Provincie Aceh čítá cca 4 miliony, z nichž je 98 % muslimů a je to jediná oblast v Indonésii s islámským kanonickým právem: šaríou. Policie šaríi Wilayatul Hisbah, je složena exkluzivně také z ženských hlídek a mimo jiné jezdí po hl. městě Banda Aceh automobily, z nichž zatýkají muže, kteří nejsou v mešitách. Aceh obdrželo zvláštní status autonomie v roce 2001 dovolující mu promítnout islámské právo do trestního zákoníku. Už patnáct let platí výše uvedená omezení pro lidi včetně dlouhého oblečení pro ženy (po kotníky), zákaz sexu bez manželství apod. Porušení zásad by znamenalo veřejné sebebičování. „Tady ženy pracují, řídí auta a vstupují do mešit stejnými dveřmi jako muži“, podtrhuje bývalý rektor islámské univerzity, který popisuje rozdíly s šaríou v Saudské Arábii. Interpretace šaríi jsou rozdílné vzhledem k historii obou zemí. Než se staneme obyvateli Acehu, jsme Indonésany a musíme samozřejmě přijmout i indonéské národní právo. V roce 1967 v Acehu vypukla občanská válka mezi Gerakom Aceh, což bylo hnutí nezávislosti s podporou místního obyvatelstva. Konflikt byl zapadlý celých třicet let, bylo při něm usmrceno 15 000 lidí a tisícovky jich zmizeli. V roce 2001 Jakarta nabízí Acehu šaríu pro uklidnění rebelů a zpacifikování oblasti, která je nejvíce nábožensky založená v celé Indonésii, jíž se přezdívá „Veranda Mekky“.

Ale přišel rok 2004 a s ním udeřila 26. prosince plnou silou vlna tsunami. Během dvaceti minut zahynulo 168 tisíc lidí z hlavního města Banda Aceh. Tragédie udělala tečku za konfliktem a Aceh se otevřel zbytku světa. Jakarta a Aceh podepsaly v Oslu mír. Humanitární pomoc z celého světa byla dopravována do regionu Aceh. Byly přivezeny materiály na rekonstrukci domů a stavbu nových objektů včetně nemocnic, škol, obchodů. Přitom podle zprávy Amnesty International se zvyšují počty trestů a bičování na veřejnosti, což se hlavně týká venkova.

Rány klacky jsou na denním pořádku. Ponížení se týká hlavně žen, říká ředitelka organizace Solidaritas Prempuan paní Ruwaida, která se snaží bránit práva žen. Bohužel její možnosti jsou malé. V tomto regionu, kde není právo, nejsou soudy, pouze krutá policie (hlavně ženská!), hloupí a tupí zákonodárci, z nichž mnozí neumí ani pořádně číst nebo psát, natož sestavit program vlády. Paní Ruweida pomáhá dívkám a ženám opustit vesnice, kde jejich pověst je „nečistá“ a zajišťuje jim bydlení a práci na jiném místě Indonésie. Ženy jsou prvními obětmi šaríi. Také jízda na skútru v hábitu není jednoduchá a vzniká tak mnoho nehod. Obyvatelky si rovněž stěžují na nedostatek zábavy, pláže zavírají v 18 hodin.

Koncerty musí skončit do 23 hodin a kina, zničená tsunami, nikdy nebyla opravena. Stačí však hodina letu na jiná místa v Indonezii, kde si můžete dát pohár vína a pobavit se. Otázka zní: Jak naložit s provincií Aceh? Rozhodně ne po dobrém, humanitární pomoc je diskutabilní, ničeho si šéfové regionu neváží a nejsou přístupni rozumné debatě. Vždy to odnesou obyvatelé, zejména pro ně byly pokusy Amnesty International ke zlepšení životní úrovně, ale nic nezmění jednání „pánů“ regionu. Vystěhování z Acehu vypadá jako nejrozumnější věc.

(podle Le Figaro pro Vaši věc, ZP)

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.