Zpráva z tisku:

„Ruské letadlo Tu-154 se v dnes ráno zřítilo do Černého moře krátce poté, co vzlétlo z mezinárodního letiště Adler u Soči. Na palubě zříceného ruského letadla bylo 64 členů skupiny Alexandrovci. Nikdo zřejmě nepřežil.“

Vážení Alexandrovci,

vlastně teď není podstatné, jestli to píši těm z vás, kteří našli smrt ve vlnách Černého moře, nebo přeživším, kteří bezpochyby ponesou vaši uměleckou a hlavně historickou tradici dál. Znamenali jste a znamenáte velmi mnoho, nejen pro minulé století, kdy vás váš zakladatel Alexandr Alexandrov postavil jako živý štít proti násilí, hudbu jako projev víry ve vítězství nad těmi, kdo šíří nenávist a smrt. U nás se vypráví zkazka, kterou zdatně šířil spisovatel Jirásek a po něm politik Nejedlý, totiž že řídké, leč vydatně a nahlas zpívající šiky husitů zahnaly kdesi křižáky na útěk. Vlastně vůbec nezáleží na tom, zda je ta zkazka postavena na historické pravdě. Už takhle, sama o sobě, dodává národu v nouzi jistou sílu a důvěru ve vlastní síly. A každý si ji pamatuje. Všechny děti (aspoň mé generace) vědí, co znamená věta Ktož sú boží bojovníci, a jaký účinek měla nebo aspoň mohla mít na početnější, ale nesourodé vojsko odnaproti, které nespojovalo přesvědčení o významu sdílené věci, myšlenky, zájmu. Kteří byli vyslání do pole za peníze, a ty nikdy nad opravdovou vírou nevítězí.

Ale co husité…  Vy Alexandovci jste  to byli, kdo dali této myšlence formu a institucionalizovali ji. Kdo objížděl zákopy Velké vlastenecké války a tisícům odsouzených k velkým nesnázím vlívali trochu naděje do unavených duší. Možná taky proto jste nezanikli, vážení Alexandrovci, s příchodem tzv. nových časů. Možná vás mnozí dlouho vnímali jen jako symbol historie, tradice, něco jako oživlé muzeum dávných vítězství a obětí. A popravdě, i kdyby to tak bylo, stálo by to za to. Protože vaše umění bylo obdivuhodné za všech časů. Ta míra profesionality, kázně, disciplíny, možná trochu vojenská, ale fascinující ve výsledném uměleckém – a nejen – účinku! Vy jste svými Kalinkami bořili naivní představu, že historie se nekonala, že jsme všichni postmoderně utrženi ze svých dávných záhonů a nacpáni do plastových rámů a květináčů, kam do nás velitelé všehomíra vkládají jedovaté infúze pravd o tom, že pravda neexistuje, všechno je klam, protože jediným cílem je plné břicho na spotřební úvěr, čili vlastně novodobé otrokářství. Vy jste těmto inženýrům budoucnosti překáželi, protože jste ztělesňovali víru tak mnohých, nežijících na dluh, že jsou na světě věci důležitější než nový typ mobilu.

V době dnešní jste byli nepochybnou oporou dnešní ruské elity, která, když zdědila zemi po Borisi Jelcinovi, zmateném mašinfírovi s lahví samohonky místo mozku a svědomí, učinila donkichotský -  a k překvapení mnohých: úspěšný pokus vrátit Rusku sebevědomí a hrdost. Nic lepšího Putina nemohlo potkat, než právě vy, Alexandrovci, po vojensku sešikovaní hlasatelé té hrdosti, kterou Rusko nutně potřebovalo, aby se z něj nestal jednou provždy jeden velký McDonald´s.

Význam toho navráceného sebevědomí je mnohem vyšší, než si ještě mnoho z nás dnes umí představit. To Rusko, které Jelcin před lety odevzdal do rukou Bushe seniora a zejména pak Billa Clintona, doslova jak Indiáni svou prérii za flašku ohnivé vody, by se nepochybně proměnilo v nepřehlednou, kriminálníky prolezlou periférií světa, která by sice po nějaký čas absorbovala ty efektní spotřební úvěry, ale spěla by k jednoznačné katastrofě. A do této katastrofy by s sebou strhla i zbytek světa. Nezapomínejme, na tom předměstí vesmíru jsou jisté červené knoflíky, s jejichž pomocí je možné celou zeměkouli poslat k čertům už asi stopadesátkrát po sobě. A jak se říká, od chvíle, odkdy to bylo možné jednou, nezáleží už na ničem jiném, než aby se to prostě nestalo.

Jenomže cesta k této naději nevede přes porobené a ponížené Rusko. Ta cesta vede pouze přes partnerství se sebevědomým, vyspělým a demokratizujícím se Ruskem, které dnes buduje Putin. Opírá se při tom o dějiny své země, o ty, kteří připomínají dávnou i budoucí sílu a slávu., třeba taky o vás, Alexandrovci. Stejně jako Putinova snaha postavit Rusko na pevné nohy, i vy jste byli poslední léta mnohem víc poslem budoucnosti, než panoptikem minulosti, jak vás popisovali ti, kteří neměli potřebu věcem porozumět, jen je ovládat. A takových je všude dost, i u nás. Už si představuji jistou novinářskou hyenu, jak bude drtit nenávistná slůvka o tom, jak je dobře, že s vámi v tom moři zahynul symbol nenáviděného impéria, které nám přece vzalo naši svobodu v tom Velikém Srpnu. Jsem si ale jist, že to bude hlas osamělý, protože pořád ještě více lidí cítí pokoru před osudem, než aby se mu drze smálo do očí, respektují majestát smrti, vědomi si své vlastní konečnosti, místo aby tancovali na kostech, jimž nesahají ani po nehty.

A také si jsem jist, že vás zmizelé zastoupí nemenší sbor nástupců, protože kde je silná myšlenka a vůle věřit, zástupy se už najdou samy. Jestli pro vás odešlé mohou ti zůstalí něco udělat, je konat vaši práci stejně dobře, jako jste to činili. A to nepochybně nastane.

V úctě

Petr Žantovský