V souvislosti s arbitráží o televizi Nova byla počátkem dubna 2003 odvolána celá Rada pro rozhlasové a televizní vysílání. Byla odvolána protiprávně, jak po čase zjistily i soudy. Jenomže celá soudní anabáze – počínaje uznáním oné protiprávnosti až po náhradu ušlých příjmů neprávem odvolaných radních (byl jsem, stejně jako Štěpánek, jedním z nich) trvala dlouhých 18 - slovy osmnáct let. Štěpánkova kniha přináší detailní svědectví celé kauzy, obnažuje role jednotlivých aktérů a jejich osobní zájmy v něm, poskytuje velmi nelichotivý obrázek naší justice i politické scény. Je tak svým způsobem kronikou našeho polistopadového života v jeho velmi temných konturách. Ačkoli nejde o čtení snadné, je zatěžkané množstvím právních dokumentů a výrazů, jde o knihu téměř dobrodružnou, i když velmi hořce.

Pro dnešní čtení jsme vybrali tři ukázky různého stylu. Předně autorovu předmluvu, kde vysvětluje důvod vzniku knihy. Pak stenozáznam vystoupení tehdejšího předsedy poslaneckého klubu ODS Vlastimila Tlustého na mimořádné schůzi Poslanecké sněmovny dne 2. 4. 2003 svolané kvůli odvolání RRTV.

Pár slov na úvod

Jen dvě odvětví u nás fungují hůř než politika. Justice a média. Kdysi jsem to říkával jako veselý bonmot, dnes už vím, že je to smutná pravda.

Když mě v roce 1994 Poslanecká sněmovna zvolila do Rady pro vysílání (RRTV), ani ve snu mě nenapadlo, jak moc to ovlivní podstatnou část mého dospělého života. Devět let jsem byl členem Rady, dalších dvacet zabraly soudy související s mým/naším nezákonným odvoláním.

Válka o televizi Nova mezi Vladimírem Železným a Ronaldem Lauderem byla klasickým obchodním sporem. Řešily to soudy. Kladné postavy v tom příběhu nehledejte. Byl to tvrdý souboj o peníze. Nicméně, nikdy jsem se netajil svým názorem, že o něco více pravdy bylo na straně Vladimíra Železného. Konečné resumé už se ale nikdy nedozvíme. Proč? Protože obě strany sporu, licencovanou CET 21 (Železný) i servisní ČNTS (Lauder), postupně ovládla finanční skupina PPF nejbohatšího Čecha Petra Kellnera a soudní spory zastavila. Přece se nebude soudit sama se sebou.

Petr Kellner posléze udělal skvělý, ba přímo úžasný obchod, když Lauderovi Novu prodal. Proč skvělý, proč úžasný? Protože Lauder byl z prestižních důvodů ochotný zaplatit mnohem mnohem víc než kdokoli jiný. A aby taky ne, když jsme mu to zacálovali my, čeští daňoví poplatníci.

Vinou Rady pro vysílání bylo, že se do tohoto sporu nenechala zatáhnout. Právě k tomu nás tlačili tehdejší vládní politici. Co na tom, že k vyřešení tohoto sporu Rada neměla žádné kompetence a po zrušení licenční podmínky č. 17 ani nástroje.

A propos. Víte, jaký je rozdíl mezi českým a americkým politikem? Žádný. Oba hájí americké obchodní zájmy. Dost smutná anekdota.

Arbitráže spojené s TV Nova, ve kterých figurovala Česká republika, byly dvě. Se stejnými svědky, se stejnými důkazy, leč s rozdílným závěrem. Jedna, ta londýnská, mezi Ronaldem Lauderem a Českou republikou, dospěla k závěru, že Rada pro vysílání ani Česká republika protistraně žádnou škodu nezpůsobily. Druhá, ta stockholmská, mezi Lauderovou firmou CME a Českou republikou, naopak vyčíslila škodu na 10 miliard korun.

Klíčovým důkazem byl zfalšovaný a podvržený cár papíru, prý zápis z údajně tajného jednání, a vinou Rady nikoli to, že by snad jakkoli porušila české zákony, nýbrž že je dodržovala. Je to sice dokonale absurdní a vymyká se to všem zásadám, podle kterých mají být mezinárodní arbitráže vedeny, ale je to tak.

