V této souvislosti se mi vybavuje přísloví „vrána k vráně sedá“, ale jeho uplatnění by bylo přece jen trochu nespravedlivé vůči Marii Benešové, celkem neškodné prokurátorce, jež se na okresní prokuratuře zabývala hlavně dopravní kriminalitou a nebyla členkou KSČ (čestná výjimka, ale čím prokazovala loajalitu k režimu?). Naproti tomu Igor Stříž jako vojenský prokurátor posílal před soud odpírače služby se zbraní v ruce, čímž krátil jejich lidská práva. Jeho tvrzení, že vždy jednal v souladu se zákony, je jistě pravdivé, ale připomíná obhajoby nacistických soudců, kteří také jednali v souladu se zákony. Igor Stříž i oni sloužili bezpráví protiprávního režimu. Okolnost, že jako právník nerozpoznal protiprávnost režimu a zvolil si službu v jednom z nejhorších represivních orgánů, vypovídá o úrovni jeho právnického povědomí.

Prokurátoři byli specifická kasta, spojená výraznou loajalitou ke KSČ, pocitem nadřazeností nad ostatní občany a přesvědčením, že oni jsou těmi nejlepšími strážci socialistické (ne)zákonnosti. Vojenští prokurátoři byli ve své době postrachem vojáků a příslušníků dalších ozbrojených sborů. Vojákům základní služby se nehrozilo, že půjdou před vojenský soud, ale že je dostane do práce vojenský prokurátor. Jejich kastovní znaky do určité míry převzali mnozí státní zástupci.

Díky novinářům a různým politikům veřejnost žije v přesvědčení, že hlavním nástrojem útisku obyvatelstva byla StB. Ne každý ví, že v trestním řízení StB podléhala dozoru prokuratury. Postavení prokuratury ve strukturách protiprávního režimu bylo mnohem silnější než pozice justice. Byla v těsném spojení s řídícími orgány a aparátem KSČ.

Prokurátoři museli být bezpodmínečně oddaní režimu, a byli proto vystaveni soustavné ideologické i profesní indoktrinaci. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 15.listopadu 2010 (v němž soud kromě úvah filosofa Karla Jasperse cituje můj článek) dlouhodobé vystavení této indoktrinaci může být zátěží v myšlení soudců, protože hodnotový systém protiprávního režimu byl odchylný od hodnotového systému moderního demokratického právního státu. Analogicky to jistě tím spíše platí pro bývalé prokurátory.

Má-li být hlavou soustavy státního zastupitelství bývalý vojenský prokurátor s „vroubkem“ krácení lidských práv obviněných, je to v jistém smyslu návrat před Listopad 1989. Jistě, Igor Stříž opustil rozpuštěnou vojenskou prokuraturu zhruba před třiceti lety a přešel hladce do státního zastupitelství. Zachoval se čestně, když kvůli „kauze Čunek“ Jiří Pospíšil jako capo di tutti capi justiční mafie odvolal z funkce jeho nadřízeného, vrchního státního zástupce Ivo Ištvana: na protest resignoval na funkci jeho náměstka. Jako Zemanův 1. náměstek je ale patrně spoluodpovědný za zneužití policie a státního zastupitelství ke svržení vlády Petra Nečase. Kde je záruka, že jako nejvyšší státní zástupce nedá souhlas k příštímu použití mimoparlamentních nástrojů ke změně politických poměrů?

Víme ze zkušenosti, že jiným uchazečům o vysoké státní funkce se nepromíjejí daleko menší, dokonce zanedbatelné hříchy z doby jejich služby v úřadech protiprávního režimu. Někteří byli vystaveni nelítostným mediálním štvanicím a jejich kariéra utrpěla. Proč po vojenském prokurátorovi Jaroslavu Fenykovi se mají hříchy odpustit právě Igoru Střížovi? Jsou snad bývalí vojenští prokurátoři zvlášť vhodní pro státní službu a mají zvláštní nárok na odpuštění hříchů? Igoru Střížovi jistě nahrává, že si jej vybrala souputnice, bývalá prokurátorka Marie Benešová.

Návrh na jeho jmenování má dle mého názoru ještě jednu vadu na kráse. Funkce nejvyššího státního zástupce je nesmírně náročná a vyžaduje člověka nabitého energií a ochotného provádět změny, tlačit soustavu státního zastupitelství k vyšší efektivitě ale i lepší kázni a profesní morálce státních zástupců. Obecně se očekává, že nový nejvyšší státní zástupce zbaví státní zastupitelství různých nešvarů, na jejichž zhojení Pavel Zeman nestačil. Vzdáme-li se naděje na jmenování silné osobnosti zvenčí, nesvázané kolegiálními vztahy se státními zástupci, která by se do „úklidu“ pustila s nesvázanýma rukama, pak by asi bylo na místě hledat spíše mezi „mlaďochy“ (terminus technicus Marie Benešové) o generaci mladšími, kteří nejsou zkompromitovaní službou protiprávnému režimu, jsou odborně zdatní a mají již dostatek zkušeností z výkonu vedoucí funkce. Myslím, že jich je uvnitř soustavy víc než dost. Nejvyšší státní zástupce by měl podle připravené předlohy novely zákona o státním zastupitelství setrvat ve funkci 10 let. Funkce státního zástupce zaniká dosažením věku 70 let. Vyhoví-li vláda návrhu Marie Benešové, Igor Stříž odejde z úřadu zřejmě ve věku blízkém důchodovému. Nastolování gerontokracie ve vysokých státních funkcích je neslučitelné s požadavkem na vyvolání progresivních změn v soustavě.

Pláču ale na nesprávném hrobě. Marie Benešová může navrhnout cokoli, ale odpovědnost ponese vláda, která za pár měsíců skončí (ta příští bude jiná, i kdyby ji dále vedlo hnutí ANO) a po ní nechť přijde potopa!