Takový osud, jaký jej potkal, abys pohledal. Narodil se na Vysočině a tento kraj jej poznamenal na mnoho způsobů. Býval to kraj otevřených a tvrdých lidí žijících otevřené a tvrdé životy. Ne nadarmo tamní kopce nesou hrdý název Železné hory. To samo o sobě je velká škola.

Josef zde prošel prvním z mnoha pekel svého života: v šestnácti letech měl havárii, z níž se vzpamatovával desítky měsíců. Opakovaná klinická smrt, matčiny modlitby, otcova politická kariéra (Josef Šimon st. byl ministrem, otec se synem k sobě našli cestu až těsně před smrtí toho staršího v roce 2003), to všechno lemovalo jako ta mňačkovská „dlouhá bílá přerušovaná čára“ život jednoho z nejtalentovanějších a nejoriginálnějších českých básníků druhé poloviny minulého století. Bez jeho knížek Snídaně v automatu, Asfaltoví holubi, Pouštní pták a řady dalších by česká literatura byla o poznání chudší.

Snad z těchto raných dramat povstával Šimonův specifický básnický jazyk, často posmutněle ironický, ale neokázale vědoucí. Třeba v téhle básni:

„V tomto prostoru a čase / už nám ani matky nerozumějí / chceme být úspěšní / hrdí / sví / chceme být nesmrtelní / a zatím stojíme / na nástupním ostrůvku / jak stádo / ze všech stran / na nás prší / a fouká / budoucnost / jak veliké vlahé zvíře / se v nás / pomalu převaluje“

Už na střední škole působil Šimon v bluesrockové kapele, později jeho texty zhudebnil i Vladimír Mišík. Josef sám vydal dokonce autorskou LP desku Pouštní pták na útesech rocků (1987). Jak konstatoval i Bohumil Svozil, jeho životopisec ve Slovníku čs. spisovatelů, Šimon svým originálním způsobem navazoval i na tvorbu Josefa Kainara, rovněž básníka spjatého s hudbou. Swingovou či rockovou, na tom už nezáleží. Sám Kainar kdesi napsal větu doslova erbovní: „Hudební, nikoli jen písňová intonace je pro mne jednou ze záruk, že to, co čtu, je báseň.“ Proto se nelze divit, že se Šimon pro generaci dorůstající v 80. letech minulého století stal autorem generačním, podobně jako o dekádu dříve Václav Hrabě. Šimon protkával své básně hudebními odkazy – tu na Jimiho Hendrixe, jindy prostě na blues jako hudební vyjádření stavu duše. Vetkl hudební odkaz i do názvu jedné ze svých – v té době skoro kultovních sbírek Ať člověk – melancholická kytara (1982). V asi nejznámější sbírce Asfaltoví holubi (1978) čteme verše, které se nám – tehdy osmnáctiletým – zadíraly pod kůži a zůstávaly tam: „tys voněla jako kytara prudce vyjmutá z pouzdra / a cítil jsem pod rty tvoji duši / jazykem jsem ji tlačil zpátky / zatímco tys chtěla něco říci / něco jako: jsi…“

Poesie „mezi oči“

Už jsme připomněli, že Šimonův otec patřil k tehdejší politické vrchnosti. Josef mladší jako by se od tohoto jha chtěl soustavně vzdalovat. Psal nepokorně, neslužně, vzpurně. Jak opět píše Bohumil Svozil, „od prvních sbírek se vyznačuje explozivním charakterem přímého i obrazného pojmenování, střetáním konkrét a abstrakt, zahrnováním disharmonických sfér všednosti, civilizačních procesů, mýtů a kosmických dimenzí, jakož i vyhrocováním situací do ostrých protikladů a etických konfliktů (Asfaltoví holubi, Český den). Podobně kontrapunkticky je instrumentován také básnický subjekt Šimonovy poezie. Vystupuje v ní do popředí jako nositel žhavých smyslů a citů i chladné intelektuality, patosu i ironie, zaujetí i zošklivění realitou, vcelku pak se projevuje antiromantickou civilností i romanticky titánským gestem výlučnosti a vzdoru. Takto dramaticky zaměřená tvorba postupně přešla do polohy kritického sporu se soudobou nivelizací života a kultury. Zvlášť patrné je to ve sbírce Pouštní pták, kterou režimní kritika charakteristicky odmítla jako ideově podezřelou.“ Jednoduše řečeno, byl to další z nekonečné řady truvérů nesouhlasu s dobovými kulisami i dramaty v nich falešně hranými. Dědic Villona, Gellnera, Kryla…

