Vezměme např. Českou televizi. V Zákoně České národní rady č. 483/1991 Sb. o České televizi (platí do 30. 9. 2023) v paragrafu 2, v odstavci (2), se mj. píše: „Hlavními úkoly veřejné služby v oblasti televizního vysílání jsou zejména a) poskytování objektivních, ověřených, ve svém celku vyvážených a všestranných informací pro svobodné vytváření názorů ….“

A mnozí lidé si myslí, že tomu tak opravdu je.

Na druhé straně je ale řada lidí, kteří si myslí, že tomu tak není. Například Ladislav Jakl, zakladatel Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, se problematice tzv. veřejnoprávních médií věnuje dlouhodobě. Stačí si přečíst několik výňatků z jeho rozhovorů, abychom pochopili, že on patří do toho druhého proudu.

Tak např. v rozhovoru s názvem Ten výkon Geislerové na demonstraci…Osolme jim to! Ladislav Jakl pozoruje rostoucí paniku v ČT z konce ledna 2020: „Současný systém upravit nelze. Jen zrušit. A k vytlačování nepohodlných názorů bude docházet dál mimo jiné i proto, že existence státních médií je z principu špatná,“ prohlásil v rozhovoru Ladislav Jakl z Institutu Václava Klause a zároveň člen Rady pro rozhlasové a televizní vysílání za SPD.

Podle něj dnes nejde tolik o změnu zákona či o zrušení, ale o to, jak tyto instituce utržené z řetězu přimět, aby peníze všech neposílaly cizopasníkům a nevysílaly propagandu. Kritiky v křeslech mediálních rad uvítá s nadšením - zájmové síly prý mají strach, že by mohly přijít o hračku. A tak je to dobře.

Na otázku: Čím to je, že se sešel rekordní počet přihlášek do Rady České televize a do mediálních rad?, odpovídá: „Zaprvé tím, že stále více lidem se zajídá, jak za jejich peníze tyto instituce – Český rozhlas a Česká televize – místo služby veřejnosti šíří jednostrannou probruselskou, ekofašistickou a promigrační propagandu a ze svého rozpočtu krmí napojené zájmové skupiny. A zadruhé, ty zájmové síly, které si hlavně Českou televizi před dvaceti lety přivlastnily, žijí z ní a užívají ji jako nástroj zájmů svých loutkovodičů, mají stále větší strach, že by o svou hračku mohly přijít. A je to dobře. Aspoň budou obě instituce a jejich praktiky více na očích, když se o nich teď víc mluví.“

Problematikou České televize se zabývají i další rozhovory Ladislava Jakl, např. ČT měla fungovat jen dočasně! Ladislav Jakl odhalil, o čem se mluvilo po roce 1989. Mnozí nebudou rádi - z února 2020, Jak to chodilo v ČT? Radní kryli vedení, odhaluji Jakl. Peníze a „nezávislost“? Zcela bez obalu z června 2020….

O problematice veřejnoprávních médií (nebo také médiích veřejné služby) bychom mohli číst hodiny a hodiny, možná i dny a týdny, ale pro alespoň hrubou představu o obou hlavních názorových proudech by mělo shora uvedené bohatě stačit.

Je na každém občanovi, který Českou televizi sleduje nebo sledoval, aby si svobodně vytvořil představu, který z uvedených názorových proudů je blíže k pravdě. Na to má v demokratické společnosti zcela jistě právo. A také má právo na to, aby případně udělal svobodné rozhodnutí, že Českou televizi sledovat nebude.

Problém je ale v tom, že pokud vlastní televizní přijímač, je povinen koncesionářský poplatek platit, i když Českou televizi nesleduje. Podle článku Poplatek za ČT vzroste o 25 korun a za ČRo o deset (České noviny ČTK 5. 9. 2023) se koncesionářský televizní poplatek od začátku roku 2025 pravděpodobně zvýší o 25 korun na 160 korun měsíčně a rozhlasový vzroste o deset korun na 55 korun měsíčně. Počítá s tím návrh takzvané velké mediální novely.

Nově budou televizní a rozhlasový poplatek platit ti, kteří disponují jakýmkoliv zařízením, které umožňuje příjem veřejnoprávních médií, tedy i mobilem, tabletem nebo počítačem. Když to sečteme a vynásobíme dvanácti měsíci, to už jsou pěkné peníze. Zvláště při současné „láci“. A pro toho, kdo tuto službu nevyužívá, je to platba zcela absurdní.

Ale jak z toho ven? Variant se nabízí několik. První, co finančně průměrně gramotného člověka asi napadne je, zda Česká televize, ale i Český rozhlas potřebují ročně tolik miliard. Vždyť kdo umí „z voleje“ např. vyjmenovat počet a názvy stanic České rozhlasu a účelnost jejich vysílacích schémat? Nakoupit a promítnout filmy, ale i vlastní tvorbu zvládají běžně komerční televizní stanice.

A zpravodajství a publicistika? Ať se každý rozhodne, zda mu ta současná veřejnoprávní stačí. Proč tedy oba molochy nezredukovat na, snad nutné, minimum.  Např. pro informování obyvatelstva o zásadních skutečnostech, jako mohou být např. přírodní katastrofy, havárie apod. Tedy informace vedoucí k záchraně životů, zdraví a majetku. Dále pro přístup nejvyšších ústavních činitelů, oprávněných informovat obyvatelstvo např. o napadení státu, vyhlášení války apod. Prezident republiky by je mohl použít třeba pro vyhlášení mobilizace branné moci, nebo pro sdělení, že se mu díky jeho obratné politice podařilo zajistit v Evropě dlouhodobý mír. Nemovitosti a vybavení prodat a zlomek současných veřejnoprávních miliard platit ze státního rozpočtu. Možná alternativa je i privatizace beze zbytku.

V současné době by ale asi nejjednodušší bylo, aby si Česká televize i Český rozhlas svá vysílání zakódovaly a příjem byl umožněn pouze těm, kdo si jejich službu zaplatí.

Zdá se to jednoduché. Ale buď jak buď, občané musí mít právo Českou televizi neplatit, pokud ji nesledují!

Zdeněk Lanz