Pro srozumitelnost tohoto článku musím vysvětlit, že záhy po zavedení datových schránek jsem si zřídil soukromou datovou schránku. Po založení spolku Chamurappi z.s. jsem zřídil spolkovou datovou schránku. V obou případech jsem v systému datových schránek registrován jako oprávněný uživatel s uvedením osobních identifikačních údajů. Přístupová hesla, jimiž se přihlašuji do datových schránek, znám jen já. Spolkovou datovou schránku používám pro vedení korespondence, týkající se trestních kauz nebo záležitostí souvisejících. Soukromou datovou schránku používám k vedení korespondence v netrestních, většinou ryze soukromých záležitostech. Podle mého laického názoru jsem to pořád já, ať odesílám podání z té nebo oné datové schránky.

Stalo se, že chráněnci spolku Chamurappi z.s., jejichž obhajobu podporujeme, se stali obětí brutálního násilí, jehož dopady se promítly do jejich kauzy. Obrátili se s trestním oznámením na krajskou kriminálku, kterou tím nikterak nedojali. Nezávisle na nich jsem o něco později jako statutární představitel spolku podal trestní oznámení u NCOZ, jež má dvě části: jedna se týká přímých pachatelů násilí, druhá soudců a státních zástupců, kteří až dosud poskytovali pachatelům beztrestnost. Ani NCOZ mé podání nedojalo. Vůbec se jím nechtěli zabývat a dokonce mé podání postoupili soudu, jehož soudce se oznámení týká jako podezřelého. Nakonec se naše cesty spojily: poškození se připojili k oznámení spolku Chamurappi z.s. a ustanovili mě svých zmocněncem. Nepodařilo se dosáhnout vyšetřování NCOZ, ale nadřízené státní zastupitelství kruh nechuti prolomilo a přikázalo, aby se věcí zabývaly dva policejní útvary, každý přiměřeně své specializaci.

Časem jsme ale nabyli dojmu, že policejní útvary se věci příliš nevěnují, pokud vůbec. Požádal jsem proto jako zmocněnec poškozených o nahlédnutí do spisu. Oba policejní útvary mě odmítly. Stěžoval jsem si u dozorových státních zastupitelství. Podle trestního řádu odmítnutý žadatel o nahlédnutí do policejního spisu má právo požádat o přezkoumání rozhodnutí policie dozorové státní zastupitelství, které má policejní rozhodnutí bez průtahů přezkoumat. Ani jeden z dozorových státních zástupců rozhodnutí nepřezkoumal, ale přenesl rozhodnutí o něm na vyšší státní zastupitelství, jež využilo dlouhé procesní lhůty a buď rozhodlo až po velmi dlouhé době nebo vůbec. Ve „válce“, kterou jsem pak se státními zástupci vedl, se používání tohoto triku stalo oblíbeným nástrojem: státní zástupce nevyřídil podání, pro jehož vyřízení byl nadán kompetencí, ale poslal je „výš“ s vědomím, že rozhodnutí se nedočkám dříve než za několik týdnů. V rámci různých stížností, jež jsem v této věci podal, vyšlo najevo, že jeden z policejních útvarů po půlroce od přikázání případu nedospěl ani k rozhodnutí o odložení věci, ani k zahájení úkonů trestního řízení. Ovšem současně jsem nenabyl právo na nahlížení do spisu, které vzniká až zahájením úkonů trestního řízení. Pak jsem zjistil, že dozorovým státním zástupcem v jednom případě je státní zástupce, který v této kauze vykonal významné právní úkony ochrany pachatelů před stíháním. Podání, jimž jsem na toto zjištění reagoval, opět adresát nevyřídil, ale postoupil je k přezkoumání vyšším stupněm státního zastupitelství.