Jako kluk jsem většinu svého volného času věnoval sportu. Od šesti let jsem hrál aktivně fotbal a o něco později také lední hokej. Považoval jsem tyto aktivity za přirozenou součást svého života. Dodnes jsem rád, že tomu tak bylo a že se sport stal také v pozdějších letech trvalou součástí mého života.

Opakovaně jsem se zamýšlel nad skutečností, proč má český lední hokej na mezinárodní scéně nesrovnatelně lepší výsledky, než český fotbal. Hráčská základna je přece výrazně menší a finanční náročnost ledního hokeje naopak výrazně vyšší. Z nějakého důvodu se naší společnosti po mnoho desetiletí dařilo podporovat finančně i morálně aktivitu obyčejných lidí, kteří v roli trenérů, vedoucích družstev nebo organizačních pracovníků vychovávali mladé hokejisty a vytvářeli podhoubí pro udržení světové mistrovské úrovně českého hokeje.  

Na Uherskohradišťsku má lední hokej dlouhou tradici. Je tomu přesně deset let, kdy vyšla kniha Josefa Fridricha „Kronika ledního hokeje okresu Uherské Hradiště 1930 – 2000“, ve které můžeme najít skutečně bohatou historii tohoto sportu nejenom v Uherském Hradišti, ale také v Uherském Ostrohu, v Uherském Brodě, Starém Městě, Bojkovicích a v řadě dalších měst a obcí našeho okresu. A také z našich hokejových klubů vzešlo v posledních desetiletích nejedno slavné hokejové jméno.

Nemile mne proto překvapila informace, že se zastupitelé města Uherské Hradiště rozhodli nepodpořit hokejový klub ani do té míry, aby byly v Uherském Hradišti zachovány alespoň týmy mládeže. Takové rozhodnutí by bylo skutečně smutnou vizitkou současného vedení města. Rád bych proto věřil, že vedení města ještě celou situaci přehodnotí a že slova starosty Květoslava Tichavského, že mládežnický sport pro něj „vždycky byl a je hlavní prioritou“, budou platit také pro lední hokej.