Téma průzkumu a případné těžby břidlicových plynů se stalo v Evropě za poslední měsíce velkým hitem diskusí mnoha politiků, odborníků a též mnohých občanských iniciativ. Ty prostě nechtějí, aby se humna jejich domů proměnila v krajinu plnou těžebních věží a pitná voda byla otrávena mixem chemických přísad nutných pro těžbu plynu. A není to pouze případ v České republice nyní velmi diskutovaného Náchodska. Diskuse vře v Polsku, Irsku, Maďarsku, Velké Británii, zatímco ve Francii a Bulharsku byla tato těžba již zakázána a nově se Rumunsko rozhodlo pozastavit všechny projekty do doby, než Evropská unie zavede jednotné ekologické a bezpečnostní standardy.

I proto Evropská strana zelených na návrh české Strany zelených nedávno schválila rezoluci, která bude směřovat právě k plošnému zákazu této těžby v Unii. Důvody jsou v zásadě tři - zásadní ekologická rizika, prodlužování fosilní agonie Evropy a omezení možného tlaku všemocných těžařů na státní orgány či slabé regionální vlády. Zastřešujícím problémem je ale hlavně to, že tato technologie není v Evropě vůbec prověřena s ohledem na možné negativní vlivy, a přesto (nebo právě proto) těžaři "tlačí na pilu", jak to jen jde. Vzdušné zámky Jádrem těžby břidlicových plynů je tzv. frakování (hydraulic fracking), kdy se díky tlaku vháněných kapalin vytváří síť umělých trhlin v hornině. Do nich se vhánějí miliony litrů vody a desítky tun toxické chemie. Velké vykřičníky jsou především u reálného ohrožení kvality pitné vody, kdy těžaři sice tvrdí, že je to bezpečné, ale je myslím již časem prověřené těmto báchorkám moc nevěřit a podívat se například, jak dopadla těžba uranu pomocí kyselin v Podještědí (za jejíž sanaci musí stát nyní platit a platit - celkem v ČR až 53 miliard!). Je nutné také zmínit prostorové nároky těžby, kdy se využívá až šest vrtů na kilometr čtvereční, což si lze možná představit na holých pláních v USA, ale opravdu ne v Evropě. S plynem se mohou z horniny ke všemu na povrch ještě dostávat i radioaktivní částice uranu. A přijít potenciálně o čistou vodu, vzduch i krajinu není opravdu pro pár kubíků plynu moc lákavé.

A ono také jde o to, že těžaři velmi nadhodnocují možné zásoby, aby místním zalepili ústa budoucími vzdušnými zámky, které ale nepřicházejí s tím, jak se propadají odhad či výnosy ložisek (například nedávno snížené odhady z polských břidlic). Málokdo dnes v Evropě věří tomu, že by břidlicový plyn mohl nějak výrazně ovlivnit trh s konvenčním plynem. Lobbisté těžařů často tvrdí, že může vyvést Evropu ze závislosti na nespolehlivém Rusku. Například ale podle studie Deutsche Bank je naprosto přehnané čekat jakoukoliv revoluci, nezávislost či snížení cen. Evropa je prostě příliš jiná (i geologicky), hustěji obydlená a též naštěstí občansky uvědomělá. Případný rozvoj těžby plynu by ale také brzdil mnohem zásadnější revoluci - a to energetickou. Břidlicový plyn je prostě jen fosilní palivo, které jen prodlouží naši závislost na obstarožních technologiích, zatímco EU musí ještě výrazněji pokročit směrem k podpoře vyšší efektivity, úspor a podpory obnovitelných zdrojů energie (OZE) - například i tím, že zvedne podíl OZE z 20 procent v roce 2020 na 30 procent.

Do třetice je nutné prosadit zákaz těžby břidlic i s ohledem na snížení tlaků možných těžařů na národní či regionální administrativy. Pro rozpočet státu není dobré, že těžaři nějak přemluví pár starostů, pak se napakují na plynu a stát za pár desítek let bude platit drahé sanace. V případě břidlicového plynu je totiž s ohledem na to, co již víme o zásadních rizicích těžby, opravdu čas říci prostě evropské "ne" a zbavit úředníky dilemat a rozhodování stylem kdo dá víc.

A Evropa by měla jednat velmi rychle a reflektovat mohutný občanský odpor proti devastaci evropské přírody, pitné vody apod. Jednat dokonce tak rychle, než ministr Chalupa dotáhne do konce svou pro mě poměrně děsivou větu, že prý si umí představit těžbu břidlicového plynu v Česku. Já ne.

Ptejte se politiků, ptejte se Vašich volených zastupitelů, pište, co Vám osobně vadí. Registrujte se na našem serveru ZDE.