Případ napadl Krajskému soudu Brno – pobočka Zlín 15.června 2015 a zatím jej pravomocně uzavřelo usnesení senátu předsedkyně Martiny Kouřilové Vrchního soudu v Olomouci z 25.srpna 2021. Proces jsem komentoval řadou článků, z nichž v „Zahřmění u Olomouckého soudu“ jsem se zabýval závěrečným zasedáním Vrchního soudu v Olomouci.

Do „závěrečného kola“ dorazili pouze bratři Lebánkové, jejich zaměstnanec Radek Rajnoha, najatý řemeslník Ladislav Zupka a společnost Vltava Holding a.s. Ostatní účastníci se spokojili s podmíněnými tresty, uloženými senátem Jiřího Dufka na zlínské pobočce Krajského soudu Brno. Nedivím se jim: většinou se jedná o muže pokročilého věku, až na Jiřího Uhříka ml., který ovšem mohl dopadnout i hůře. Netuším, zda soudce Jiří Dufek počítal s tím, že navzdory jeho velkorysé mírnosti při ukládání trestů se někteří odsouzení přece jen odvolají.

Souzený skutkový děj začal převozem zařízení na výrobu cigaret z výrobny v Malhosticích, používané Romanem Šulyokoem, do skladového areálu společnosti Vltava Holding v Lužkovicích u Zlína. Stroje patřily Romanu Šulyokovi, jemuž použití lužkovického skladu vyjednal s bratry Lebánkovými společný známý. Odůvodněním přestěhování byla legenda o záměru zprovoznit stroje a předvést je v chodu ukrajinskému kupci. Následovaly pokusy o zprovoznění, které dle soudu nakonec přešly ve výrobu. Na začátku děje se o záměru vyrábět padělky cigaret Marlboro nemluvilo a stojí za zmínku, že se žádné výrobky nedostaly na trh.

Na tomto místě odbočím. Podle obhajoby se vůbec nepodařilo zprovoznit výrobní stroj, zatímco balička jela s velkými poruchami, během několika měsíců pouze 50 hod. Podle soudu zde ale výroba probíhala. Vyslechl jsem v předsálí před soudní síní hádku obžalovaných řemeslníků, kteří si vzájemně vyčítali, co kdo z nich udělal špatně, případně čím kdo z nich zavinil nezdar zprovoznění linky.

Připomínám, že na začátku procesu jsem v článcích dělil hlavní obžalované do skupin: „Rošťáci“ byli bratři Roman a Jan Šulyokovi, z nichž Romana jako hlavního obviněného soudkyně Iveta Šperlichová hned na začátku řízení vyloučila do samostatného řízení a jeho stíhání zastavila. „Slušňáci“ jsou bratři Lebánkovi, s nimi Radek Rajnoha a společnost Vltava Holding a.s.. Komparsem byla skupina řemeslníků, najatých na zprovoznění strojů, většinou bez vyhraněného postoje k hlavním obžalovaným. Vybočoval pouze Jiří Uhřík ml., jenž se solidarizoval s Romanem Šulyokem. Choval se nepřátelsky k Lebánkům, o kterých tvrdil, že jej připravili o 6 milionů Kč. Neprokázal ale, že penězi skutečně disponoval. V jiném pozdějším podobném řízení se projevil jako obchodník s potřebami pro výrobu cigaret včetně tabáku.

Roman Šulyok má pestrou kriminální minulost. V současné době si odpykává dva tresty odnětí svobody po 7,5 roku. Lebánkovi jsou bezúhonní z trestního, podnikatelského i občanského pohledu. Z pohledu soudu to jsou ale darebáci, kteří se nejdříve spolčili s Romanem Šulyokem za účelem výroby padělků cigaret a horlivě s ním spolupracovali, ale pak nedodrželi původní dohody a škodili mu. Tím chudáka recidivistu vyprovokovali k použití násilí. Názor soudů stojí na popíraném, ale přesto zjevném podlehnutí kouzlu fabulací svědka Romana Šulyoka. Podle odvolacího soudu je Roman Šulyok s největší pravděpodobností spolupachatelem Lebánků. Tento výrok ilustruje míru zkreslení skutkové podstaty jeho vyloučením z řízení a nelze než se mu zasmát.