Ten klíčový zfalšovaný důkaz ovšem do arbitráže nevložila protistrana, nýbrž advokáti České republiky. Je to rovněž naprosto absurdní, ale bylo to tak. Českou republiku v arbitráži nezastupovala Rada pro vysílání, ale Ministerstvo financí.

O kauze TV Nova jsem napsal dvě knížky. První se jmenuje Válka o Novu aneb Podvod za 10 miliard (Formát, 2004), druhá Špinavá hra aneb Kriminální historky z arbitrážního protektorátu (Altyn, 2008). U příležitosti 20. výročí začátku sporů o Novu, jež začaly v roce 1999, jsem měl původně v úmyslu vydat Válku o Novu znovu a pouze ji doplnit o kapitoly, které dovyprávějí moji/naši soudní anabázi. Nakonec jsem to ale udělal obráceně. O naší soudní anabázi jsem napsal novou knížku, tu, kterou právě držíte v rukou, a z Války o Novu do ní kvůli kontextu včlenil pouze několik podstatných kapitol.

Některá fakta, některé informace a některé události se v knize opakují. Je to proto, že se opakují v různých dokumentech, dopisech, článcích, rozhovorech či rozsudcích, které cituji. Váhal jsem, zda v příslušných textech neškrtat či něco nevypouštět, ale nakonec jsem v rámci reportážní autenticity naprostou většinu ponechal. Spěchající čtenář může dle libosti přeskakovat.

Termín „poprava“ není z mé hlavy. Tak Špidlův svévolný akt nazvali opoziční poslanci. Ještě předtím, než byl vykonán. Během četby se nicméně dozvíte, kterak jsme po letech zase „obživli“. Plyne z toho jediné. Ta poprava se katovi Špidlovi a jeho pacholkům a spolupachatelům moc nepovedla.

Skuteční viníci prohrané neprohratelné arbitráže potřebovali zastřít svoji vlastní odpovědnost, a tak veřejnosti předhodili obětního beránka a uspořádali spektakulární veřejnou exekuci. V jednom se ale přepočítali. Ne každý je ovce. Ne každý se shrbí. Existují také lidé, kteří do posledního dechu budou hájit svoji čest.

Když jsem zavelel, že tohle si přece nenecháme líbit, pět mých kolegů z celkového počtu třinácti popravených se ke mně přidalo. Tady je náš příběh.

Slavnostní poprava podezřelého

Stenozáznam vystoupení tehdejšího předsedy poslaneckého klubu ODS Vlastimila Tlustého na mimořádné schůzi Poslanecké sněmovny dne 2. 4. 2003 svolané kvůli odvolání RRTV:

„Nyní mi dovolte sdělit veřejnosti stanovisko našeho poslaneckého klubu, na základě kterého nebudeme podporovat program této výjimečné – v uvozovkách výjimečné – schůze a nebudeme také podporovat odvolání Rady.

Přestože tuším, že komentáře řady médií ke stanovisku ODS už dávno jsou odeslány do redakcí, dovolte mi autenticky vyslovit naše stanovisko.

Po včerejším jednání nemůže poslanecký klub pochopit, proč nemůže tato vláda pochopit to, co chápe každé malé dítě: že totiž napřed se musí stát zločin, pak musí být nalezen vrah, viník, pak musí být odsouzen a pak musí být potrestán, případně popraven. Převedeno do řeči arbitráže mezi CME a Českou republikou: napřed musí být rozhodnuto, že Česká republika poškodila CME a v jakém rozsahu ji poškodila, pak musí být nalezen ten, kdo je za to v České republice zodpovědný. Myslím, že jich bude poměrně hodně. A k rozsahu podezřelých mi dovolte uvést Ministerstvo financí České republiky a vládu České republiky za to, jak tuto arbitráž vedli, a pak teprve viníci musí být odsouzeni a potrestáni.

Místo toho prosazuje tato vláda, aby se tady dnes konala slavnostní poprava podezřelého, aby byla odvolána Rada, na kterou leckdo ukazuje prstem a říká, že je jedním z podezřelých. Mimochodem – o tom já nepochybuji, ano, asi je jedním z podezřelých, ale takových podezřelých je tady mnohem více. Ale hlavně, před tou popravou by měly být ty kroky, které jsem uvedl.

