Zatímco premiér Petr Fiala srší na konferencích vizemi, lišícími se od těch letitých tím, že to slíbuje teď, ve sněmovně se projednává ozdravný balíček, po kterém se z dalších domácností stanou nebožáci. A následovat bude projednávání státního rozpočtu, který orve všechny, aby bylo na rozhazování při nákupu stíhaček, plynovodů, jaderných elektráren a dalších vládních hobby.

Jako lehké pošimrání do toho přistála zpráva Českého statistického úřadu, že průmyslová výroba dále klesá a stejným tempem klesají i zakázky. Není to o moc, výroba o 2,8 procenta a zakázky o 3,0 procenta, ale problémem je, že to jde dolů a míří to tam furt. Uvedená čísla naznačují, že když se budeme odmítat přizpůsobit a budeme chtít pokračovat v energeticky a materiálově náročných oborech, které navíc nemáme pod kontrolou, pes po nás neštěkne.

„Pokles zakázek pokračoval v chemickém průmyslu a výrobě základních kovů, hutnictví a slévárenství. Hodnota nových zakázek vzrostla pouze ve výrobě motorových vozidel (částečně vlivem nižší srovnávací základny), ostatních dopravních prostředků (díky uzavření dlouhodobých zakázek ze zahraničí na městská kolejová vozidla) a mírně také ve výrobě elektrických zařízení a ve farmaceutickém průmyslu,“ upřesňuje zpráva ČSÚ.

S tímhle ozdravný balíček nic neudělá. Pokles zakázek znamená pokles příjmů, a to nejen výrobců, ale také domácností, spotřeby, DPH. Větší výpadek příjmů znamená vyšší zadlužení. Tahle sekera také zatíná do krve. Dokonce i nejlepší ministr financí vesmíru Miroslav Kalousek upozorňuje na dramatický růst nákladů obsluhy státního dluhu, který má letos dosáhnout 95 miliard korun (to jsem ani netušil!). Cifra, která naskočí, je stejná jako to, co teď chce vláda vyždímat z bezmocných občanů.

Jak jsme se do té situace dostali?

Ekonomika generuje každoroční deficit kolem 250 miliard korun dokonce i když roste, upozornila na konci července ekonomka Ilona Švihlíková v Rozstřelu na iDnes. A vypočítala, jak předchozí vlády i strany dnešní vládní koalice systematicky snižovaly daňové inkaso bez ohledu na budoucí vývoj. Za Babiše to bylo zrušení superhrubé mzdy, která nebyla kompenzována daňovou progresí nahoře.

Nebo když se během pandemie zrušila daň z nabytí nemovitosti. „Co má tato daň co do činění s covidem?“, ptá se Švihlíková a požaduje analýzu, jak to prospělo bytové výstavbě a dostupnosti bydlení. Jisté je, že z rozpočtu tak zmizelo 20 miliard korun. Další nesmysly – stravenkový paušál, ten poškodil rozpočet i hospody. Nebo když se zavedly zpětné vratky daně.

Ale Fialova vláda v tom podle Švihlíkové pokračuje. „Vždyť i nadále oslabují příjmovou stranu. Vážně může někdo říct, že zrušení EET nebude mít rozpočtový dopad? To se asi vyskytuje v nějakém jiném vesmíru. A třešničkou na dortu je rušení finančních úřadů. Od ministra financí bych naopak čekala zlepšení výběru daní, jestliže se daňové inkaso nevyvíjí dobře. A to se tedy opravdu nevyvíjí.“

Významný je odliv zisků z české ekonomiky, který je od roku 2008 větší než reinvestice, upozorňuje dále Švihlíková. Dělají to například velké banky, nadnárodní korporace či obchodní řetězce. „Udělat proti tomu můžete to, že více než tyto korporace podpoříte české firmy, zmenšíte vliv těchto nadnárodních společností v české ekonomice. Ale nejdůležitější je, aby se zvyšovaly mzdy v naší ekonomice. Když se budou zvyšovat mzdy, bude to pro ně znamenat menší prostor pro odliv zisků,“ soudí ekonomka a diví se, že řada politiků bere jako něco normálního a zdravého, že jsme levná pracovní síla pro zahraniční investory.

