Votava píše: „Lidice byly vybrány zcela nahodile.“ Nikoliv, pane Votavo, Lidice byly exekuovány za šest záchytných adres v obci pro parašutisty z Anglie, jak hlásil Martinu Bormannovi zastupující protektor Kurt Daluege, a které některý z parašutistů vyzradil Gestapu – pět z 25 do té doby vysazených parašutistů z Anglie (20 %) s Gestapem spolupracovalo. Nechme stranou, zda dobrovolně nebo z donucení, protože je to v tomto případě jedno. Pro srovnání: Parašutisté z Anglie měli v Pardubicích k dispozici dvanáct záchytných adres, v Praze deset, v Bernarticích devět, v Lidicích šest, po třech v Plzni a v Hradci Králové, v Ležákách dvě, jedna v Lázních Bělohrad a jedna v dalším místě (Pannwitzův rukopis zde nerozluštěn).

Pozornost Gestapa k Lidicím přitáhlo zatčení jednoho parašutisty z Anglie, který měl u sebe dvě záchytné adresy v Lidicích, rodiny Horákových a Stříbrných (měli je však znát zpaměti). Gestapo nabylo dojmu, že se výsadkáři skrývají v Lidicích a 28. 5. 1942 poprvé ves důkladně prohledalo a nikoho z parašutistů nenašlo. Takže od tohoto okamžiku se nejednalo o žádný náhodný výběr Lidic, pane Votavo!

Gestapo zadrželo i dopis, ve kterém ženatý Václav Říha chtěl ukončit svůj milostný poměr s přítelkyní, kterou žádal, aby pozdravovala Horákovy z Lidic od jejich syna z československé armády v Anglii. Gestapo oba milence zatklo a z výslechu Říhy získalo dojem, že Horákův syn se skrývá v Lidicích, a 4. 6. 1942 podruhé vesnici bezvýsledně prohledalo. Takto je podruhé potvrzeno, že se o náhodný výběr Lidic nejednalo, pane Votavo! Přitom zatklo příslušníky rodin Stříbrných a Horákových, celkem 15 osob, osm mužů a sedm žen, a předalo je do věznice na Pankráci. Později, po lidické exekuci, byli popraveni.

Dále tvrdíte: „K. H. Frank... byl osobně přítomen této lidické exekuci.“ Nikoliv, pane Votavo, Frank podle historika Detlefa Brandese vycházejícího z údajů Horsta Böhmeho jen telefonicky tlumočil z Berlína Hitlerův rozkaz do Prahy. Zněl: (1) Všechny dospělé muže zastřelit, (2) všechny ženy předat do koncentračního tábora, (3) děti shromáždit, a pokud jsou schopny poněmčení předat rodinám SS v Říši, zbytek obdrží jinou výchovu, (4) obec vypálit a srovnat se zemí, povolat k tomu hasiče. Výsledek lidické exekuce: Zastřeleno bylo 184 mužů, ze 195 žen poslaných do koncentračních táborů se vrátilo 143, dětí přežilo mnohem méně. Frank se dostavil do již hořících Lidic až odpoledne, před obědem přiletěl se syny Heydricha z jeho pohřbu v Berlíně, kdy už byli muži zastřeleni, ženy a děti odvezeny.

I podle indicií nebyl Frank původcem lidické tragédie, protože stejně jako protektorátní vláda a šéf vyšetřovací komise pražského Gestapa kriminalista Heinz Pannwitz, který po oznámení Hitlerova úmyslu zastřelit 10 000 Čechů (což pak Hitlerovi svou osobní intervencí rozmluvil K. H. Frank), žádal, aby stříleli i Němce, protože „na místě činu bylo nade vši pochybnost zjištěno, že pachatelé použili anglický stengun, anglickou pistoli, anglickou munici, bombu s anglickou výbušninou s anglickou izolační páskou. Podle Pannwitze to mohly být akce německých emigrantů vysazených z Anglie nebo akce britských commandos“. Hledáte-li, pane Votavo, původce nápadu vyhladit Lidice, tak si vyberte mezi účastníky porady u Hitlera 9. 6. 1942, které se zúčastnili Martin Bormann, Kurt Daluege, Heinrich Himmler a Hitler. Lidická exekuce proběhla pod velením Horsta Böhmeho z pražského Gestapa, velitele Bezpečnostní policie a Bezpečnostní služby, vykonaly ji jednotky německé policie. Česká policie dostala na starost zřídit neprodyšnou vnější linii kolem Lidic, aby se do obce a z obce nikdo nedostal. Více seriózní historici sami nevědí, samozřejmě kromě českých, kteří mylně přičítají odpovědnost za lidickou exekuci K. H. Frankovi.

