samostatnost našeho kontinentu se zárukou NATO. „Partnerství s USA a NATO jsou základy transatlantického společenství, ale EU musí sama dokázat překonat krize a konflikty vznikající v jejím sousedství,“ uvedl Sigmar Gabriel. V této souvislosti ještě podotýká, že EU musí lépe střežit své vnější hranice a tvrdí, že vnitřní hranice v EU již ztratily svůj význam.

Svoji představu o budoucnosti EU rozdělil do čtyř bodů. První dva samostatná bezpečnostní politika a ochrana Schengenu byla zmíněna. Třetím bodem jeho představy o EU je společná vnitřní bezpečnost, pod čímž rozumí boj s terorismem, kde cílem je aby obyvatelé Evropy žili beze strachu. Opět jen další fráze.

Z výše uvedeného je vidět, že přestože německý ministr zahraničí napsal článek k 60.výročí Římských dohod na skoro dvě stránky o čtyři a půl tisíce znaků, příliš nevybočil z obecných proklamací. Čekalo by se více ohledně zahraniční politiky. Kupodivu Gabriel má větší představu spíše v ekonomice. Proto je v jeho posledním čtvrtém bodu určenému prosperitě daleko konkrétnější. „Musíme posílit vnitřní trh EU a daleko vážněji se postavit za sociální dimenzi evropského projektu. Pro větší růst a prosperitu musíme daleko více investovat do digitální infrastruktury, vědy a vzdělání,“ napsal v oslavném článku německý ministr zahraničí, který byl do března2017 předsedou SPD. Pak již na závěr píše opět politické proklamace o Evropanech, kteří musí sebevědomě pracovat na obnově ducha Evropy. Napsal, že věří v úspěch, když lépe prozkoumáme některé nacionalistické tendence.

O nic lepší však nejsou ani jeho další články a poznámky k 60.výročí Římské smlouvy – například ZDE.

Z jeho různých výročních vyjádření pak zaznívá nejzajímavěji jeho útok v deníku Frankfurter Allgemeine proti extrémní pravici, která využívá před německými  volbami argument, že Německo nejvíc e dává do pokladny EU a Signar Gabriel říká: „Extrémní pravice přebírá příběh o německém " komplexu viny ", což vede k tomu, že Němci těžce pracují, aby dávali peníze líným Evropanům.“ Dodává k tomu svůj názor: „Každé euro, které dáváme do rozpočtu EU, jde přímo či nepřímo opět k nám.“

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.