Seděli jsme u oválného stolu v prostředku Slavie, s námi nějaká lepá děvčata, vedle mne můj tehdy nejlepší přítel (až po deseti letech jsem se měl dovědět, že byl na mě na fakultu nasazen jistou organizací z Konviktské ulice). Vešel Petr Hájek, snad by bylo lépe říci: přitančil k našemu stolu, on, tehdy už zkušený novinář (t. č. týdeník Květy). Měl dlouhé vlasy, džínové kraťasy a nátělník. Dívky kol stolu okamžitě přestaly vnímat chytrolínské proslovy mne a mého Bretschneidera a obrátily pozornost k Petrovi. Hergot, ten mě tedy naštval  :-)

Už jsem o něm tehdy dost věděl. Debutoval mladistvou novelkou Balada číslo jedna (1975). Myslím, že by i sám dnes přiznal, že to byla ryzí juvenilie. Ale hned jeho druhá knížka (sbírka povídek Halelujá, 1977) mi vyrazila dech. Byl to takový „sešit směšných lásek“, ale bez toho Kunderova cynismu a bonvivánství. Moc hezká věc, ještě se tu a tam vidí v antikvariátech. A do třetice román Areál snů (1980). Údajně stál jistého odpovědného redaktora nakladatelství, kde vyšel, práci. Byl to výjimečný literární čin, a zdaleka nejen na svou dobu. Existenciální drama o tom, že před osudem neutečeš. Hájek pak ještě napsal tři knížky v žánru, který v 80. letech vymysleli pobaltští spisovatelé, třeba Estonec Enn Vetemaa. Tři malé romány v jednom svazku, nemající tytéž hrdiny, kulisy ani příběhy, ale vytvářející mozaiku toho našeho „labyrintu světa a lusthauzu srdce“, jak nazval jednu svou divadelní práci Ludvík Kundera. Dvě z nich, Vlídná past a Svět je na rozvod, vyšly ještě na přelomu režimů (1987, 1990), ta třetí – Zvířátka noci, nevyšla, ani nevím proč. K těm dvěma by sedla velmi ústrojně. Četl jsem ji v rukopisu. Nevyšel ani první polistopadový román, a nemýlím-li se, též poslední dokončená Hájkova próza Český krvák. Tu jsem měl vydávat někdy v roce 1997 já, už byla v korektuře (dosud uchovávám ve svém archivu), ale pak to Petr zrušil. Vlastně taky nevím proč. Říkal něco o své nespokojenosti s tím dílem. A to je dost podstatná věc, kterou je třeba o Hájkovi vědět. Je velmi pedantský, k ostatním, i k sobě. K sobě asi víc. Což je nejspíš také to, co měl a má společné se svým dlouholetým zaměstnavatelem Václavem Klausem.

Hájek po odchodu Klause z Hradu se vymezil zpět na žurnalistickém poli. Vydává web Protiproud, jímž uvádí k nepříčetnosti všechny ty krasoduchy z Pražské kavárny. Napsal několik knih, jimiž reagoval na klíčové dobové události (Smrt ve středu, Smrt v sametu, Smrt ve věži, Reportáž psaná na obrátce), a zatím jako poslední vyšel Úder. Kniha psaná ve stínu covidmánie, a přece o ní nelze říci, že je (na)časovaná. Je to olbřímí mozaika autorových vědomostí, názorů, postřehů a vývodů, které vkládá do všech možných souvislostí – od historických po náboženské. O této knize, jakož i o těch předchozích z první až druhé dekády našeho milénia platí, že Hájka prostě musíte respektovat, přemýšlet o tom, co píše, konfrontovat to s vlastní zkušeností a znalostmi – anebo prostě zatratit. Však také těch nálepek konspirátora atd. už utržil za ta léta dost na to, aby na ně byl imunní. Hájek je prostě literární a publicistický myslitel, a dokud si jeho texty nepřečtete, nemáte právo jej posuzovat a soudit.

Petr Hájek měl před pár dny (23. října) narozeniny, a tak si myslím, že je případné do našeho cyklu vetknout pár ukázek z jeho nové knihy Úder (se sebeironickým podtitulem „10 týdnů, které otřásly světem očima konspiračního teoretika“). Vybrali jsme dvě celistvé kapitoly, z nichž si můžete učinit obrázek o jeho myšlení a psaní. K tomu ostatnímu se ovšem musíte pročíst skrz celou knihu. Věřte, stojí to za to.

Kapitola první: Pád

1)