Byl jsem přítomen jeho překvapujícímu vystoupení  před soudem a 5.května 2021 jsem o něm „ještě za tepla“ referoval článkem, stejně jako dříve o  jiných událostech v jeho věci.

Jeho případ jsem  začal sledovat na žádost obhájců. K rozhodnutí o vyhovění nepřímo přispělo seznámení se skvělou závěrečnou řečí ve vazebním řízení jeho obhájkyně Marie Benešové, z božího dopuštění dnešní ministryně spravedlnosti. Poprvé jsem se s Shahramem Zadehem setkal 11. listopadu 2015 ve Vazební věznici Brno-Bohunice a po jeho propuštění z vazby v únoru r. 2016 jsem se s ním  stýkal i společensky. Je to charismatický muž. Přiznávám, že jsem si jej oblíbil pro jeho příjemné chování a smysl pro humor. Podporu jeho obhajoby jsem ukončil k 30. červnu 2020 pro narušení důvěry mezi námi, ale proces sleduji dále a chci se zúčastňovat jednání nejméně až do vyhlášení rozsudku.

Po celou dlouhou  dobu jsem byl svědkem houževnaté obhajoby pana obžalovaného, provázené nepřátelským vystupováním ukřivděného proti soudu a ostatním orgánům činným v trestním řízením. Jeho hlučné půtky se soudci patřily k „folkloru“ soudního jednání. Až koncem listopadu 2020 se objevil první náznak změny postoje: po výkladu předsedy senátu o dohodě o vině a trestu obž. Shahram Zadeh o ni projevil zájem jako první z obžalovaných.

Jeho vývoj vyvrcholil 3. května 2021. Vyvolal překvapení přítomných a spekulace o důvodech jeho jednání . Těmi se ale nebudu zabývat: co se stalo, stalo se a nedá se odestát.  Napínavá je pouze otázka, zda senát předsedy Aleše Novotného dohodu přijme. Pokud by se tak nestalo, byla by to pro Shahrama Zadeha pohroma: usvědčil by se, poškodil by spoluobžalované, ale žádnou výhodu by nezískal. Je skutečností, že jeho doznání zaplnilo díry v důkazní situaci, které by soud jinak musel  zaplnit formulkou „soud uvěřil“.

Shahram Zadeh je jediný z „řídící pětky“, kdo projevil zájem o dohodu. Kromě něj se o ni ale uchází většina „malých ryb“. V soudní síni odezněly jejich výpovědi poněkud dříve.

Shrnu-li všechna vystoupení zájemců o dohodu do jednoho celku, a přidám-li k nim kritická vyjádření ostatních obžalovaných, vyplývá z nich upozornění na etickou stránku jednání účastníků  trestního řízení, které si veřejnost většinou nevšímá. Dohoda o vině a trestu je po institutu spolupracujícího obviněného druhým netradičním nástrojem trestního řízení, převzatým z amerických zvyklostí. Myšlenka je lákavá: součinnost obviněných s orgány činnými v trestním řízení zjednoduší dokazování a umožní urychlení řízení.

Je to hezké, ale má to svá ale. Soudní rozhodnutí mají stát na poznání materiální pravdy. Vina má být obžalovanému prokázána nezpochybnitelným způsobem. Obviněný má právo volit postup obhajoby dle svého uvážení a opatřovat si důkazy, jež považuje za vhodné. A nikdo nemá být nucen, aby se usvědčoval.

Pokud by se důsledně respektovala výše uvedená pravidla a pokud by se spolupracující obvinění a žadatelé o  dohodu o vině  a trestu chovali eticky, použití těchto postupů by nenarušilo férovost procesu. Rozpory mezi výpověďmi jednotlivých zájemců o dohodu o vině a trestu a spolupracujících obviněných v tomto procesu ale nasvědčují tomu, že někteří z nich se chovali neeticky: lhali, aby vylepšili svůj obraz, v jiných případech vypovídali v neprospěch spoluobžalovaných, aby se zavděčili soudu, a případně i v jejich neprospěch lhali. Právě proto, že v tomto procesu vypovídá více obžalovaných, kteří jsou propojeni  svými zájmy, je sklon k neetickému chování účastníků řízení dobře viditelný. Není ale pochyb, že nežádoucí jevy se vyskytují i v jiných kauzách. Takové  jednání neprospěje soudu při hledání materiální pravdy, naopak, může jej od ní odvést.

Před soud nepředstupují světci. Proto jsou oba instituty prostorem pro uplatnění neetického chování. Je to jejich neodstranitelná slabá stránka, která   zpochybňuje účelnost jejich používání. Soud by si měl být vědom této okolnosti a snažit se pečlivým vyhodnocením jednotlivých výpovědí odfiltrovat nános lží a přetvářky. Sám by se ovšem choval neeticky, pokud by křivosti výpovědí obžalovaných vědomě využil k odsouzení nevinných nebo k odůvodnění nepřiměřených trestů. Ale i soudci jsou jen lidé, a někteří jsou posedlí potřebou ukládat vysoké tresty třeba i za neprokázanou vinu…

Etickou stránku má ovšem i chování orgánů činných v trestním řízení, neboť jejich příslušníky jsou také jen lidé a rovněž se mezi nimi vyskytují černé ovce. Rejstřík neetických projevů obviněných je omezený: v podstatě mohou jen lhát, překrucovat a zamlčovat. Z tohoto hlediska mají orgány činné v trestním řízení daleko více možností.