„A potom je tu další problém,“ míní Švihlíková. „Skrývá se v šedé zóně a příliš se o něm nehovoří. Je to otázka zneužívání vnitrofiremních cen a zejména vazeb mezi matkou a dcerou. A to je druhý kanál, kdy se vytahují zdroje z českých dceřiných firem. Děje se to v neskutečné míře. Příklad: matka účtuje dceři drahé nájemné v budově, kterou sama vlastní. Účtuje jí za konzultace, poradenství. Vše se schová za software, což je velmi oblíbená položka.“

„A takto dochází k vytahování peněz z českých dceřiných společností do ciziny, odhadem je to v rozsahu 300–500 miliard ročně. Tady je skutečně potřeba, aby se do toho velmi intenzivně obula finanční správa a na tyto věci se zaměřila.“

Zdroj: ZDE.

Místo těchto zásadních problémů se má sněmovna několik dní a nocí patlat v jakémsi ozdravném balíčku. Je snadné nad ním žertovat, když ho vezmeme jako celek. Deník Echo24 to nazval „záchrannou brzdou pro umolousaný rozpočet“. Plánovaný schodek 252 miliard korun je mnohem vyšší, než jaký vláda avizovala v květnu, takže ve skutečnosti se nejedná o žádnou konsolidaci státních financí. A to je ještě provázen největším zvýšením daní v novodobých dějinách republiky, jak zdůrazňuje opozice.

V detailu je už však taková ozdravná zábava těžší, protože stále nevíme, o co vlastně jde v jeho klíčové složce, ve které jde o drastické ořezání vládních dotací. Připomíná to únikovou hru, ke které opozice nedostane klíče. Takhle to popsala v úvodu 74. schůze sněmovny, kam byl balíček zařazen, předsedkyně poslaneckého klubu ANO Alena Schillerová:

„Den před zveřejněním státního rozpočtu mě v televizní debatě ujišťovala místopředsedkyně Poslanecké sněmovny paní Věra Kovářová, že se budu velice divit a že budu ještě nesmírně překvapená, v jakém detailu bude údajná dotační úspora 45,6 miliardy ve státním rozpočtu zpracována. No, dámy a pánové, opravdu jsem se ve čtvrtek, tentokrát ale skutečně za pět minut dvanáct, protože Ministerstvo financí vložilo složku nazvanou Návrh zákona o státním rozpočtu do eKLEPu pět minut před koncem zákonné lhůty, divit nestačila. Zákonné přílohy, ze kterých by bylo možné příslušné úspory odvodit, chyběly. Mezi dokumenty, které dovolil ministr financí svým úředníkům odtajnit, chybělo druhové i odvětvové třídění výdajů, tedy základní kameny rozpočtové skladby, bez které si žádný člověk, který by sestavoval jakýkoliv rozpočet alespoň malé organizace, neumí seriózní rozpočtování vůbec představit. Chyběly dokumenty, ze kterých by bylo možné odvodit provozní nebo investiční výdaje státu. Chyběly základní přílohy, které celá desetiletí tvořily základní stavební kameny návrhu zákona o státním rozpočtu, který je naprosto oprávněně považován za zákon roku.“

Bude to tedy vzrušující debata. Výkopu se ujal bývalý premiér a nynější poslanec za ANO Andrej Babiš, který vydržel u pultíku šest hodin, protože – jak řekl – opozice nikde jinde nedostane slovo. Jinou tribunu ani nemá. Jeho projev je velice zajímavý, zejména jako seznam kauz, které by si zasloužily větší pozornost médií. 