Řízení provázely různé neobvyklé události. Jedna z nejvýznamnějších ozvláštnila hned zahájení trestního stíhání. 21. srpna 2012 přijel ze Slovenska kamion s tabákem. Na jeho příjezd čekali celníci s videokamerou, kteří si natočili překládání tabáku na kamion výše zmíněného Jiřího Uhříka ml. Zajímali je pouze účastníci překládky. Nezajímala je totožnost řidiče kamionu, doklady od zboží a vozidla, nevšímali si ani doprovodného osobního automobilu a jeho posádky. Nepochybně věděli, kdo koupil tabák, kdo zaplatil dopravu. Tyto informace ale nikdy nepředali soudu, ač soudce Jiří Dufek o ně žádal. Generální inspekce bezpečnostních sborů by kvůli tomu zahájila vyšetřování, ale pouze na základě soudcova trestního oznámení. Jenže dobrácký soudce dal přednost neproduktivnímu dopisování s celní správou, z něhož se nic nedověděl. Důkazní nouze umožnila soudům obou stupňů přiřknout vlastnictví tabáku a tím daňovou povinnost bratrům Lebánkovým. Proti poškození obžalovaných orgánem státní moci není obrany.

V této souvislosti není bez zajímavosti, že Roman Šulyok se v březnu 2013 dobrovolně přihlásil policistům, provádějícím prohlídku jeho bývalé provozovny v Malhosticích, a pochlubil se jim, že to byl on, kdo rozkryl zločinnou činnost Lebánků v Lužkovicích.

Po dopravení tabáku do haly v Lůžkovicích tam 26.sprna 2012 vpadla policie a celníci. Zadrželi přítomné, dojeli si pro bratry Lebánkovy a všichni putovali do cely předběžného zadržení. Jedině Romana Šulyoka, o jehož přítomnosti nablízku věděli, nechali volně odjet. Byla to náhoda?

Nešťastné bylo zahájení soudní částí procesu nedbale vypracovanou obžalobou Městského státního zastupitelství v Praze, v které žalobkyně vložila obž. Janu Lebánkovi do úst část výpovědi obž. Romana Šulyoka před německým soudem. Následovala změna místní příslušnosti, kterou se případ dostal do Zlína. Tam se jím zpočátku zabýval senát předsedkyně Ivety Šperlichové, kterou jsem v článcích označoval jako „soudkyni OLO“. Paní soudkyně se hned na začátku hlavního líčení vyznamenala vyloučením věci recidivisty Romana Šulyoka do samostatného řízení, v němž pak jeho stíhání zastavila pro neúčelnost. Jeho „pravou ruku“, mladšího bratra Jana, odsoudila k podmíněnému trestu. Soudce Jiří Dufek, který převzal případ po ní, jej k obecnému překvapení zprostil obžaloby. Státní zástupce se neodvolal. I to patří k zvláštnostem procesu.

Oba soudci pak používali Romana Šulyoka jako svědka proti Lebánkům. Roman Šulyok je výřečný, má výrazné fabulační nadání a na Lebánky má zlost, protože kvůli násilí, na nich spáchaném, byl pravomocně odsouzen k 7,5 rokům odnětí svobody. Vliv jeho svědectví je patrný i na usnesení Vrchního soudu v Olomouci z 25. srpna 2021, který uvěřil jeho obrazu jejich úlohy v ději ještě důsledněji než senát Jiřího Dufka. Úvahy obou soudů trpí nezhojitelnou vadou nevyhodnocení obsahu trestního spisu Krajského soudu v Praze, jenž odsoudil Romana Šulyoka za brutální vydírání bratrů Lebánkových k trestu odnětí svobody v trvání 7,5 roku.

Zvláštností jsou i spory o podjatost soudců. Obž. Ladislav Lebánek napadl „soudkyni OLO“ výzvou k vyloučení pro podjatost, které nevyhověla. Na základě jeho stížnosti se pak jejím chováním zabýval Vrchní soud v Olomouci, jenž přání obž. Ladislava Lebánka nevyhověl. Vyhověl mu ale Ústavní soud, což mělo za následek zrušení jejího rozsudku a odebrání věci. Případ pak převzal předseda senátu Jiří Dufek, který jej dovedl k dalšímu rozsudku. Půdorys rozhodnutí Ivety Šperlichové zachoval, ale ukládal jen podmíněné tresty.

Z pozorování chování soudkyně Ivety Šperlichové v soudní síni při výpovědi Romana Šulyoka jsem nabyl dojem, že nebyla tolik podjatá vůči Lebánkům jako ve prospěch svědka. Když urážel obžalované, povzbudivě se usmívala.

