V souvislosti s posledními událostmi spojenými s aktivitami tzv. Sudetoněmeckého krajanského sdružení a jeho českých politických příznivců a podporovatelů se ve veřejné diskusi opět začíná nebezpečně rozmáhat určitá manipulace s našimi moderními dějinami. Zejména se to týká období II. světové války a událostí, které ji předcházely a které následovaly bezprostředně po ní. Ve světle role Německa a Němců (nikoli pouze nacistů) v těchto událostech je například nejnovější myšlenka spolkového ministra vnitra Horsta Seehofera a bavorského předáka landsmannschaftu Bernda Posselta – nadšeně podporovaná například politiky TOP 09, KDU-ČSL a Pirátů – na uspořádání příštího „sudetoněmeckého“ sjezdu v České republice nehoráznou drzostí.

Nenechat si podsunout pojem Sudety

Je tedy zas a znovu nutné připomenout si některá základní fakta: Už samotný termín Sudety (potažmo „sudetští Němci“) je historickou anomálií, respektive jde o výrazivo pocházející z nacistického prostředí, německého i česko-německého. Historik a archivář Vojtěch Šustek k tomu například uvádí: „Pojem Sudety považuji za ideologickou floskuli. Používání tohoto slova…považuji za významné dílčí vítězství německé revizionistické propagandy, které se podařilo do povědomí lidí implementovat nepravdivou představu, že takzvané Sudety jsou nějaký historicko-politicko-správní celek, jako je třeba Morava, Slezsko, nebo Bavorsko. Neexistuje pro to ale žádné historické opodstatnění, pokud se ovšem uživatel této floskule neztotožňuje s nacistickou ideologií.“ Tzv. Sudety nikdy nebyly žádným historickým, geografickým, natož autonomním či státotvorným celkem, proto je i jejich srovnávání s Krymem, Kosovem, Katalánskem a podobně zcela liché. Stejně tak je liché občasné fabulování o tom, jak by dopadlo tehdejší referendum o odtržení Sudet, které by bylo naplněním práva na sebeurčení sudetských Němců. Nikoli, nebylo. Němci toto své právo realizovali v podobě existence Německa, německého státu.

Ve vzpouře od samotného počátku

Německou jazykovou a národnostní menšinu v tehdejším Československu bychom tedy mohli nazvat českými (popř. moravskými či slezskými) Němci, kteří neobývali žádný souvislý pás území, ale žili v podstatě na území celého státu, včetně například Prahy, Brna, Bratislavy a dalších velkých mést, a to ve velkých počtech. A naopak, v pohraničních oblastech zase žilo nezanedbatelné množství Čechů. S rozmachem separatismu (a nacismu) v první Československé republice, politicky reprezentovaného Sudetoněmeckou stranou, začaly být pojmy Sudety a sudetští Němci svévolně vztahovány na celé pohraničí. Pod vlivem dobové atmosféry začali ve třicátých letech 20. století tento jazykový novotvar používat i českoslovenští politici a média. Značná část českých Němců odmítla uznat už samotné vytvoření Československa, které naopak Češi chápali jako svůj vytoužený samostatný a suverénní národní stát. Hned  po 28. říjnu 1918 se čeští Němci pokusili vyhlásit v pohraničí separatistické celky s cílem připojit je k Německu, respektive k Rakousku. Součástí Rakouské republiky se dle těchto představ měla stát mj. i města Brno, Olomouc a Jihlava se svým okolím.