Pokud se však toho média – snad pod konkurenčním tlakem – sama neujmou, Babiš mluvil do zdi. I když najde posluchače, je velice těžké mu porozumět, mluví strašně neuspořádaně. Snad si najde editora a dá to s ním dohromady pro použití v sociálních sítích.

Nejzajímavější byl popis činnosti jeho vlády, ze kterého je zřejmá snaha chránit průmysl i domácnosti před dopady epidemie. Hned první případ taxikáře, který přijel z Itálie, ukázal, co hrozí, když nakazil dalších 90 lidí a jedna zdravotní sestra zemřela. Mezitím do Česka přicházely zprávy z přeplněných italských nemocnic, kde lidé umírali na matracích na chodbách. Bylo se čeho bát a Babišova vláda podle toho reagovala.

Byla to sice vláda hodně starého střihu, ale v rámci svého ideového obzoru se starala o lidi. Teď Babiš hřímá proti grýndýlu a ekologičtějšímu zemědělství, ale o spoustě věcí se s ním dá mluvit, je ochoten se učit, a dokázal hlavně operativně reagovat a přimět vládu k nějakým výsledkům. To se o současné vládě říci nedá.

„Nebo jsem snad jediná,“ řekla ve sněmovně šéfka klubu ANO Alena Schillerová, „komu přijde absurdní, aby ve stejný den, kdy premiér čte úžasný vizionářský projev o tom, jak se Česká republika do deseti let stane křižovatkou Evropy, jeho vláda předložila 15 % redukci výdajů na dopravní infrastrukturu a 46 % redukci výdajů na místní rozvoj? Není divu, že jednotliví ministři se pak v médiích nestačí divit, s čím návrh rozpočtu počítá. A tak čteme v novinách nadpisy – Bartoš: Odmítám tolik šetřit na místním rozvoji. Bek: Na snížení rozpočtu pro školství o 30 miliard nebyla politická shoda. Ferjenčík: Návrh rozpočtu pro MMR a MŠMT je úplný bizár.“

Teď je však klíčová otázka, jak dál. První šance do toho promluvit, bude při volbách do europarlamentu na jaře příštího roku. To je zhruba čas, který máme na zformování životaschopné levicové opozice, která by pak mohla usilovat – společně s Babišem, byť kritika Ilony Švihlíkové platí – o sněmovní většinu.

Za nejdůležitější považuji doporučení Švihlíkové, aby se v naší ekonomice zvyšovaly mzdy. Vláda to může ovlivnit zvyšováním minimální mzdy, o kterou se opírají další. K tomu bych dodal posilování koruny, jak je prosazuje současné vedení České národní banky. Současně je nezbytné zvýšit daně, jsme skoro o pět procentních bodů pod daňovou kvótou západních sousedů. Musí však jít o progresívní daně, které přinesou podstatnější efekt než vyšší rozpočtové příjmy. Hlavní funkcí daní je snižování nerovností v ekonomice i ve společnosti.

Nejprve uvedu, proč je to nezbytné, a až potom, jak si s tím má ekonomika poradit a kde na to má vzít.

Dokud budeme chudí, každý si o nás otře boty. Dokud budeme extrémně výnosní pro přímé zahraniční investice, investoři slíznou smetanu a slaboučká domácí konkurence bude živořit na subdodávkách za nadiktovanou cenu. Je správné rozvíjet vědu, ale musí po ní být také nějaká poptávka. Zahraniční firmy mají svou, a pro ty chudé domácí jsou významnější zjištění nepoužitelná, nemají na vývoj a investice. Ostatně, všechny zajímavější katedry na technických univerzitách mají zahraniční sponzory, kteří si pak stáhnou výsledky a nejlepší talenty.