Dva členové senátu Vrchního soudu v Olomouci, který měl rozhodnout o odvolání proti rozsudku senátu Jiřího Dufka, rozhodovali o námitce podjatosti proti soudkyni Ivetě Šperlichové v její prospěch. Lebánkové jejich postoj považují za projev podjatosti proti nim. Proto se dožadovali jejich vyloučení z odvolacího řízení. Samozřejmě se nevyloučili. Lebánkové napadli jejich rozhodnutí blanketní stížností k Nejvyššímu soudu ČR, kterou po obdržení písemného vyhotovení usnesení doplnili podáním z 1.listopadu 2021. Rozhodnutí o něm dosud nepadlo.

K mimořádnostem, provázejícím toto řízení, patří i můj podnět ke kárnému řízení s předsedkyní senátu Martinou Kouřilovou, zaslaný kárnému žalobci Petru Angyalossymu, tedy předsedovi Nejvyššího soudu ČR. Jeho hlavním odůvodněním bylo zjištění, že paní předsedkyně si troufla rozhodovat o lidských osudech, aniž by řádně znala spis. Při ústním odůvodnění usnesení totiž tvrdila, že obž. Lebánkové opakovaně doznali, že zařídili přepravu strojů z Malhostic do Lůžkovic, zatímco ve skutečnosti to soustavně popírali. Dále se pohoršovala nad tím, že Romanu Šulyokovi obstarali „speciální cigaretový papír“, ač ve spisu se taková informace nevyskytuje a nestalo se to. Výsledek mého snažení byl úměrný skutečnosti, že kárný žalobce je bývalý kolega Martiny Kouřilové, ke všemu manželky soudce Nejvyššího soudu. Zamítnutí podnětu se neoprávněně ujal místopředseda soudu Petr Šuk (místopředseda soudu není kárným žalobcem), který nad nepřipraveností paní předsedkyně mávl rukou: to přece lze napravit opravnými prostředky. Skutečnost, že soudce jde soudit, aniž by byl připraven, je to nejhorší, co může udělat a na rozdíl od jeho rozhodnutí to nejde napravit opravným prostředkem (co se stalo, nejde odestát). Obrátil jsem se v této věci na paní ministryni Marii Benešovou, ale při tempu, jímž ministerstvo taková podání vyřizuje (dva roky nejsou míra) si nejsem jist, zda se rozhodnutí dožiji ( je mi 86 let).

Nicméně můj drzý zásah přece jen přinesl aspoň malé výsledky. V písemném vyhotovení usnesení se již nemluví o „speciálním cigaretovém papíře“, ale o „speciálním papíře na balení cigaret“. Ani to není pravda. Ve skutečnosti šlo o obyčejný hnědý balicí papír na balení balíků. Také zmizel výrok o opakovaném doznání Lebánků k zajištění dopravy strojů z Malhostic, pouze zůstalo nepravdivé tvrzení, že to zařídili právě oni. Soud v té souvislosti „objevil Ameriku“: konstatoval, že Ladislav Lebánek věděl, že se jedná o stroje na výrobu cigaret, což má zřejmě zdůraznit jeho vinu.

Za zvláštnost považuji i vrstvení nepravd v soudních rozhodnutích. Soudce Jiří Dufek pomohl k oslabení záporného obrazu Romana Šulyoka např. tvrzením, že v odhalené Šulyokově výrobně cigaret v Malhosticích „ se tam nic nedělo“, protože její uživatel byl v té době ve vězení v Německu. Zmýlil se přibližně o dva roky. Dále tvrdil, že se Lebánkové již kdysi v minulosti zabývali nelegální výrobou cigaret, ač kvůli tomu nebyli nikdy vyšetřováni a ani jinak to nemohl dokázat. Očekával jsem, že odvolací soud mu rozsudek vrátí k novému projednání, ale nestalo se. Místo toho soudkyně Martina Kouřilová při ústním odůvodnění usnesení přidala další dvě výše zmíněné „fake news“, které jsem zhodnotil v podnětu ke kárnému řízení. Obecně se o rozsudku senátu Jiřího Dufka vyjádřila, že všechny procesní postupy byly v pořádku a v jeho rozhodování neshledala prvky libovůle. Psát do rozsudku nesmysly je zřejmě dovoleno.

