Josef Čapek před válkou zveřejňoval v Lidových novinách sérii politických a satirických kreseb, které pak byly posmrtně (1949) vydány nakladatelstvím Fr. Borový pod souborným názvem Dějiny zblízka. Kresby v ní byly uspořádány do tří celků: Moderní doba, Diktátorské boty a Ve stínu fašismu. My jsme pro dnešní setkání s knihou vybrali pár kreseb z oddílu Diktátorské bory (vyšly též samostatně v Městské knihovně Praha roku 2018). Ještě před ně však předsadíme předmluvu Josefa Hory, která je velmi výstižnou úvahou na téma diktátorů a jejich úlohy v dějinách. Tento krátký text, stejně jako následné kresby, nechť poslouží jako inspirace k přemýšlení – třeba při cestě k volbám, které nás zanedlouho čekají.

Diktátorské boty – Josef Hora

Slyšíte z několika stran světa řinkot ostruh diktátorských bot, jejichž vznik a funkci nám tuto popsal Josef Čapek?

Některé národy se poděsily světla rozumu, jenž ukládá přespřílišné povinnosti každému občanu zvlášť. I staví důkladný pár diktátorských holinek na vysoký piedestal, aby měl lid k čemu bezvolně vzhlížet a podle čeho se řídit, aniž by sám musel myslet. Ať už byly seslány z nebes, nebo se zrodily z chaosu v hlavách místo předpokládané hvězdy, našlapují si diktátorské boty, jak je uzřel Josef Čapek ve své vizi, silně po lebkách milionů, uctívajících to, čeho nelze pochopit, a ztrativších víru v zdravý rozmysl.

Ovšem. V neřádu celý svět mluví o řádu. Lidstvu je třeba řádu, a příklad diktátorských bot, ovívaných vladařským purpurem, seřadil miliony civilních bot, jimi zhypnotizovaných, k velkolepé defilírce. Byla to správná intuice, jež vedla ruku dobře vidoucího kreslíře, aby pustil tyto poslušné davové boty na procházku jen tak bez hlav a bez mozků, neboť těchto není nikterak zapotřebí k národní pýše, kterou burcuje pár břinkajících bot vůdcovských. Jednotnost hromadné vůle by patrně ztratila na své průraznosti, kdyby se nad dunivým maršem bot vznášela polekaná srdce a mozky s pochybovačným úsměvem. Stačí, že z lůna vladařských bot vycházející poselství (v předválečné němčině Maul halten und weiter dienen) bylo povýšeno na kategorický imperativ propagandou, žurnalistikou, jurisprudencí a univerzitami. Touze po životě dynamickém, jež trýzní tolik národů, bylo učiněno zadost, a diktátorské boty, ta veliká továrna na smrduté plyny, ta vznešená kostnice přebytečných občanských lebek, ten roh hojnosti, jenž oživil chod těžkého průmyslu a těžařstva, jsou milovány oněmi národy, jež omrzela kultura, dokazatelně prý zeslabující charaktery.

Jen z nedostatku autarkického nadšení a čisté krve v žilách byl povolán rozum, aby vládl nad národy, jejichž ne dost národní náklonnost k mírné práci podvazovala a stravovala heroické pudy. Naštěstí omyl je napraven, a panorama Josefa Čapka svědčí účinně o jeho podivuhodných výsledcích. Vyčtete z dokumentárních šifer Čapkových kreseb, že se dostavila dynamika a vzruch. Svět přestal být nudný. Dokonale řízená Šílenost dupe po autostrádách. Zdá se snad, že ilustrátor doby trpěl můrou, když zachycoval gesta diktátorských bot. Ale kdepak! Není to můra jeho, nýbrž můra, ležící nad námi všemi, a my, probírajíce se jednotlivými jejími frázemi, pospěšme až tam, kde se na obrázku po všech kolektivních scénách totalitního ducha zjevuje švícko, odnášející diktátorské boty za kulisy.

Slyšíte, jak si tento ševcovský mládenec hvízdá? Jako on, i národy jednou poznají, že diktátorské boty jsou jen a jen z hovězí kůže.

(Josef Čapek – Diktátorské boty. Praha: MKP 2018. ISBN 978-80-7587- 610-2)