Zajímavou zkušenost nabídla Čína, která teď překvapila schopností vyvinout vlastní vysoce výkonný procesor do mobilu pro 5G. Ukázala, že bariéru závislosti lze prorazit. Nejvíc jí k tomu paradoxně pomohly americké sankce. Vývoj popisuje profesor Lufeng z Pekingské univerzity na portále China Academy. Připomíná, že Čína v 50. a 60. letech docela pokročila ve vývoji integrovaných obvodů, ze kterých se vyvinuly dnešní procesory, ale používalo se to jen pro armádu a vědu, do spotřebitelské sféry nepronikly. U nás byl podobný vývoj, ale pro ty spotřebitele přecejen něco bylo, jako malé tranzistoráky a magneťáky.

Pokud jde o vlastní technologii, Čína nejen trvala na nezávislém výzkumu a vývoji, ale snažila se o velice pokročilá řešení, konstatuje profesor Lufeng. Jenže byla tu tvrdá plánovací omezení, která vývoj zastavila. Pak přišla 80. léta a Čína se otevřela světu. Začala dovážet zahraniční výrobky a domácí podniky se ocitly bez šancí.

Když se rozpadla domácí základna výroby polovodičů, nastala další etapa. Státní politika podporovala dovoz technologie ze zahraničí. Pak přišla první Válka v Zálivu a vláda si uvědomila strategický význam oboru. Začaly se dovážet celé výrobní linky v rámci sérií společných podniků se zahraničními firmami. A ukázalo se, že to nikam nevede, protože zavádění zahraničních linek neumožňovalo vlastní vývoj, takže výrobky rychle zastarávaly.

Výhodou čínské strategie bylo však to, že rozvíjela celý výrobní řetězec chipů, což podle profesora Lufenga nemá ani Jižní Korea, Tchajwan nebo dokonce USA. Jednotlivé firmy se však propojovaly se zahraničními výrobci. Vládla politika „napodobovat“, nikoliv „vést“. Když se zaměříme na špičkového šanghajského výrobce SMIC, který nyní přišel s čipem Kirin 9000 s vodiči o šířce 7 nanometrů, ještě před 10 lety se neodvažoval něco nabízet Huawei, ta nakupovala u tchajwanské TSMC.

A pak tedy přišla ona americká embarga. Venku se Číně prodává a nakupuje stále hůře, to její roztříštěné výrobce z ekosystému polovodičů donutilo k výrobní integraci, jejíž plody jsou teď na trhu.

Takže současný český stav je podobný časům čínského tvrdého plánování, jen je provozují zahraniční centra, která stanovují limity úrovně české výroby a rozvíjených oborů. Věda na tom nic nezmění, není nikdo, kdo by ji použil pro rozvoj české ekonomiky. Reálně slouží zahraničním firmám.

Něco lze změnit jen tam, kde je volno. Volno je v regionech, prostor tam otevírají technologie umožňující decentralizaci. Ani to nebude bez konfliktu, pokud se budeme pokoušet vyklouznout z domácí tržní závislosti na zahraničních i našich velkých klucích. Tiskem proletěly informace ze statistiky Global Wealth Report, kterou jsem nestihl prostudovat, ale neunikl jsem sdělení, že v Česku stovka rodin vlastní čtvrtinu veškerého finančního bohatství (akcie, dluhopisy, konta). Kde to vzali? Vytáhli to z našich kapes.

Nejvíc lidé vydávají za bydlení, energie, potraviny, dopravu, a pak tu je zdraví, školy, nějaká ta kultura a rekreace. Bydlení je v Česku extrémně drahé. Nebylo by, kdy stát podpořil obce a družstva v bytové výstavbě v regionech. Také potraviny u nás patří k nejdražším v Evropě, zejména díky maržím řetězců, kterým se podařilo monopolizovat jejich distribuci. Měli by k tomu menší šanci, kdyby jim vyrostla konkurence v lokální produkci. Není pravda, že zemědělci se musí podbízet. Můj táta kdysi pomáhal budovat Mlékárenské družstvo Tábor, zkratkou Madeta, což bylo družstvo dodavatelů, a krásně to fungovalo, než to komunista pokřivil. Jde to.