A tady asi veřejnost udiví, že právě dnes a zítra se ve Stockholmu u soudu rozhoduje, zdali vůbec Česká republika CME poškodila a v jakém rozsahu.

Pokud tato Sněmovna dnes udělá onu slavnostní popravu, a já nepochybuji o tom, že je k tomu vládní koalice odhodlána, měla by si být vědoma toho, že tím definitivně určí výsledek onoho stockholmského soudního procesu, ke kterému se mimochodem odvolal právě ministr financí této vlády. Jestli Česká republika sama slavnostně popraví podezřelého, v tomto soudním procesu Česká republika musí prohrát, protože prohraje na argumentu, že se sama přiznala a sama již určila zodpovědného a viníka. To nám tedy navrhuje tato vláda.

ODS navrhuje něco jiného, zcela normálního a zcela standardního. My jsme tady včera – zdůrazňuji včera, aby nebylo pochyb o tom, že jsme to udělali – navrhli zřízení vyšetřovací komise k arbitráži mezi CME a Českou republikou. My se domníváme, že Česká republika má vyčkat výsledku onoho soudního sporu ve Stockholmu a má neprodleně zahájit hledání viníků v případě, že tento soudní spor prohrajeme.

ODS bude podporovat potrestání všech – zdůrazňuji slovo všech – viníků, kteří budou nalezeni jako osoby zodpovědné za to, že Česká republika má v tuto chvíli nad sebou hrozbu zaplacení deseti miliard korun. Ano, samozřejmě, pane ministře, doplním. (Na poznámku z řady vlády.) Potrestání všech – nejenom vašich – funkcionářů, ale i jiných funkcionářů, každého, kdo je za toto zodpovědný, protože tato arbitráž není poslední. Vy dobře víte, že České republice hrozí další arbitráže za další miliardy a desítky miliard korun. A my plně podporujeme a budeme se podílet na tom, aby byly včas a důsledně potrestáni všichni, kteří jsou za to zodpovědní, protože to je jediný způsob, jak zastavit další platby České republiky za další prohrané arbitráže. Ostatně proto jsme již včera zřízení takové vyšetřovací komise navrhli.

ODS navrhuje této Poslanecké sněmovně a celému českému státu, aby postupoval tak, jako by postupoval každý normální stát – aby všichni společně se snažili zabránit negativnímu výsledku pro Českou republiku, abychom společně chránili Českou republiku před placením oněch deseti miliard korun. Místo toho vládní koalice organizuje toto teatrální vystoupení, které jsem nazval slavnostní poprava podezřelého. My vyzýváme vládní koalici, aby postupovala normálně, aby spolu s námi podporovala zřízení vyšetřovací komise, aby vyčkala těch několik dnů na to, jak dopadne onen stockholmský soud a aby pak spolu s námi byli potrestáni, případně odvoláni všichni viníci.

Pokud tuto podanou ruku odmítáte, pokud odmítáte tento společný postup, chováte se podezřele. My jsme si ještě včera mysleli, že je to jenom proto, že tento problém nebyl dostatečně vysvětlen a dostatečně pochopen. Dneska, po tom, co navrhujete konat mimořádnou schůzi s tímto jediným bodem – a musíte si být vědomi toho, že jestli dnes odvoláte Radu, definitivně odsoudíte Českou republiku k uhrazení deseti miliard korun – je jasné, že to pravděpodobně nečiníte ani z neinformovanosti, ani z nepochopení, ale že je to, dámy a pánové, a to se mi těžko vyslovuje, velmi pravděpodobně váš zlý záměr. Podporovat dnešní odvolání Rady mohou jenom ti, kteří chtějí, aby Česká republika ve Stockholmu prohrála, jenom ti, kteří chtějí, aby Česká republika těch deset miliard zaplatila. Mám obavu, že se tady chováme velmi zvláštně.

Já považuji Českou republiku ve sporu CME – Česká republika za ohroženou. A na obleženém a ohroženém hradě se žádné teatrální turnaje, natož slavnostní popravy podezřelých zpravidla nekonají.

