Československému prezidentovi Edvardu Benešovi bývá vytýkáno mnohé. Že vyhlásil dvě předmnichovské mobilizace, že je obratem zrušil, že utekl z vlastní země a nechal ji napospas Hitlerovi, že stál za akcí Anthropoid, atentátem na Heydricha, který stál desítky tisíc nevinných českých životů, že schválil omezení demokracie po válce, totiž zákaz pravicových stran a vytvoření tzv. košického vládního programu, který byl jasnou předmluvou pozdějšího komunistického převratu, že kapituloval před Gottwaldem v únoru 1948… Nejčastěji je mu však vyčítáno uzavření československo-sovětské smlouvy v roce 1943., podepsané v Moskvě 12. prosince toho roku.

Zpravidla se už nepřipomíná, že to nebyla první smlouva mezi oběma státy. Co jí předcházelo? Dvě „prozatímní“ smlouvy, které byly uzavřeny v roce 1922 (5. února s RSFSR a 5. června s USSR) a týkaly se vesměs „administrativních“ záležitostí (zřízení zastupitelství, spoje, pravidla pro obchodní operace). Z důvodu obav před vzrůstající agresivitou Německa byla 16. května 1935 uzavřena smlouva týkající se vzájemné pomoci v případě útoku Německa, která navazovala na smlouvu uzavřenou mezi Francií a Sovětským svazem. Teprve jako třetí, uprostřed války, která se tou dobou ještě nevyvíjela nikterak jednoznačně, byla onoho 12. prosince 1943. uzavřena Smlouva o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci mezi Československem a Svazem sovětských socialistických republik. Ta rovněž navazovala na smlouvu anglicko-sovětskou z roku 1942 a týkala se vzájemné pomoci ve válce proti Německu i po válce. Smlouva také obsahovala položku o „nevměšování se do vnitřních záležitostí druhého státu“, její platnost byla stanovena na 20 let a roku 1963 byla prodloužena.

Nebyla to ovšem samozřejmě poslední vzájemná smlouva. Ještě za války, 8. května 1944, byla uzavřena smlouva o spolupráci mezi československými a sovětskými orgány na osvobozeném území. Po „bratrské pomoci“ vojsk Varšavské smlouvy byla 16. října 1968 v Praze podepsána smlouva o dočasném pobytu vojsk. A necelé dva roky poté, 6. května 1970, byla v Praze podepsána „Smlouva o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci mezi Československou socialistickou republikou a Svazem sovětských socialistických republik“.

Ona původní „Benešova“ smlouva z 12. prosince 1943 měla několik zvláštností. Předně na jedné straně stál Sovětský svaz a na druhé straně československá exilová vláda. Jakkoli byla v té době západem uznávána jako plnoprávný zástupce československých zájmů, její legitimita by, důsledně vzato, mohla být zpochybněna přinejmenším z jednoho důvodu. Už 14. března 1939 totiž vyhlásil slovenský sněm nezávislost na tzv. druhé republice a ustavil samostatný Slovenský štát, kdežto zbytek republiky obsadili Němci až den poté, 15. března 1939. Je samozřejmé, že to byly události na sebe navazující a vzájemně propojené (a připravované), nicméně česká část republiky byla regulérně okupována, kdežto slovenská měla formálně i fakticky vlastní vládu, parlament i prezidenta. Česko-slovenskost Benešovy londýnské exilové vlády tak byla odvozena od stavu před 14., nikoli 15. březnem. Formálně neměl Beneš v roce 1943 co za Slovensko sjednávat.

Pochopitelně nelze zpochybnit, že Slovensko uzavřelo spojenectví s nacistickým Německem, účastnilo se války po jeho boku a bylo spolu s ním poraženo, ale úplně puristicky je třeba si uvědomovat, že košické vládní sezení, a před ním už Benešova moskevská mise, byla de facto aktem zrušení samostatné slovenské státnosti. Jistě, dějiny diktují vítězové, ale tím Beneš v Moskvě roku 1943 ještě zdaleka nebyl.