Ekonomika krátkých vzdáleností obvykle napřed přitahuje průkopníky, a ti si kladou vysoko laťku u kvality potravin. Organické potraviny nepotřebují dusíkatá hnojiva z dováženého zemního plynu, což by se nelíbilo výrobcům hnojiv, netřeba jmenovat. Komunitní a regionální energetika, rozvinutá do agregátorů a virtuálních elektráren by přestala odčerpávat peníze na účty velkých společností. To by se nelíbilo ČEZ, Křetínskému nebo Tykačovi. Vznikl by tu však trvalý finanční zdroj pro rozvoj regionu, který by mohly spravovat regionální rozvojové banky. To by se nelíbilo našim velkým zahraničním bankám, které teď, v době krize, vykazovaly rekordní zisky.

Posílení domácí výroby sníží tlak na dovozy. To posílí korunu. Také snížení dovozu energetických surovin by měně pomohlo.

Zatím je to děsivé, jak v úterý ve sněmovně vypočítával poslanec ANO Andrej Babiš:

„Tak já vám řeknu teď bilanci zahraničního obchodu s potravinářskými výrobky. To je vaše dílo, pane premiére. Dovoz ovoce, 48,9 miliardy, export 3,3. Takže dovážíme. Čerstvá zelenina, dovoz 13,2 miliardy, export 2,4. Zase minus deset. Hovězí a telecí maso. Ano, hovězí vyvážíme, tam jsme soběstační. No a vepřové? Vepřové, import 18,4 miliardy a export 1,9. Vždyť ta prasata, to bude vzácnost. Ta skončí v zoologické, takhle, jak to i Evropa a jak vy jste se k tomu stavěli. Takže my vyvážíme syrové mléko, abychom dováželi máslo za 3 miliardy, jogurty a kefíry za miliardu a i to mléko dovážíme a máslo dovážíme. Takže dovážíme, pane premiére, za 61,3 miliardy a vyvážíme 22,8 miliardy.“

Jak může pomoci věda?

Velká česká věda má své vlastní cíle a je mozkem výzkumu, ale potřebujeme i srdce, které to rozhání ke konkrétnímu užití. Tomu by mohla pomoci lepší spolupráce akademie a špičkových vysokých škol jako je ČVUT nebo VUB s regionálními univerzitami jako aplikačními centry. Tam by mohly vznikat regionální vize, které nejsou určeny jen do kompostu v nějakém vládním šuplíku.

Nové technologie jako je digitalizace, robotizace a umělá inteligence nás mohou zotročit. Pokud jsou však spojeny s decentralizací, je to naopak nástroj, kterým se můžeme zotročení bránit.

Zvyšovat životní úroveň můžeme jen dole. Místo investičních pobídek pro zahraniční společnosti nabídněme pomoc místním ekonomickým zdrojům, neboť taková pomoc je levnější, účinnější a efektivnější. Velké společnosti, ať si to platí samy.

Pokud se bude dole dařit, vznikne tlak na pracovní síly pro velký průmysl. Budou muset zvyšovat mzdy. Nemusí být nejziskovější na světě.

Proč by to k malé ekonomice nelákalo, když budou na venkově lepší potraviny, levnější energie a bydlení, práce v docházkové vzdálenosti a zdroje na rozvoj místních služeb? Až se prosadí ekonomika krátkých vzdáleností, lze taky čekat pokles intenzity dopravy, a to vyvolá potřebu přehodnotit rozvoj dálnic. Nemá smysl dělat z republiky logistické centrum a podbízet se investičními pobídkami.

Nakonec mne napadá, že možná bychom si taky potřebovali uhnat nějaké ty sankce, aby zmrtvělý domácí průmysl dostal nový impulz a začal být zájem o domácí výzkum. 

Vyšlo na Vasevec.info. Publikováno se souhlasem vydavatele