V souvislosti s posledními událostmi spojenými s aktivitami tzv. Sudetoněmeckého krajanského sdružení a jeho českých politických příznivců a podporovatelů se ve veřejné diskusi opět začíná nebezpečně rozmáhat určitá manipulace s našimi moderními dějinami. Zejména se to týká období II. světové války a událostí, které ji předcházely a které následovaly bezprostředně po ní. Ve světle role Německa a Němců (nikoli pouze nacistů) v těchto událostech je například nejnovější myšlenka spolkového ministra vnitra Horsta Seehofera a bavorského předáka landsmannschaftu Bernda Posselta – nadšeně podporovaná například politiky TOP 09, KDU-ČSL a Pirátů – na uspořádání příštího „sudetoněmeckého“ sjezdu v České republice nehoráznou drzostí.

Nenechat si podsunout pojem Sudety

Je tedy zas a znovu nutné připomenout si některá základní fakta: Už samotný termín Sudety (potažmo „sudetští Němci“) je historickou anomálií, respektive jde o výrazivo pocházející z nacistického prostředí, německého i česko-německého. Historik a archivář Vojtěch Šustek k tomu například uvádí: „Pojem Sudety považuji za ideologickou floskuli. Používání tohoto slova…považuji za významné dílčí vítězství německé revizionistické propagandy, které se podařilo do povědomí lidí implementovat nepravdivou představu, že takzvané Sudety jsou nějaký historicko-politicko-správní celek, jako je třeba Morava, Slezsko, nebo Bavorsko. Neexistuje pro to ale žádné historické opodstatnění, pokud se ovšem uživatel této floskule neztotožňuje s nacistickou ideologií.“ Tzv. Sudety nikdy nebyly žádným historickým, geografickým, natož autonomním či státotvorným celkem, proto je i jejich srovnávání s Krymem, Kosovem, Katalánskem a podobně zcela liché. Stejně tak je liché občasné fabulování o tom, jak by dopadlo tehdejší referendum o odtržení Sudet, které by bylo naplněním práva na sebeurčení sudetských Němců. Nikoli, nebylo. Němci toto své právo realizovali v podobě existence Německa, německého státu.

Ve vzpouře od samotného počátku

Německou jazykovou a národnostní menšinu v tehdejším Československu bychom tedy mohli nazvat českými (popř. moravskými či slezskými) Němci, kteří neobývali žádný souvislý pás území, ale žili v podstatě na území celého státu, včetně například Prahy, Brna, Bratislavy a dalších velkých mést, a to ve velkých počtech. A naopak, v pohraničních oblastech zase žilo nezanedbatelné množství Čechů. S rozmachem separatismu (a nacismu) v první Československé republice, politicky reprezentovaného Sudetoněmeckou stranou, začaly být pojmy Sudety a sudetští Němci svévolně vztahovány na celé pohraničí. Pod vlivem dobové atmosféry začali ve třicátých letech 20. století tento jazykový novotvar používat i českoslovenští politici a média. Značná část českých Němců odmítla uznat už samotné vytvoření Československa, které naopak Češi chápali jako svůj vytoužený samostatný a suverénní národní stát. Hned  po 28. říjnu 1918 se čeští Němci pokusili vyhlásit v pohraničí separatistické celky s cílem připojit je k Německu, respektive k Rakousku. Součástí Rakouské republiky se dle těchto představ měla stát mj. i města Brno, Olomouc a Jihlava se svým okolím.

Devadesát procent hlasů pro Sudetoněmeckou stranu

Od voleb v roce 1920 měli čeští Němci své zastoupení v Poslanecké sněmovně. Od roku 1926 měli politické zastoupení i v československé vládě. Ve dvacátých letech 20. století volila většina českých Němců převážně demokratické strany, avšak s nástupem Hitlera a nacismu v Německu vzrůstaly preference nacistů – Henleinovy a Frankovy Sudetoněmecké strany – i v Československu. V roce 1935 dokonce tato strana vyhrála celostátní volby, když získala 1 250 000 hlasů, což prezentovalo cca dvě třetiny oprávněných německých voličů. V obecních volbách na jaře roku 1938 získala Sudetoněmecká strana již bezmála 90 % hlasů českých Němců, což naprosto jednoznačně vypovídá o jejich tehdejších politických názorech, sympatiích a směřování. Čeští Němci posléze zahájili – v koordinaci s říšskoněmeckými soukmenovci – protesty a masový odpor. Situace vyvrcholila 12. září 1938, když Adolf Hitler na sjezdu NSDAP v Norimberku přímo zaútočil proti Československu, což podnítilo sudetské Němce k vlně ozbrojeného násilí. Ještě téže noci došlo k útokům henleinovských bojůvek proti policejním stanicím, celnicím a poštám, při nichž bylo zavražděno několik desítek českých úředníků a vojáků. Vše nakonec rezultovalo v neblaze známou Mnichovskou dohodu a připojení rozsáhlých historických českých území k Velkoněmecké říši.  Z těchto území bylo po září 1938 vyhnáno 171 000 osob, v drtivé většině samozřejmě Čechů, které „doprovodili“ někteří antinacističtí Němci. České obyvatelstvo se v těchto oblastech ocitlo v pozici naprosto bezprávné menšiny. Byly zrušeny všechny české politické strany a spolky, v úředním styku byl zakázán český jazyk, česky se nesmělo mluvit ani na veřejnosti a v dopravních prostředcích. Češi nesměli vykonávat zaměstnání ve státní správě. Byly zrušeny všechny české noviny, byl zakázán tisk a české vysílání rozhlasu. Docházelo ke konfiskaci českého (nejen) zemědělského majetku. To jen na okraj některých dnešních diskusí, ze kterých by laik mohl nabýt dojmu, že česko-německé násilí zahájili v podstatě až Češi 10. 5. 1945.

