Žel to moc nevědí ani ti, kdo vystupují jako systematická opozice. To je velice nešťastné nejen proto, že kdyby se náhodou otevřelo okno příležitosti, nebude využito (když se vlastně neví k čemu). Je to nešťastné i proto, že pokud nevíme, kam usilujeme jít, tak nevíme ani, které kroky nás k tomu cíli přibližují a které naopak oddalují.

Je tu pan Blahýnka, který dělá velmi užitečnou práci, ale ta se celá týká toho, jak má být strukturován systém moci, který orgán má mít jaké pravomoci apod. A my potřebujeme vizi pro celkové fungování společnosti.

V tomto krátkém textu se pokusím zhmotnit mlhavé pocity, kterých je plný veřejný prostor, do stanovisek, které je možné alespoň přibližně definovat.

Zdá se, že existují tři základní pohledy na to, čím nahradit současný systém, který vyprodukoval Fialovu vládu, politické neziskovky a všechno to, s čím se každý den setkáváme.

První můžeme s určitým zjednodušením nazvat PRAVICOVÝM. Setkáte se s ním v Institutu Václava Klause, na serverech jako www.syrzdarma.cz nebo třeba ve straně Motoristé. Řešením je rušit úřady, rušit předpisy, snižovat daně, snižovat sociální dávky a omezovat státní aktivity ve všech oblastech. Stát se má vzdát ambicí ovlivňovat národní hospodářství a ovlivňovat společnost. Předpokládá se, že to povede k jakési ideální rovnováze či ideálnímu stavu.

Pak je tu vize, kterou nazývám PRŮMYSLOVÝM NÁRODNÍM STÁTEM. Je to vlastně jen zmodernizovaná verze toho, co fungovalo v západní Evropě od druhé světové války do 80. let. Tedy kapitalismus se soukromými podniky, ovšem také s velmi aktivním státem, který je odpovědný za rozvoj národního hospodářství a určuje prioritní sektory i celkové poměry. Soukromým podnikům je vnucena velkorysá ochrana pracujících, včetně zastoupení odborářů přímo ve vedení. U nás jsme ty časy nezažily, ale máme zkušenost s husákovským režimem, který s tím sdílel řadu společných bodů. Vizi “třiceti nádherných let” je ovšem třeba zmodernizovat minimálně ve dvou směrech. Jednak to jsou nové technologie, ale změnil se také životní styl. Lidé žijí jinak než před generacemi, dnešní rodina vypadá jinak a společenský model to musí respektovat. Něco se může změnit se zvýšením úrovně školství, ale osmdesátá léta se již nevrátí. Vize průmyslového národního státu je vizí pokrokářskou (ve skutečném významu toho slova, nikoliv ve smyslu současného “progresivismu”) a rovnostářskou. Je vizí technologického optimismu. Ukázkovým představitelem je Donald Trump. K takové vizi vzhlížím já a dále bych mohl jmenovat třeba profesora Budila či docentku Švihlíkovou.

Třetí vizi můžeme nazvat PROTIMODERNÍ. Je za ní představa, že musí proběhnout mnohem hlubší změna. Je za ní představa, že problém je celá moderní doby, její myšlení a její životní styl. Tato vize má řadu forem. Liší se zejména tím, kde má vlastně být ten ideál. Někdo říká, že celé lidské dějiny jsou dějinami chamtivosti, omezenosti, násilí a podvodů a že je konečně zapotřebí to změnit. Někteří moji katoličtí přátelé vidí problém na konci 13. století a chtěli by se vrátit do starších časů. Někdo to má zase úplně jinak. Ale vždy tam najdeme nedůvěru k technologiím i nedůvěru k modernímu státu jako instituci. Celkově to je postoj, se kterým se velmi často setkáme v té části radikální opozice, která si říká “alternativa”.

Podstatné je, že ty vize jsou neslučitelné, i když pravicová a protimoderní by snad mohly najít určitou společnou řeč. Kdo ví. Jenže žádná diskuze mezi těmi proudy neprobíhá. Buď se zdůrazňuje jednota nebo jsou stoupenci jiného proudu zcenzurováni zcela po foltýnovsku. A spojování do skupin probíhá víc podle osobních přátelství a momentálních osobních zájmů než podle názorových přesvědčení.

(zdroj: petrhampl.com)