Daniela Kovářová jistě nezapomněla, jak ji od počátku do konce jejího ministerského působení a ještě i nějaký čas po něm ostouzeli novináři, a to pod nejrůznějšími záminkami: nejdříve kvůli dávnému žertovnému vyjádření o vztahu k sexu a k okolnostem jejího vstupu do KSČ, pak kvůli téměř každému jejímu kroku. Byla vítanou „kořistí“ pro Václava Moravce, který ji s chutí „vypral“ v její nepřítomnosti v Otázkách Václava Moravce, nebo i pro nekompetentního všeználka Karla Hvížďalu.

Pod velkým tlakem novinářů byla od počátku ministerského působení Helena Válková, vyslaná na ministerstvo Hnutím ANO, výjimečná tím, že do úřadu nastupovala s ucelenou koncepcí rozvoje resortu. Paradoxně ji pronásledovaly hlavně noviny, vlastněné Andrejem Babišem. Útoky byly z větší části nespravedlivé a někdy hodně skandální. Zvláštní péči jí věnoval Martin Shabu.

Nyní se patrně další „lovnou zvěří“ pro novináře stala Taťana Malá. Vyčítá se jí kde co: studium práv na slovenské soukromé vysoké škole, podezřelá je koncipientská praxe v Dolním Kubíně, způsob obživy manžela a nakonec došlo na zpochybňování její diplomové práce. Vděčným námětem pro některé novináře je zdůraznění její loajality k ANO a osobně k Andreji Babišovi a podezření, že se od ní očekává „zneškodnění“ jeho trestního stíhání.

Stejně jako v případě jejích výše uvedených předchůdkyň jde o zcela neúčelné otravování vzduchu, jímž novináři projevují nedostatek smyslu pro realitu a bezbřehou povýšenost. Nic z toho, co na své oběti nacházejí podezřelého či přímo špatného, nakonec nebude mít vliv na to, zda bude ve funkci úspěšná, co dobrého za sebou zanechá. Mimo to s jejím jmenováním se už nedá nic dělat, takže nezbývá, než dát nové ministryni čas a prostor, aby se projevila. Není ostatně pochyb o tom, že i bez novinářského štvaní nemá jmenováním automaticky zajištěnu „definitivu“, a dokonce nemá ani pojistku proti případné změně názoru předsedy vlády na hodnocení správnosti výběru.

Je ovšem pravda, že Taťana Malá není osobností formátu Otakara Motejla, ale v tom je právě potíž: ministrem spravedlnosti by měl být nepochybně někdo, kdo zná resort a jeho problémy, má vizi, kam jej vést a navíc je autoritou pro jeho pracovníky. Takových lidí je velmi málo a žádná z parlamentních stran jich nemá několik v zásobě na výběr a žádná neprovádí dlouhodobě zaměřenou personální politiku. Ostatně být ministrem spravedlnosti není žádné „terno“ a velmi kvalitní lidé, kteří by mohli funkci zastávat, by ji nepřijali, protože je pro ně výhodnější rozvíjet dále svou současnou kariéru. Platí to nejen o soudních funkcionářích a vedoucích státních zástupcích, ale také o prvotřídních advokátech: jsou dost moudří na to, aby je hnala samoúčelná touha po moci a po prestiži, a s přijetím funkce by nic nezískali. Navíc nikdo nemůže ministrovi zaručit, že setrvá ve funkci aspoň do konce řádného volebního období. Ten, kdo funkci přijme, se vlastně obětuje, i když to možná netuší. A nerozhoduje, co jej k přijetí jmenování motivovalo.

Naštěstí není vyloučeno, že začátečník, který má aspoň základní osobnostní a vědomostní předpoklady, se nakonec řešením úkolů a překonáváním překážek vypracuje na dobrého ministra. Ty předpoklady Taťaně Malé určitě nechybí, takže její pronásledování je značně předčasné.

Je asi pravda, že z velmi omezené množiny možných adeptů ji předseda vlády vybral právě kvůli její stranické příslušnosti: jmenováním Jeronýma Tejce, o němž se hodně mluvilo, by vlastně přihrál ČSSD šesté ministerské křeslo, protože se dá předpokládat, že sociálně demokratický způsob myšlení asi přežil jeho formální rozchod se stranou. Není ale na místě podezírat Andreje Babiše, že si ji zvolil jako ochránkyni v trestním řízení. Nežijeme v dobách, kdy např. během procesu s Heliodorem Pikou se před každým stáním v kanceláři ministra projednával stav procesu. Ministr spravedlnosti dnes nemá pravomoci vůči státnímu zastupitelství a soudům, které by mu umožnily ovlivnit trestní řízení. Obecné vztahy mezi ministrem spravedlnosti a komunitami soudců a státních zástupců jsou navíc natolik vyhraněné, že pokud by se paní ministryně i pokusila o neformální zásah, riskovala by, že oslovený státní zástupce nebo soudce by se veřejně ohradil a vypukl by skandál.

Obávám se, že paní ministryně se bude potýkat s podceňováním ze strany vedoucích představitelů právnických profesí a bude proto pro ni obtížné vybojovat si přirozenou autoritu. Dokonce si myslím, že v tomto ohledu v nejlepším případě na tom nebude lépe než její předchůdce. Zejména ale spatřuji problematičnost jejího postavení v tom, že není vyzbrojena zkušenostmi natolik, aby mohla spolehlivě čelit tlakům různých stavovských lobby, které se určitě budou snažit vydobýt na ní vstřícnost vůči svým požadavkům. Již se ostatně ozvali někteří politizující představitelé soudcovského stavu, usilující o ustavení Nejvyšší rady soudnictví, „nadržení“ neochotou Roberta Pelikána jim vyhovět, vyvolanou obavami o prohloubení „zapouzdřenosti“ justice.

V tomto ohledu by paní ministryně měla být opatrná. Představy o nezávislosti soudnictví jako třetí moci ve státě jdou tak daleko, že by mu jejich uskutečnění poskytlo výjimečné postavení moci kontrolované jen samé sebou. Pelikánovy obavy nebyly neopodstatněné. Stát vyplácí obětem nesprávného úředního postupu soudců a státních zástupců několik desítek milionů korun ročně a dosud se považuje za samozřejmé, že původci škod se za způsobené škody neodpovídají a na úhradě odškodnění se nepodílejí. Ustavení soudcovské samosprávy bez jejího vyvážení zabezpečením účinného dohledu nad soudnictvím by proto asi nebylo zdravé. Ostatně moc zákonodárnou kontrolují voliči a moc zákonodárná vykonává dohled nad mocí výkonnou. Není důvod, proč by moc soudní měla podléhat přímo pánubohu. Jde ostatně o službu státu občanům, placenou z jejich daní, nikoli o nástroj vůle nějaké nadpozemské síly.

Andrej Babiš vyslovil Taťaně Malé podporu a slíbil, že bude resortu spravedlnosti věnovat větší pozornost než dříve. Pro ni ten slib znamená podstatné zvýšení naděje, že své úkoly úspěšně zvládne. Musí jen doufat, že se nedožije takového neomaleného zacházení, jaké potkalo Danielu Kovářovou ze strany nekompetentního předsedy vlády Jana Fischera, či že ji nepotká osud Heleny Válkové. Pokud se týká předsedy vlády, tomu její podpora přinese naději na zlepšení pořádku v resortu a tím zmenšení rizika, že se sám stane obětí justiční svévole.