Já vás všechny, dámy a pánové, vyzývám ke zdravému rozumu. Myslím, že naši občané to, co se tady odehrává, jen obtížně chápou, když se snažíte zatemnit pravou podstatu toho, co jsem se pokusil popsat. V dnešních médiích je jedna jasná otázka: proč pořád platíme za chyby státu? Odpověď po tom, co jste předvedli se svoláním této schůze, je už zcela jasná zcela každému: protože je tento stát špatně řízen, a ještě k tomu to vypadá, že některými z vás úmyslně.“

Výtah ze závěrů vyšetřovací komise ustavené Poslaneckou sněmovnou a vedené Stanislavem Křečkem

Komise konstatuje, že v předmětné věci byly vydány dva arbitrážní nálezy, a to ve věci Ronald S. Lauder vs. Česká republika – Londýn, září 2001 (dále „londýnská arbitráž“) a ve věci CME Česká republika B.V vs. Česká republika, září 2001 a březen 2003 (dále „stockholmská arbitráž“), které je třeba hodnotit společně především proto, že na základě naprosto stejného způsobu dokazování a na základě provedení stejných důkazů, dospěly oba arbitrážní senáty ke zcela rozdílným výsledkům, pokud jde o odpovědnost České republiky.

Komise konstatuje, že ze všech provedených důkazů je naprosto zřejmé, že ČNTS nikdy neměla žádné právo na užívání licence, natož pak na výlučné užívání licence, a že tedy jakýkoliv požadavek Rady ohledně užívání licence ze strany ČNTS – i kdyby takový byl vznesen – nemohl být příčinou škody, kterou vlastník ČNTS – spol. CME – utrpěla. Úmyslné přehlédnutí, respekt. nerespektování této zcela zjevné skutečnosti vylučuje, podle názorů Komise, postavení stockholmské arbitráže jako nezávislého orgánu usilujícího o spravedlivé posouzení věci.

V této souvislosti Komise poukazuje na skutečnost, že stockholmská arbitráž, zcela v rozporu s faktickým právním stavem, se snažila prokázat pravý opak toho, k čemu na základě stejných důkazů dospěla londýnská arbitráž. K tomu jí napomáhaly výpovědi některých svědků. Za všechny jmenuje Komise především M. Landovou, která nabídla své svědectví proti České republice protistraně a přesto, že byla v letech 1993 – 97 pouze referentkou v kanceláři Rady, vyjadřovala se obsáhle k jejím záměrům a krokům.

Komise se plně ztotožňuje se závěrem londýnské arbitráže, když tato vyslovila, že „žádný ze skutků, nebo absence skutků ze strany Mediální Rady, nezpůsobil investici pana Laudera přímé či nepřímé škody“.

Komise nemůže nekonstatovat vážné výhrady k právnímu zastupování České republiky, zejména před stockholmskou arbitráží... Komise shromáždila dostatek důkazů, které vážnou pochybnost o kvalitním zastupování zájmů České republiky advokátní kanceláří CliffordChance potvrzují. Komise má taktéž vážné pochybnosti o tom, zda zástupci Ministerstva financí ČR prokázali schopnost efektivně bránit zájmy státu u mezinárodních arbitráží.

Skutečností, která do značné míry ohrozila postavení České republiky zejména u stockholmské arbitráže, byl poslanecký návrh novely zákona o rozhlasovém a televizním vysílání č. 301/1995 Sb. (Marvanová a spol. – pozn. pš)... Komise však považuje za zásadní, že licenční podmínky bylo možné zrušit jen na základě žádosti provozovatele a kdyby tedy CME o zrušení podmínek licence, což objektivně investici CME ohrožovalo, nepožádala a o její zrušení neusilovala, nestalo by se tak. CME tedy sama a dobrovolně o zrušení licenční podmínky požádala a sama tak ohrozila své investice.

Komise se rovněž zabývala problematikou vedení dvou arbitráží současně, resp. možnosti, že by při stejném předmětu sporu a v zásadě při stejném okruhu účastníků nebylo vhodné vést pouze jednu arbitráž. Podle názoru Komise neučinila Česká republika, resp. její zástupci, vše potřebné pro to, aby proběhla pouze jedna arbitráž, čímž by, s ohledem na výsledky londýnské arbitráže, mohly být výsledky pro Českou republiku příznivější.