Alternativou byla krvavá občanská válka

Němečtí obyvatelé odtržených oblastí se (povětšinou s nadšením) stali občany (nacistického) Německa, ohromné množství z nich sloužilo ve Wehrmachtu a SS, jen jejich velmi malá část se stala aktivními odpůrci nacismu. Mnoho českých Němců se přímo a aktivně podílelo na perzekuci, včetně masového vraždění, Čechů (včetně Židů) v průběhu druhé světové války. Vítěznými mocnostmi autorizovaný poválečný odsun Němců (nejen) z Československa byl tehdy jediným možným, správným, realistickým i morálně oprávněným řešením situace. Alternativou byla pouze krvavá občanská válka, s mnoha oběťmi – zejména na německé straně – a časovaná bomba v základech československého (českého) státu. Z hlediska strategie a budoucnosti šlo o zřejmě nejdůležitější ideu a politické rozhodnutí prezidenta Beneše.

Úsměvy Daniela Hermana

Z dnešního pohledu lze zajisté litovat některých jednotlivých násilných excesů, které doprovázely například tzv. divokou fázi odsunu. K tomu je třeba podotknout, že ten, kdo neprožil na vlastní kůži hrůzy druhé světové války, nemá právo jejich tehdejší aktéry soudit. Odsun jako celek byl jednoznačně v pořádku. Spolu s dekrety prezidenta republiky z válečné a těsně poválečné doby, což byly Národním shromážděním schválené standardní, legální a legitimní právní akty, nikoli nějaké polosoukromé aktivity prezidenta Beneše, jak by mohlo vyplývat ze zlidovělého a věcně nepřesného termínu „Benešovy dekrety“, tvoří zásadní pilíř naší dnešní státnosti a suverenity. Tím spíše, že je jeden z vůdčích „milých (sudetoněmeckých) krajanů“ Daniela Hermana Bernd Posselt opakovaně posílá „na smetiště dějin“. Pro přesnost doplňme, že odsunuti nebyli tehdy zdaleka všichni českoslovenští Němci. Ti, kteří prokázali odbojovou činnost a antinacistické postoje, mohli, s československým občanstvím, zůstat. Bylo jich zhruba 250 000, takže se rozhodně nedá hovořit o slepém uplatnění kolektivní viny.

Nezapomeňme!

V nedávných dnech jsme si připomínali výročí hrdinského činu československých parašutistů Kubiše a Gabčíka, kteří 27. 5. 1942 poslali na věčnost Reinharda Heydricha, říšského protektora, který reálně plánoval (a postupně uskutečňoval) likvidaci českého národa. Následný teror a vraždění Čechů, včetně vyhlazení Lidic, řídil z pozice státního tajemníka K. H. Frank, jeden z předáků „sudetských“ Němců.
Kdyby se dnes, hypoteticky, Kubiš, Gabčík a jejich kamarádi probudili, vyšli z krypty kostela sv. Cyrila a Metoděje a koupili si na Karlově náměstí noviny, kde by se dočetli, že Krajský soud v Hradci Králové vydal miliardový majetek (zabavený hned v roce 1945 za kolaboraci!) potomkům člena NSDAP Walderodeho, že český velvyslanec v Německu Podivínský pronesl pozdravný přátelský projev na sjezdu Sudetoněmeckého sdružení a že jeden z těchto příštích sjezdů má, za potlesku části české politické scény, proběhnout v České republice, zřejmě by své zbraně pozvedli znovu…

(autory článku jsou ekonom a politolog Tomáš Doležal a Jiří Kobza, člen Poslanecké sněmovny zvolený za politické hnutí SPD)