V Ležákách se ukrýval jeden z vysazených britských parašutistů a byla zde v činnosti jejich vysílačka. Považte, na venkově v malé osadě o několika staveních, kde zaměření a vyhledání vysílačky bylo enormně snadné! To byli parašutisté tak mizerně vycvičeni? Při exekuci 24. 6. 1942 bylo 33 osob starších 15 let zastřeleno, dvě děti byly seznány vhodnými k poněmčení, 11 dětí údajně předáno do Migračního střediska Litzmannstadtu (dnes Łódź) obdobně jako děti z Lidic.

V Bernarticích se fyzicky zdržovaly hned dvě skupiny parašutistů z Anglie a vlastní indiskrecí v místní hospodě (sami na sebe vyžvanili, odkud přibyli) se o nich dovědělo Gestapo. Bernartice však vyhlazeny nebyly, i když zde bylo devět záchytných adres pro parašutisty, protože buď přes ně vedla důležitá silnice z Tábora do Písku, takže by následky exekuce srovnáním vesnice se zemí byly projíždějícím na očích, nebo okupační moc již nechtěla eskalovat teror proti českému obyvatelstvu. Nicméně 22, podle jiných zdrojů 29 mužů z Bernartic bylo popraveno za napomáhání atentátu.

Pro hypotézu, že okupační moc v případě Bernartic již nechtěla stupňovat teror vůči českému obyvatelstvu, aby si je proti sobě zbytečně nepopudila, svědčí pozdější podobná událost. Gestapo v lednu 1943 zjistilo, že v blízkosti Rovenska pod Troskami se skrývají dva parašutisté z Anglie. Obersturmbannführer Wilhelm Friedrich Leimer z pražského Gestapa (bývalý člen Komunistické strany Německa, který na rozkaz strany přestoupil k NSDAP) dal přes tajné kontakty české policie domácímu odporu na vědomí, že Rovensko potká osud Lidic, nevydají-li je. Gestapo uzavřelo s Rovenskými písemnou smlouvu podepsanou z rovenské strany učitelem Karlem Hlaváčkem a z německé vedoucím služebny Gestapa v Jičíně Eduardem Fischerem a 16. 1. 1943 měli být oba parašutisté a Vladimír Krajina (jak se Němci dověděli, že se tam skrývá, není známo) Gestapu předáni.

Oba parašutisté unikli zatčení spolknutím cyankáli, Krajina byl předán Gestapu, obec zůstala ušetřena. Předmětem dotyčné smlouvy potvrzené osobně i K. H. Frankem byl německý závazek, že nejen bude ves ušetřena represí, nýbrž že i oba parašutisté a Vladimír Krajina nebudou popraveni ani mučeni a zůstanou do konce války nesouzeni, jen ve vazbě a že Krajinova manželka bude na základě této smlouvy propuštěna z internačního tábora, což bylo splněno.

Pan Votava pak žvaní dále: „82 dětí z Lidic bylo popraveno 2. 7. 1942 v polském Chełmnu v plynových vozech. Pouze několik dětí bylo dáno na převýchovu do německých rodin. Domů do Lidic se vrátilo jen 17 dětí…“

13. 6. 1942 bylo 98 lidických děti, z toho sedm kojenců, odděleno v Kladně od matek. Tři děti ještě v Kladně, později v Praze z řad kojenců další tři, tedy celkem šest bylo shledáno poněmčitelnými. Do Migračního střediska Posen (dnes Poznań), jeho pobočce v Litzmannstadtu (dnes Łódź), v Gneisenaustraße 41 bylo předáno celkem 89 lidických dětí (88 dětí a jeden kojenec). Zde bylo vybráno dalších sedm dětí z nich coby vhodných poněmčení a předáno do říšských dětských domovů v Povartí.

