Zakladatel a náčelník vojenské zpravodajské služby Čeněk Haužvic působil mimo jiné v Českých Budějovicích.

Přichází památné datum 28. října 1918. Den, o kterém snily celé generace českých a slovenských vlastenců. Z trosek habsburské monarchie se rodí společný stát dvou bratrských národů. Poprvé ve své historii mohou Češi a Slováci žít bez bariér a v pospolitosti. Ke slovu se dostává demokracie, svoboda a právní řád. Milovaný „Prezident osvoboditel“- „Tatíček“ Tomáš G. Masaryk, osobnost, jakou mladému Československu závidí celý svět, se ujímá nelehkého úkolu. Vyvést svůj lid na cestu prosperity, míru a pokroku.

T. G. Masarykovi od prvních okamžiků zrodu československé demokracie pomáhá se stejnou obětavostí a horlivostí mnoho vynikajících vlastenců. Všichni směřují ke stejnému cíli a to jim dodává sílu a optimismus. Mezi hrdiny mladého Československa je plným právem řazen i zakladatel a posléze náčelník vojenského zpravodajství divizní generál Čeněk Haužvic / do roku 1918 znám jako Vinzenz Franz Haužwitz z Biskupitz /. Zasloužil se nedocenitelnou měrou o bezpečí a ochranu rodné vlasti jak před sudetskými Němci, kteří nemile snášeli novou situaci, kdy byli včleněni do raného státního útvaru, tak před Maďary, pociťující pokoru a křivdu v důsledku ztráty Horních Uher / Slovenska /. Panovaly rovněž nezanedbatelné obavy z pokusů o restauraci zaniklého Rakousko- Uherska. Zmíněné státy se neštítily zpravodajské agrese proti zranitelnému sousedovi / Již v lednu roku 1919 byli policií zatčeni a následně vypovězeni z území ČSR pro špionáž německý konzul von Gebsattel a vicekonzul Schwarz /.

Formování Československé branné moci probíhalo hned od konce roku 1918. Její základy pokládali takříkajíc za pochodu a velitelské-štábní struktury budovali důstojníci francouzské armády v čele s generálem Mauricem Pellé coby náčelníkem Hlavního štábu v Praze.

Počínaje rokem 1919 bylo vojenské zpravodajství přičleněno ke III. vojenskému odboru A ministerstva národní obrany. Od května 1919 řídil osobně 3. oddělení zpravodajského a operačního oddělení / jediné vojenské zpravodajské oddělení mladé republiky / právě Čeněk Haužvic- toho času major generálního štábu. Nesporně se jednalo o jediného Čecha, který v tomto období mohl zastávat uvedenou funkci. Oplýval bohatými zkušenostmi z vedení zpravodajské činnosti. Působil totiž předtím jako vedoucí zpravodajského oddělení rakouské vojenské vlády v Lublinu.

Když v říjnu 1920 opustil post přednosty 2. kanceláře Hlavního štábu francouzský divizní generál Georges Ihler, Čeněk Haužvic ho jako jeho dosavadní zástupce až do prosince 1923 nahradil na pozici Prvního přednosty druhého oddělení hlavního štábu. Zmíněné oddělení plnilo funkci zpravodajské služby s vnějším / ofenzivním, rozvědným, špionážním / i vnitřním / obranným, bezpečnostním, kontrarozvědným, kontrašpionážním / polem působnosti. Prioritním zaměřením této složky bylo získávat informace o vojenském ohrožení republiky. Dále zprávy vojenského charakteru o armádách, jež by mladou republiku mohly ohrožovat. V neposlední řadě pak mělo oddělení bránit pronikání nepřátelských rozvědek do vojenských struktur ČSR a odlivu informací strategického charakteru.

V mezidobí 1923 až 1925 Čeněk Haužvic velel pěšímu pluku 38, 4. pěší brigády, 2. divize ZVV Praha / od listopadu 1924 současně zastával pozici zástupce velitele 4. pěší brigády /. Od září 1925 do října 1932 působil jako velitel 4. pěší brigády, 2. divize ZVV Praha. Mezi říjnem 1932 a zářím 1935 byl velitelem 5. divize / do listopadu 1933 dočasný / při ZVV Praha. V prosinci roku 1935 odešel Čeněk Haužvic do výslužby. Ale v době hitlerovské agrese vůči ČSR roku 1938 znovu nastoupil do služeb vlasti, kdy během mobilizace velel opevňovacímu štábu „M-střed“. Významné bylo jeho stanutí na řídícím postu 5. divize v Českých Budějovicích.

