Pro připravovaný projev na konferenci v německém Stuttgartu jsem potřeboval několik odstavců o nesmyslnosti doktríny lidmi způsobeného globálního oteplování, a začal jsem proto hledat svůj poslední text o tomto tématu, který by byl v němčině. Pátral jsem na své webové stránce a ke svému překvapení jsem z poslední doby nic bezprostředního nenašel, i když zelenou ideologii – a z ní vyplývající Green Deal – považuji za jedno největších zel současnosti. Zdůvodnění, proč jsem ho nemohl najít, je komplikované.

Debata o evidentně nevědecké hypotéze bezprostřední, lineární či dokonce exponenciální úměrnosti mezi lidmi způsobenými emisemi CO2 a průměrnou globální teplotou byla na svém vrcholu už v polovině první dekády 21. století. Obě strany sporu tehdy „vystřílely“ svůj prach – jedni á la Gréta Thunbergová se utvrdili ve své jistotě o nespornosti tohoto bezprostředního vztahu, a druzí naopak nabyli dojmu, že absurditu tohoto triviálního vztahu demaskovali natolik přesvědčivě, že už není moc co dodávat.

To trochu platilo ohledně diskuse ve vážné vědě. Věci se však chopili politici, novináři a aktivisté nejrůznějšího druhu a bez sebemenšího zpochybnění přijali myšlenku, že je „science settled“, a že už proto není o čem diskutovat. Toto své přesvědčení si „adoptovali“ pro své politické cíle, pro manipulaci lidí, pro vytvoření jejich snu – kontrolované společnosti. Vědci postupně odpadali. Někteří si chtěli udržet státní uznání a státní peníze, jiní už začali být unaveni a nefér diskusemi a osočováním znechuceni. Myšlenka lidmi způsobeného globálního oteplování (či klimatické změny), která je největším selháním vědy v moderní éře, vítězně „kráčí dál“. Dovedla nás ke Green Dealu, k deindustrializaci průmyslových zemí a k evidentnímu snižování životní úrovně. Pro velké skupiny lidí už dnes, pro zbytek zítra či pozítří.

Připouštím, že jsem argumentačně – kvantitou svých textů a projevů – ustoupil také. Zdálo se mi, že už jsem vše podstatné řekl v roce 2007 ve své knize „Modrá, nikoli zelená planeta“ (která byla tehdy přeložena do osmnácti jazyků, a v němčině dokonce s ještě výstižnějším názvem „Modrá planeta v zelených poutech“), případně v knize, vydané o deset let později s názvem „Zničí nás klima nebo boj s klimatem“. Pokračovat v tom jsem považoval stále více za „házení hrachu na zeď“ a věděl jsem, že už to nikdo neposlouchá. Protože to poslouchat nechce.

Teď mne trochu probudil text známého německého fyzika, Prof. Vahrenholta, který v červenci publikoval svůj další pravidelný report, ve kterém mimo jiné jasně řekl, že „mimořádné oteplování posledních let je třeba vysvětlovat oceánským prouděním El Nino, výbuchem sopky Hunga Tonga v roce 2022 a zvýšenou propustností mraků pro sluneční záření“. Dodává, že toto zvýšení teplot nemůže být vysvětlováno vývojem emisí CO2, jejichž přírůstek se v posledních letech navíc výrazně snížil.

Mám pocit, že je nutné se k tomuto tématu znovu vrátit. Není možné přijmout, aby se toto zelené náboženství, a o nic jiného nejde, stalo základem ideologie Evropské unie, instituce, které jsme členy a jejíž rozhodování v podstatě předurčuje naše životy. Namlouváme si, že si o sobě rozhodujeme sami. Stále zapomínáme, resp. někteří z nás zapomínají, že už jsme dávno jen pouhou provincií tohoto nadstátního celku, této novodobé říše, která má ve všem podstatném rozhodující pravomoci.

Nedávné evropské volby přesvědčivě ukázaly, že v této instituci svobodná diskuse a demokratické rozhodování neexistují, jestli vůbec někdy existovaly. Výkon české ekonomiky je v důsledku vítězství této zelené ideologie a její postupné aplikace velmi špatný. V roce 2024 jsme pořád ještě nedosáhli úrovně naší ekonomiky v roce 2019. Naše vláda se sice tváří, jako kdyby tomu tak nebylo, ale občané naší země to na sobě cítí dostatečně. Přesto mlčí, přesto se neradikalizují. Je to naše vina? Protestujeme jen málo a málo hlasitě?

Převzato z webových stránek Institutu Václava Klause