Svobodu totiž většinou nepotřebujeme proto, abychom mohli dělat správná rozhodnutí a rozumné věci. Jen minimum režimů v současnosti i nedávné historii lidem zakazovalo oženit se, založit si rodinu, pracovat, nebo spořit si na stáří.  Vždy šlo totiž o režimy, jejichž nelidskost byla jasně viditelná na míle daleko pro všechny, kteří neodmítali odvracet zrak, a nakonec narazila na odpor populace. Proto se v dlouhodobém horizontu, alespoň v euroatlantickém civilizačním okruhu, žádný z takových režimů nakonec neudržel.

Největší ohrožení svobody v současnosti však přichází odjinud. Jedná se o ohrožení plíživé, kterého si spousta lidí možná ani nevšimne, nebo s ním dokonce souhlasí. Je jím totiž omezování „práva na blbost“, tedy svobody chovat se nerozumě. Například svobody se nezdravě stravovat[2], svobody kouřit, pít[3], a karbanit[4].

Se svobodou slova je to podobné. Nemáme ji proto, abychom se mohli bavit o počasí, nebo říkat věci, které se líbí všem. Svobodu slova máme proto, abychom mohli říkat věci nepěkné, urážlivé, šokující, nebo i vyloženě odporné.

Co spadá do těchto kategorií, je totiž nesmírně subjektivní záležitost. A stát by v žádném případě neměl stanovovat hranice vkusu. To je cesta do pekel. Ilustrovat ji můžeme právě na nové vlně pohoršení (i když s poněkud starým obsahem), která se mezi českými politiky vůči Řezníkovi vzedmula.

Například Pan Okamura v souvislost s Řezníkovou tvorbou pro Parlamentní listy prohlásil: „Svoboda znamená, že nás nikdo neomezuje a nikdo nám nesmí ubližovat, a nikoli, že my můžeme omezovat druhé a ubližovat jim. Na ochranu svobody je nezbytné potírat jakýkoli pokus propagovat její omezování”Kdyby tomu tak skutečně bylo, měl by se pan Okamura za tento výrok propagující omezování Řezníkovy svobody slova hbitě odlifrovat do vězení.