Když jím svědomitě ochraňovanou svobodu a svébytnost drahého mateřského národa Češi pozbyli a celou zemi zakryl strašlivý stín hákového kříže, ocitl se spolu s dalšími vlasteneckými osobnostmi na indexu nacistů. Protože jako náčelník zpravodajské služby ale disponoval závažnými informacemi, které mohly ohrozit mnoho vlivných lidí / Němce nevyjímaje /, zrůdný režim od něho dal ruce pryč. Totéž se opakovalo po komunistickém puči v únoru roku 1948. Roku 1949 byl sice degradován z pozice divizního generála na vojína a následně s dalšími důstojníky postaven v zinscenovaném procesu před soud, ovšem i tentokrát si nový totalitní režim rozmyslel něco si začít s člověkem, který až příliš dobře viděl do zákulisí a karet mocných s velmi často špinavou minulostí. Čeněk Haužvic neskončil ani na popravišti ani ve vězení či koncentračním táboře. Zemřel ve věku 79 let 4. července roku 1961 v pražském Kališti- Poddubí.

První kapitola jeho famózní vojenské kariéry se začala psát v mezidobí 1896/ 1900, kdy absolvoval Kadetní školu pěchoty v maďarské Budapešti. Od roku 1900 působil plných pět let na pozici velitele pěší čety Pěšího pluku č. 96 na Rjece a v Karlovacu. V letech 1905 až 1907 prošel válečnou školou ve Vídni. Od listopadu 1907 do května 1908 velel pěší četě Pěšího pluku č.22 v Cattaru. Květen 1908 až listopad 1908 působil tamtéž coby praporní pobočník. Důstojnické epolety začal nosit v listopadu 1908, kdy střídavě působil ve štábu I. sboru v polském Krakově / do prosince 1909 /, ve štábu IX.sboru v Litoměřicích / do února 1914 / a posléze se stal přednostou oddělení štábu Pěší divize č.1 v Sarajevu a balkánském válčišti / do května 1915 /. Italské bojiště zblízka poznal jako důstojník štábu XV. Sboru od května do června 1915 a od června 1915 do května 1916 tady působil coby zástupce náčelníka štábu Pěší divize č.1. Od května 1916 do listopadu 1918 pak řídil štáb vojenské vlády v polském Lublinu. Jako pravý syn české země přísahal po rozpadu Rakousko- Uherska věrnost novému Československému státu. V roce 1924 a potom roku 1930 absolvoval informační kurzy pro plukovníky a generály v Praze a Versailles.

Za své výjimečné zásluhy roku 1921 Čeněk Haužvic obdržel nejvyšší státní vyznamenání Francie - „Řád čestné legie“. IN MEMORIAM byl po roce 1989 oceněn 28. října 2013 ministrem obrany nejvyšším vojenským vyznamenáním ČR „Zlatá lípa“. Ještě předtím byly zasloužilým důstojníkům vojenského zpravodajství v roce 2008 udíleny medaile, nesoucí jméno zakladatele této moderní složky. Tehdy odstartovali odpovědní činitelé proces, vedoucí k posmrtné rehabilitaci Čeňka Haužvice. Jeho degradaci na prostého vojáka z roku 1949 v plném rozsahu zrušil roku 2014 stávající ministr obrany Martin Stropnický. Jméno Čeňka Haužvice se stalo synonymem pro ryzí charakter, statečnost a vlastenectví. Nikdy se nesmířil se zahubením demokracie a práva ve své zemi, sledoval se smutkem úpadek morálních hodnot a se zděšením likvidaci výkvětu kdysi slavného národa.

A jen lidé jako on mohou naší republice vrátit ztracenou prestiž a svobodu, po které věrní synové a  věrné dcery české země touží od ustavení protektorátní vlády až do dnešních dnů.

Vladimír Šavrda

Poznámka: Zakladatel československé vojenské zpravodajské služby Čeněk Haužvic patřil k nositelům tzv. „modré krve“. Kořeny starého šlechtického rodu Haugwitzů z Biskupitz na české půdě sahají až do roku 1296. Mezi jeho přímé předky patří například Karel Haugwitz z Biskupitz na Linhartovicích u Vodřišova a Miloticích , pak i Kralicích a Rokytnici- podkomoří markrabství moravského / 1612- 1622 / a Johanna Bruntálská z Vrbna. Čeňkův otec Ignác / Hynek / Josef Haužwitz, rodák z Brandýsa nad Labem, byl ředitelem Zemských desek Království Českého v Praze na Ovocném trhu, matka Emilia Teuchert dcerou pražského hejtmana Wenzela Teucherta. Cenným přínosem pro rozvíjející se československou demokracii byl také Čeňkův bratranec Jindřich Haužvic z Biskupitz, který stanul roku 1928 jako ředitel v čele chemického koncernu v Kolíně. Jeho odborné znalosti v oblasti chemických látek se ukázaly být fenomenální.