Jak ubíhá život, tak ustupujeme, ustupujeme a zase ustupujeme, i když si to mnohdy neuvědomujeme. Jsme prostě nahraditelní, i když si to nepřejeme, anebo je nám to úplně jedno. Naše životní výsledky zůstávají “ v éteru,“ dokud je nenahradí o mnoho zajímavější, užitečnější a aktuálnější pohledy a názory.

V pomyslném archívu můžeme být déle slavní - tím se náš význam posouvá dokonce do myšlenek lidí současných a budoucích.  Jsme nadále populární, dokud nás do rohu nedostane někdo jiný - významnější.

V šachovnici života ustupujeme, i když vlastně nechceme, zároveň dáváme prostor dalším adeptům, aby se předvedli. Přesto se stává, že se musíme v současnosti a budoucnosti více vzdělávat, neboť množství znalostí a vědomostí narůstá v již zmíněném „ éteru.“

Nezbývá nám nic jiného než pečlivě vybírat, co jest skutečně důležité pro naše pochopení dané záležitosti. Někdy se stane nehoda z nevědomosti, která je způsobena nejen naším pochybením, opomenutím, ale zejména zahlcením celkového systému veškerými poznatky, ať už jsou potřebné, či nepotřebné.

Ještě panuje teorie, že naše poznatky, celý tenhle svět, daleký vesmír a všechno možné jsou předem dané - existují, ale my je postupně odkrýváme. Jde to pomalu, musíme přemýšlet, nechat přírodu mluvit, případně Stvořitele, aby nám vnuknul současnou i budoucí záchranu. Někdy nás nutí, abychom se dívali do minulosti, a z ní se poučili - ze svých  chyb a omylů.

Co z toho si jenom odnést? Jsme sice nahraditelní na uvedené šachovnici, ale máme své myšlenky a poslání. Jsou v dalekém vesmíru, anebo rovnou z dílny Stvořitele. Existují před námi, a my je teprve objevujeme, což vyjadřuje ctnost k věčnému systému, který není pozadu, jak si často myslíme, nýbrž daleko před námi, i když pamatuje a obsahuje celou svou historii. Je knihovnou úplně všeho.

Václav Kovalčík