První pochybnosti o osudu dětí z Lidic však vyvstanou, když si uvědomíme, že válku přežilo statisticky 73 % lidických žen, ale jen 17 % dětí! Oblíbený argument českých historiků, že se jednalo a nacistickou mstu vykonanou i na dětech, neobstojí – kdyby šlo o mstu, tak by musely lidické ženy vykazovat přibližně srovnatelné procento úmrtí jako jejich děti. Proč tedy takový nepoměr?

Tuto otázku si žádný český profesionální historik dosud veřejně nepoložil, protože nalezení odpovědi by znamenalo pro českou historiografii blamáž. Nebylo to snad přece jen tím, že většina oněch dětí byla adoptována nebo svěřena německým rodinám do péče a po válce zůstala nevypátrána?

Poslední korespondenční lístky poslané lidickými dětmi příbuzným v protektorátu jsou orazítkovány poštovním úřadem v Litzmannstadtu s datem 4. 7. 1942. Den předtím, 3. 7. 1942, byly ještě vedeny v hlášení o stavu osob v pobočce migračního střediska v Gneisenaustr. 41, všechny s poznámkou Abgang (odchod). Zjistilo se, že lidické děti z Litzmannstadtu odvezlo Gestapo nákladními vozy. Protože několik desítek kilometrů severozápadně od Litzmannstadtu se nacházela vesnice Kulmhof a v ní německý koncentrační tábor zařazený po válce mezi vyhlazovací, předpokládalo se, že děti zahynuly tam. Není to ale čím věrohodně doložit.

Po válce hledalo Československo v Německu především veřejnými výzvami 890 dětí (!) předaných za německé okupace do výchovy a k adopci v Německu a to včetně dětí z Lidic a Ležáků. Bylo to velmi obtížné, protože Německo bylo rozdělené do okupačních zón, navíc plné uprchlíků a vyhnaných z jiných zemí, německé úřady, ve kterých by se mohly najít příslušné dokumenty, již neexistovaly, jejich akta byla rozseta po různých místech nebo zničena. V prosinci 1945 byli v Německu nalezeni tři sourozenci z Lidic, v dubnu 1946 jedno další dítě, v srpnu 1946 další dvě lidické děti. 13. 4. 1947 hlásila vyhledávací služba UNRRA, že dalších 17 nalezených dětí z Lidic nastoupilo z dětské vesničky v bavorském Prienu u Chiemsee cestu do vlasti. Dohromady s dříve nalezenými a repatriovanými je to 23 dětí. Čeští historici se však sjednotili jen na 17 navrácených lidických dětech celkem. Že jde o mylný počet, je neruší.

Podle českých historiků bylo devět ležáckých dětí z celkových jedenácti posláno do plynových komor taktéž v KZ Kulmhof a zahynulo. Dvě byly předány německým rodinám a po válce se vrátily do ČSR.

Pokud bychom přijali tvrzení českých historiků o smrti 82 lidických a devíti ležáckých dětí v roce 1942 za pravdivé, tak je ale vyloučené, aby o nich, coby živých, probíhala v roce 1944 korespondence mezi německými úřady!