Důraz, který stockholmská arbitráž klade na dopis ze dne 15. 3. 1999 a důsledky, které jsou z něj v neprospěch České republiky vyvozovány, jsou, podle názoru Komise, dokladem nejen o nerespektování českého právního řádu tam, kde měl a musel být arbitráží respektován, ale bezpochyby i dokladem o nerovném postavení účastníků sporu před touto arbitráží.

Komise je velmi překvapena skutečností a považuje za chybu, že mezi svědky nebyla českou stranou navržena osoba, která bezpochyby měla k dispozici řadu relevantních informací a měla k dispozici i řadů důkazů, které mohla předložit, totiž osoba bývalého generálního ředitele protistrany Vl. Železného. Ten by s ohledem na svoji bývalou funkci mohl uvést řadu skutečností, které by pozici české strany mohly jen posílit. Neuvedení tohoto svědka vzbuzuje pochybnosti Komise o zájmu zástupců státu na řádném objasnění věci.

Komise se při výslechu svědků setkala s námitkou o povinnosti mlčenlivosti, kterou byli účastníci, zejména svědkové, před arbitrážemi zavázáni. Na tuto povinnost se odvolala především svědkyně Havlíková. Svědkyně Havlíková Komisi sdělila, že byla varována Ministerstvem financí ČR prostřednictvím právníků CliffordChance, že by si mohla přivodit problémy, pokud by před Komisí vypovídala vázána mlčenlivostí. Komise konstatuje, že tento postup vzbuzuje pochybnosti a je na hraně nežádoucího zasahování do vyšetřování Komise.

Rozhodnutí stockholmské arbitráže bylo tvrdé, neobvyklé a v mezinárodních odborných kruzích v řadě případů negativně hodnoceno. Arbitři nevzali v úvahu relevantní ustanovení českého práva a k odůvodnění nálezu byla použita nepravdivá tvrzení a skutečnosti, které by jako důkaz při řádně vedeném arbitrážním sporu jako důkaz sloužit nemohly. Toto rozhodnutí je odsuzováno celou řadou odborníků v oblasti mezinárodního práva a mezinárodní arbitráže a vzbuzuje jejich pohoršení. Toto rozhodnutí by mohlo poškodit důvěru států v nezávislost arbitrážních senátů a mělo by se dotknout pověsti a odborného kreditu dotčených arbitrů.

Rozhodnutí stockholmské arbitráže o zaplacení škody, která měla společnosti CME vzniknout, považuje Komise za nespravedlivé, neodpovídající provedeným důkazům, za rozhodnutí, které bylo umožněno jen nerespektováním právního řádu České republiky, využitím pochybných důkazů, nerespektováním zásad arbitrážního řízení a využitím sporných rozhodnutí Rady a neadekvátní úrovně zastupování zájmů České republiky v tomto sporu.

Komise intenzivně prověřovala tzv. důkaz R47 (záznam dr. Havlíkové o jednání Vl. Železného s Radou) a konstatuje, že kolem tohoto dokumentu existuje celá řada nejasností, na které rozporné výpovědi svědků nedaly jednoznačnou odpověď. Především kdo tento „důkaz“ vložil mezi dokumenty použité v rámci arbitráže, proč česká strana neodmítla relevantnost tohoto dokumentu, a dokonce ho sama v arbitrážním řízení použila. Komise konstatuje, že Ministerstvo financí a právní zástupci české strany významně podcenili důležitost tohoto dokumentu.

Komise doporučuje Ministerstvu financí ČR, aby nechalo zpracovat nezávislý audit, který by zhodnotil okolnosti výběru právního zástupce ČR v tomto sporu a jeho postup při obhajování zájmů republiky. Považuje za vhodné požádat Nejvyšší státní zastupitelství, aby se seznámilo se závěry Komise i s důkazy, které byly před ní provedeny, a posoudilo, zda případně nelze na základě těchto dokumentů odvodit odpovědnost konkrétních osob.

(Petr Štěpánek -. Reportáž psaná po popravě. Praha: Olympia 2022)