Jednotícím prvkem jejich neetického jednání je zásada, že „účel světí prostředky“, v konkrétních případech přetavená ve víru, že v postupu proti tomu, koho si přejí odsoudit, je vše dovoleno. Je zřejmé, že ve výše zmíněné „velké daňové  kauze“ se jedná o těžký zločin, na němž se aspoň někteří z obžalovaných podíleli a dokonce se k účasti doznali. Ale v civilizované zemi má i vrah právo na spravedlivý proces a zde nejde o zmarněné životy, ale pouze o peníze. Proto použití účelových nezákonných postupů je z etického hlediska i v tomto případě nepřijatelné. Nezmenšuje to ale vinu obžalovaných, pokud bude prokázána.

K nejhorším používaným nepřístojnostem patří poskytnutí beztrestnosti zločinci odměnou za usvědčování spolupachatelů, nebo dokonce používání zločinců jako aktivních provokatérů, zatahujících nevinné lidi do trestné činnosti. O etičnosti nelze hovořit při posuzování jednání soudce, který přijme kauci za propuštění obviněného z vazby, ač ví, že hned na dvoře věznice jej znova zadrží policie za účelem nového uvalení vazby. Jistě je neetické nepovolit obnovu procesu odsouzenému, jehož trestný čin prokazatelně spáchal někdo jiný. A neetického jednání se dopouštějí kární žalobci a orgány činné v trestním řízení, které pachatele takové ničemnosti chrání před zaslouženým potrestáním. Obecně se jedná o ochranu darebáků působením falešné kastovní solidarity. Je neetické nepostavit z jakýchkoli důvodů před soud část pachatelů a nepovolit obnovu procesu, která by vedla k jejich dodatečnému odsouzení. Neetického jednání se dopustil státní zástupce, který svévolně použil zdravotní dokumentaci těhotné ženy k jejímu ostouzení. Ještě horší bylo jednání soudce, který rozdal nepovolaným osobám nosiče s kopií rodinného fotoalba obžalovaného i s akty jeho manželky. Na štíru s etikou bylo jednání státního zástupce, jenž o přestávkách soudního jednání organizoval v předsálí soudní síně improvizované tiskové konference, na nichž štval novináře a veřejnost proti rodině obžalovaného. Dnes je z něj ctihodný soudce. Pro spravedlivý rozsudek bych si k němu nešel.  Neetické bylo zmanipulování rekognice tak, aby údajný poškozený musel „poznat“ podezřelé, které nikdy v životě neviděl. Neetického jednání se dopustila předsedkyně kárného senátu, která ze spisu kárně žalované odstranila dokumentaci, jež ji usvědčovala z nepravostí. Hojně  rozšířeným neetickým jednáním je lhaní v neprospěch obviněných. Je neetické vyhovět zájmům multimilionáře- veledlužníka a kvůli podání v daleké minulosti zcela bezvýznamného svědectví v jeho neprospěch vynucovat si výslech vetché  „stařenky jako věchýtek“, která překročila osmdesátku a z humanitárních důvodů by se nedostala před soud, i kdyby její svědectví bylo skutečně křivé (ale nebylo). Je vrcholně neetické odůvodnit rozsudek s vysokým trestem vírou, že se stal skutek, pro který chybí objektivní důkazy, nebo tvrzením, že se obžalovaní dopouštěli předmětné trestné činnosti již v dávné minulosti, ačkoli kvůli ní proti nim nebylo nikdy vedeno vyšetřování. Kární žalobci obvykle neposuzují jako neetické vulgární vyjadřování soudců o obžalovaných a jejich obhájcích, zachycené potají pořízeným zvukovým záznamem. Nepřemýšlejí nad tím, že takové výroky svědčí o chronické deformaci nazírání soudce na obžalované, jež se může promítnout do nespravedlivých rozsudků. Samozřejmě je vysoce neetické zneužívání trestního oznámení v mocenských soubojích; v tomto případě se ho dopouští ten, kdo trestní oznámení podává, stejně jako ten, kdo na jeho základě vede nekonečné trestní stíhání.

Výčtem podobných příkladů neetického jednání bych na základě dlouholetých zkušeností mohl popsat několik stran a byl by „výživnější“, kdybych uvedl podrobnosti z konkrétních případů. Když kterýkoliv orgán trestního řízení přistihne obviněného při neetickém jednání, obvykle ho nějakým způsobem potrestá. Přinejmenším má k tomu prostředky. Naproti tomu občané, postižení neetickým a nezákonným jednáním příslušníků orgánů činných v trestním řízení, zůstávají často zcela bez ochrany. Když se neetického jednání dopustí policista, státní zástupce či soudce, může se spolehnout, že se mu  za to téměř nikdy nic nestane. Poměrně nejhůř jsou na tom policisté, které aspoň občas pronásleduje Generální inspekce bezpečnostních sborů. Státní zástupce a soudce chrání zvrhlý výklad pojmu „nezávislost“  a kastovní solidarita kárných žalobců. Proto je téměř bezúčelné  podávat návrhy na kárné řízení a naděje na prověření trestního oznámení je prakticky nulová.  Zásluhou ochranářského přístupu státních zástupců končí založena ad acta i trestní oznámení, kterými by se policie s chutí zabývala, pokud by se pachatelů neujali. Kární žalobci většinou hodnotí neetické jednání soudců a státních zástupců jako projev nezávislého rozhodování. Pokud někdo nevysvětlí státním zástupcům a soudcům, že nezávislost není myšlena jako nezávislost na zákonu a dobrých mravech, a pokud nevznikne mimoresortní orgán, který požene pachatele neetického jednání nemilosrdně ke kárnému řízení nebo před trestní soud, budou se stále vyskytovat případy odsuzování za nespáchané skutky nebo k nepřiměřeným trestům a Česká republika se bude označením za právní stát chlubit neoprávněně.

Vyšlo dne 22.5.2021 na mém blogu  a na webu Chamurappi z.s.