13. 6. 1944 píše osobní referent německého státního ministra pro Čechy a Moravu Franka SS-Standartenführer Robert Gies členu osobního Himmlerova štábu Obersturmbannführeru Rudolfu Brandtovi: „Velitel Sipo a SD v Praze přikázal ředitelstvím státní policie v Praze a v Brně podchytit české děti, jejichž rodiče byli odsouzeni stannými soudy, případně zemřeli v koncentračním táboře. Předpokládalo se, že poněmčení schopné děti do šesti let věku budou přes Lebensborn přiděleny německým rodinám, pro starší děti… se zamýšlí, že budou ubytovány pod uzavřením mimo protektorát a podrobeny kolektivní převýchově. Pro další zacházení s neponěmčitelnými dětmi je třeba si vyžádat rozhodnutí Reichsführera SS (Heinricha Himmlera). Děti byly mezitím zaevidovány, avšak další plánovaná opatření nebylo možné provést, protože by se bývalo nedalo zabránit se značnému pobouření českého obyvatelstva. Děti jsou ubytovány u příbuzných a známých a už si tam zvykly, takže jen vyšetření těchto dětí (jejich rasové vhodnosti) by pravděpodobně bylo nápadné a mělo by důsledky, kterým při současné situaci v protektorátu – především se zřetelem na zachování pracovního míru coby předpokladu pro neomezenou válečnou výrobu – muselo být zabráněno. Proto zatím zůstaly ony děti jen zaevidovány. Rozhodnutí o dalším zacházení s nimi musí být odloženo na pozdější dobu. 65 dětí Čechů, kteří byli podle stanného práva odsouzeni, je ubytováno pod uzavřením, 46 z nich v internačním táboře ve Svatobořicích (zařízení české, nikoli německé) a 19 v dětském domově v Praze-Krči. Tyto děti pocházejí převážně od rodičů z bývalých obcí Lidice a Ležáky, jejichž obyvatelé byli v souvislosti s opatřeními po atentátu na SS-Obergruppenführera Heydricha zastřeleni, případně posláni do koncentračního tábora.“ Podle českých historiků ale lidické a ležácké děti nepředané do Německa k adopci nebo k výchově byly v té době již téměř dva roky po smrti!

Gies v dopise dále pokračuje: „Dnes už není radno ony děti odvážet z Čech a Moravy, protože mezitím části jejich příbuzných je jejich místo pobytu známo a navázali s nimi ilegálním způsobem spojení, které sotva lze kontrolovat. Informace prosákly ven, protože z nedostatku německého obsluhujícího personálu musel být zaměstnán český. Pro děti ubytované pod uzavřením se předpokládá, že rasově únosní jedinci budou předáni přes Lebensborn německým rodinám nebo do dětského domova, děti starší šestnácti let budou poslány do koncentračního tábora. Další opatření nejsou podle názoru SS-Obergruppenführera Franka nyní zapotřebí.“ Kdo nevěří, nechť si dojde do Národního archivu ČR v Praze a nechá si vytáhnout složku NA, sg. 110–4/65, kde to najde v německém originálu. Je to jasný důkaz lhaní českých historiků. Nedá se předpokládat, že by o této korespondenci nevěděli, když ji mají k dispozici v Národním archivu v Praze.

Pak je tu i pár indicií svědčících, že většina lidických a ležáckých dětí válku přežila. V roce 1960 se obrátil Izrael při přípravě procesu s Adolfem Eichmannem na československé úřady se žádostí o poskytnutí dokumentů o úmrtí lidických dětí. To československá vláda odmítla, izraelské vyšetřovatele do československých archivů nepustila. To vše za situace, kdy v Rudém právu vycházely pochvalné články o úzké spolupráci obou zemí při přípravě procesu s Eichmannem v Jeruzalémě. Proč asi? Aby se nezjistilo, že není doložena jejich smrt?

Ústav pro studium totalitních režimů v Praze (ÚSTR) má z Archivu bezpečnostních služeb (ABS) listiny, ze kterých vysvítá, že komunistická československá Státní bezpečnost (StB) ještě v prosinci 1969, tj. 24 let po válce, hledala přeživší a dosud nenalezené lidické děti. Jinými slovy StB pátrala po dětech, o kterých česká historiografie již přes dvě desítky let tvrdila, že byly zavražděny. StB musela vědět, že značná část lidických a ležáckých dětí, o kterých se předpokládalo, že jsou mrtvé, válku přežilo a je v Německu, protože jinak by pátrání StB postrádalo smysl.

(článek Přemysla Votavy ZDE)