Jenomže…

Josef nesl svůj kříž i po roce 1989. První popřevratová garnitura jej sice – jako někdejšího velmi osvíceného šéfredaktora nakladatelství Odeon – po zásluze ocenila a využila jeho schopností (byl krátce náměstkem ministra kultury), ale nová moc se velmi rychle rozkoukala a potřebovala pro staré kamarády nové trafiky. Přestalo být důležité, co umíte, stačilo jen být mezi vyvolenými. Zase už. Pokolikáté už? Strmý pád Josefa, který možná víc než kdo jiný přivítal očekávanou svobodu, zastihl nepřipraveného. V jeho poslední vydané sbírce Bít poezií čteme tyto verše:

„… a chvíli to skutečně vypadalo že odešli herci / a přicházejí lidé / však/ přicházeli imitátoři / vrhači nožů šašci a cvičené opice / a mlýnky na maso / a švábi // prostor zabředl / v podvojné účetnictví / mrtvolám / se za nás strhávají tváře / a bůh z nás má strach // a opice se otáčejí za psy / v kterých houstne hněv / jak pod obojkem z hada // a imitátoři se svlékají /  utínaní / u úst //

i ty ses už svlékla a ukazuješ na mě // zástup šašků mlčí… // A přesto se hlásím jak svědek korunní / drcen spalován a zohavován / řečí / ba i pazvuky… //

dál se vracím ke svým / pošklebován a třísněn odvrácenými / a ty se mnou naříkáš / neb skutečně pláčeme / právě jen s těmi s nimiž jsme společně / zatoužili smát se.“

Nezměněn v příběh

Naposledy jsem s Josefem Šimonem mluvil jen pár dnů před jeho skonem, a jako by to bylo před stoletím, o jeho básních, které byly připraveny do almanachu současných českých a slovenských básníků. Josef, který už léta nechodil mezi lidi, zklamaný, zahořklý, opuštěn mnoha blízkými i vzdálenými, se té zprávě těšil, a těšil se taky, že přijde pokřtít spolu s ostatními tu knihu, která dostala příznačný název Most z veršů. Už tam nepřišel, ale věřím, že ze svého místa nad námi nám nahlížel přes ramena do té knihy a byl s ní spokojen.

Na jeho pohřbu se nás sešlo asi deset. Většinou básníci – Vladimír Křivánek, Vladimír Janovic, Jiří Žáček, Karel Sýs, Lubomír Brožek, tuším, že i Michal Černík. (Mimochodem, ten nás opustil před pár týdny, krátce na to následován Sýsem.)  Básníci Šimonovy generace, kdy ještě básnické slovo mělo leckdy větší sílu než kolona tanků nebo přehlídka o státním svátku. Básníků, kteří byli vycepováni dobou, kdy se více říkalo mezi řádky než v nich. Jak symbolické: o odchodu Josefa Šimona tehdy nenapsalo jediné tzv. mainstreamové médium, s výjimkou literárního týdeníku LUK (Literatura – umění – kultura). Zato o zesnulých fotbalistech, pop ikonách a podvodnících v drahých oblečcích od Armaniho byly sepsány mediální epopeje.

Seděli jsme osamocení v té neosobní malé síňce hřbitova, nejmenší, co tam mají, aby se neplývalo prostorem, i pohřebnictví je dnes podnikání. A do toho mlčení přečetla Josefova sestra Naděžda Macurová obyčejným, civilním, jakoby oznamovacím tónem asi poslední báseň Josefa Šimona, která kdy zazněla veřejně a nahlas. Jako by se v tu chvíli nad tím smutným územím otevřelo nebe:

„i když už Tě nikdo neobjímá / a ode zdi ke zdi Tě stále míň zbývá /

naděje chodí zpříma  // i když Tě zlomili pod lisem v němž se drtí knihy /

i když Tě vraždili tak aby tisíckrát zavraždili / naděje chodí zpříma // i když Tě prostě zabili / tak jak se pálí obilí / naděje chodí zpříma //

i když Tě chtěli změnit v příběh / vyprávěný blbem jenž pase cizí hříbě / naděje chodí zpříma  // i když Tě usekli jako prst spravedlivého  / jenž ukázal křivého ve lži jeho / naděje chodí zpříma // ač pravda oslepla a lidskost oněměla / a tobě patří jenom bolest těla / naděje chodí zpříma //  

i když už jen naděje chodí zpříma / a srdci člověka je zima / naděje chodí zpříma…