Dokladem tendenčního myšlení soudců v neprospěch bratrů Lebánkových je zmínka, že „z protokolů a záznamů o sledování bylo zjištěno, že ve výrobně v Lužkovicích se Jan i Ladislav Lebánkovi často pohybovali, a to i ve dnech, kdy probíhala výroba tabáku“. Ve skutečnosti kamerové záznamy zachytily pouze jejich pohyb po nádvoří. Ani soudce Dufek je pro jejich nezřetelnost nenechal provést jako důkaz. A všichni svědci-obžalovaní shodně uvádějí, že je nikdy v hale neviděli a pokyny jim dávali pouze Šulykové. Tvrzení, že výroba cigaret probíhala pod vedením Lebánků, nemá oporu v dokazování.

Obecně nelze senátu Martiny Kouřilové vytknout nedostatek péče při vypracování písemného vyhotovení usnesení. Spíše je třeba litovat, že si soudci a předsedkyně senátu zvlášť nedali práci s prostudováním spisu do hloubky. Ze 49 stran věnovali 22 strany velmi přesnému přehledu námitek odvolatelů. Jejich argumentaci ale soud nepřisvědčil a všechna odvolání zamítl. K jeho cti je třeba zaznamenat, že nevyhověl ani státnímu zástupci, který se dožadoval zvýšení peněžitého trestu pro společnost Vltava Holding a.s. Kolečka ostrouhala i společnost Phillip Morris, kterou soud odkázal s jejím nárokem do civilního řízení, neboť cigarety z provozovny se nedostaly na trh.

Ve vyvracení argumentace odvolatelů šel soud do nejmenších podrobností. Dojde-li na mimořádné opravné prostředky, s rozplétáním rozporů mezi argumentací odvolatelů a odvolacího soudu budou mít příslušní soudci práci jako pohádková Popelka. Jako laik vytýkám soudcům Vrchního soudu v Olomouci úplné podlehnutí fabulacím Romana Šulyoka a v některých drobnostech také ods. Jiřího Uhříka ml., doplněné důsledným použitím zásady „in dubio CONTRA reo“. Po věcné stránce je zjevné hrubé podcenění tlaku ods. Romana Šulyoka na bratry Lebánkovy, kteří si s ním nevěděli rady. Chtěli se prostě zbavit násilníka, který v lednu 2012 přijel na návštěvu v doprovodu zakuklenců, napadl fyzicky Jana Lebánka a zmocnil se jeho služebního vozidla. Pozornost zaslouží i nesmyslnost obvinění z úmyslného krácení daně. Bratři daň zaplatili z opatrnosti dříve, než se dověděli, že proti nim bylo zahájeno trestní stíhání a správce daně je jako plátce daně odmítl. Za plátce uznal společnost Vltava Holding a.s., která se k ní z opatrnosti přihlásila a zaplatila, ale ani po rozsudku Městského soudu v Praze z 13. října 2021 není definitivně stanovena její výše. Daňové řízení stále pokračuje. Soudci trestního senátu ovšem daňové problematice rozumí lépe než správci daně a celníci dohromady, nebo si to aspoň myslí. Podle mého laického úsudku ten, kdo není plátcem daně, nemůže být odsouzen za její úmyslné krácení.

Nad rámec vyjádření k odvolacímu řízení vyjadřuji podivení nad stíháním řemeslníků, pracujících na zprovoznění linky na výrobu cigaret. Všichni obžalovaní bez výjimky dostali vstupní informaci, že mají zprovoznit stroje, aby bylo možné je předvést ukrajinskému kupci. Plného zprovoznění ale do 26. srpna 2010 v žádném případě nedosáhli, proto pokračovali v pokusech. Dále je otázka, zda mohli vědět, že jejich počínání směřuje ke krácení daní, když není vůbec jisté, že věděli, co to je spotřební daň a daň z přidané hodnoty, popř. že držitel tabáku a tabákových výrobků má daňovou povinnost.

Vedlejším účinkem jak rozsudku senátu Jiřího Dufka, tak usnesení senátu Martiny Kouřilové je zadostiučinění jak pro soudkyni Ivetu Šperlichovou, tak pro bratry Šulyokovy. „Rošťáci“ zvítězili nad „Slušňáky“. Soudci jim vyšli vstříc zanedbáním poznatků z výše zmíněného trestního řízení Krajského soudu Praha, v němž byl Roaman Šulyok odsouzen za násilí na bratrech Lebánkových na 7,5 roku do vězení. Za zamyšlení stojí otázka, jaké světlo za těchto okolností vrhají obě zmiňovaná rozhodnutí na nestrannost a profesionalitu všech výše zmíněných soudců.

Již vyšla „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz nebo info@iolympia.cz.