Záhadné zmizení saúdského „disidenta“ Džamála Chašúgdžího, který byl naposledy viděn, když přesně před týdnem vstupoval do budovy saúdského konzulátu v tureckém Istanbulu, zůstává dál bez vysvětlení. A spekulace se jen množí. Turecko už o víkendu naznačilo, že byl Chašúgdží nejspíš na konzulátu zavražděn, později svá vyjádření zmírnilo a současně vyzvalo Saúdy k souhlasu s prohledáním budovy konzulátu.

Turecko má se Saúdskou Arábií problematické vztahy snad už od časů osmanské říše a aktuálně hlavní vzájemné problémy spočívají v tom, že Turecko razí politiku Muslimského bratrstva, tedy politického islámu, což je pro saúdské vladaře představa až hrůzná – jakákoli vize volební urny totiž znamená rychlý konec jejich panování. Na jedné straně tak sice nelze vyloučit, že Ankara může celé kauzy propagandisticky využít proti Saúdům, ale v časech ekonomické krize v Turecku to asi není vyústění z nejpravděpodobnějších. Stejně reálně se totiž jeví možnost, že Ankara Saúdům pomůže zahrát celou záležitost „do outu“ výměnou za příslušnou sumu petrodolarů. Právě v tomto duchu vyznívá zatím nejnovější turecká výzva, aby Saúdská Arábie sama předložila nějaký důkaz, že devětapadesátiletý Chašúgdží opustil budovu konzulátu a navíc živý, provázená „únikovým“ náznakem, že za Chašúgdžího zmizením může být „třetí strana“.

Odhlédneme-li od saúdsko-tureckých vztahů, faktem zůstává, že Chašúgdží musí mít mnoho přátel. Dlouhé roky působil coby neformální mluvčí dvou vladařů tmářského království, chlubil se osobním přátelstvím s Usámou bin Ládinem a „disidentem“ se vlastně stal až v roce 2015, kdy se faktické moci v království chopil nevypočítatelný korunní princ Muhammad bin Salmán (MbS). Tehdy se Chašúgdží přestěhoval do USA a začal psát pravidelné týdenní komentáře pro Washington Post, v nichž vcelku opatrně popisoval především saúdské ekonomické „reformy“. A přitom saúdské elity ve svém okolí vyměnil za ty americké. Západní média jej po jeho zmizení okamžitě zařadila na seznam saúdských „lidsko-právních aktivistů“, které potkal smutný konec, ale to je ze všeho nejvíc jen projev západního selektivního chápání „lidských práv“ – Chašúgdží, kerý vždy stál na straně mocných, s nimi opravdu nikdy neměl nic společného. Rijád, obzvláště pak za nynější vlády MbS, byl nicméně už nejednou obviňován z toho, že nechává unášet své kritiky ve světě a doma je pak mučí nebo nechává „zmizet“. Přesto, vražda přímo na konzulátu v zahraničí je přece jen „novinkou“ – podle komentáře v New York Times je to dokonce „horší porušení norem lidské slušnosti, nikoli z hlediska počtu, ale v principu, než je válka v Jemenu“.

Oficiální Washington zatím – i po týdnu -- ale mlčí nebo se omezuje na obecná prohlášení. Lze předpokládat, že Trumpovi domácí kritici mohou Chašúgdžího „zmizení“ využít k tomu, aby zaútočili na Bílý dům a jeho chaotickou politiku, kterou nastolil vůči saúdskému MbS – létá mezi „nehynoucí láskou“ a pomocí při saúdské agresi do Jemenu na straně jedné a na straně druhé otevřenými pohrůžkami, že bez US Army by princ v čele království „nepřežil ani dva týdny“, a tak by si měl za „ochranu“ připlatit. V době, kdy Pentagon z regionu stahuje několik baterií patriotů, taková „výzva“ nezní rozhodně do ztracena. Nicméně, zdá se, že ve finále beztak – alespoň navenek – převládne přání supervlivné saúdské lobby, která řídí kroky amerických elit z obou tamních politických stran…

Současně ale platí, že vztahy mezi USA a Saúdskou Arábií v poslední době opanovala nedůvěra, přinejmenším v otázce, do jaké míry americké tajné služby – ve stavu zoufalství z politiky zpovykaného MbS -- manipulují „rebelskými hlasy“ přímo v královské rodině. Například princ Chálid před MbS uprchl do Německa a odtud vyzývá k občanské neposlušnosti, která by vedla ke svržení režimu, zatímco princ Ahmad bin Abdalazíz se nedávno v Londýně nechal slyšet, že z brutální agrese proti Jemenu rozhodně nelze vinit celou královskou rodinu, ale jen a jen panovníka a jeho MbS. Mimochodem, právě princ Ahmad je v případě „změny režimu“ prý považován za žhavého kandidáta na uvolněný trůn.

Lze proto pochopit, že vzpurný MbS, jen pár týdnů poté, co se „vyřádil“ na Kanadě a na její starosti o dodržování lidských práv v Saúdské Arábii, Trumpovi „vrátil úder“ tvrzením, že Saúdská Arábie bez americké pomoci přežije i „dva tisíce let“ a na rozdíl od USA nečelí občanské válce. Zvláště zmínka o „občanské válce“, která má navodit představu království coby oázy klidu a pohody, je silně zavádějící, nicméně v zásadě ilustruje míru podrážděnosti MbS. Pro Trumpa to totiž mohl být jen další ze série prostořekých „vtípků“ dokládajících jeho „velikost“, faktického saúdského vladaře tím ale znemožnil v očích „arabské ulice“. A čest a respekt u poddaných je cosi, čeho si takový saúdský vladař považuje nejvíc. Tím spíš, když se navíc honosí titulem „strážce“ dvou nejposvátnějších míst islámu… Zřejmě teprve v nadcházejících dnech, s dalším vývojem celé kauzy, se postupně začne vyjevovat „pavouk“ vztahů, v němž se Chašúgdží ve Washingtonu pohyboval, včetně jeho vazeb na americké tajné služby. V každém případě se už ale ozývají první vlivné hlasy, podle nichž MbS v případě Chašúgdžího „vraždy“ těžce přestřelil, což se musí odrazit v úrovni americko-saúdských vztahů…

Ať už se nakonec Donald Trump v nynější situaci zachová jakkoli, vztahy se Saúdy se otřesou v základech. A to bude mít pro změnu zásadní důsledky pro americkou blízkovýchodní politiku, v níž Saúdská Arábie představuje hlavní opěrný bod. A je velkou otázkou, do jaké míry je v amerických plánech Saúdská Arábie vůbec nahraditelná – v době, kdy se Washington nemůže plně spoléhat na tradiční spojence a „těžké váhy“ typu Egypta nebo Turecka. A stejně významné, byť vcelku paradoxní, důsledky se mohou projevit i z opačné strany – bez pevného amerického „jištění“ Saúdové už nejspíš nebudou tolik agresivní vůči Íránu, což může být pro klid v oblasti Blízkého východu dobrá zpráva. Teherán ostatně vývoj z posledních dní okamžitě píárově využil a „natáhl ruku“ k Rijádu, aby prý tomu zastrašování z Washingtonu mohli čelit společně. To vše vlastně jen pár dní po teroristickém útoku v íránském Ahvázu, z jehož zosnování Teherán obvinil právě Saúdy a jejich přátele…

A Trumpův postup v Chašúgdžího případě se může samozřejmě odrazit i v saúdské ropné politice, potažmo v další politice OPEC. Bílý dům si opakovaně stěžuje, že mu OPEC svou politikou těžby „nijak nepomáhá“, nemluvě už o tom, že Rijád svou energetickou politiku stále častěji koordinuje s Ruskem, neboť, jak se zdá, saúdské a americké zájmy se rozcházejí stále víc. A Rusko k Chašúgdžímu mlčí – není to jeho problém, byť jeho vyústění může být pro Moskvu rovněž důležité. Už jen proto ale Washington Saúdy nemůže zcela „pustit“. Otázkou je, jakou cenu Chašúgdžího zmizení aktuálně Americe vystaví za uchování takového partnerství. A je vůbec MbS ještě udržitelný?

Tož tak…

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.