Poprvé jsem stál tváří v tvář Davidu Rathovi na konci léta 2008. Přijel do Neveklova agitovat za své zvolení hejtmanem. Sršel sebevědomím, nápady a kritikou. Ve zdravotnictví byl jako štika, jediná vlažná odpověď byla na otázku, co udělá se stavem komunikací. Ale to nebylo pro voliče tak podstatné, v říjnových volbách mu odevzdali přes 26 tisíc preferenčních hlasů a zisk 26 mandátů sociálních demokratů spolu s 10 mandáty komunistů odstavil druhou ODS a nezávislé do role trapné opozice.

Že ve Středočeském kraji nenechá kámen na kameni, naznačil David Rath již na ustavujícím jednání krajského zastupitelstva. Pár hodin po svém zvolení hejtmanem rozprášil vedení středočeských nemocnic, aby tam dosadil, jak jinak, své lidi a začal „plnit sliby“. Poplatky zdarma, jízdné zdarma… Kromě toho však pokračovala i řada rozumných věcí. Například rekonstrukce operačních sálů nebo novostavba hematologického pavilonu v benešovské nemocnici. Že to posléze realizovaly jiné než původně vysoutěžené firmy, není předmětem této úvahy.

David Rath si k povinnostem hejtmana ponechal i poslanecký mandát a členství v zastupitelstvu města Hostivice, což je jistě pozoruhodný výkon. Nevedlo to však bohužel k lepšímu porozumění pro starosti druhých. Osobně jsem se s ním utkal ve sporu o vyklizení Dětského domova Pyšely. Nevím dodnes, kdo měl skutečný zálusk na krásnou novoklasicistní budovu Útulku svatého Josefa, výkon hejtmana Ratha na zastupitelstvu v této věci byl jako vždy suverénní. Přestěhování dětí do naprosto nevyhovujících prostor v Choceradech bylo ústy Davida Ratha v zájmu nejlepší péče o sirotky a odložené děti. Něco se však výjimečně pohnulo v dosud přikyvujících komunistech a tohle mu nedovolili. Že od té doby nedostal můj rodný Neveklov ani korunu z fondu rozvoje a dokonce kraj poškodil naše město i v řízení o dotaci na rozšíření čističky odpadních vod, je asi podobnost čistě náhodná. Takových obcí jsou ve Středočeském kraji stovky.

V jiné roli jsem letos poznal Davida Ratha jako velice bystrého a vnímavého člověka. Vyhradil si téměř tři hodiny na krajské kolo studentské soutěže Enersol, která se konala pod jeho záštitou, jak hlásal povinný transparent, ale jinak mu nebylo co vytknout. Byl objektivní, usměvavý a vlídný. Takoví politici před volbami bývají.

Ve světle této poslední vzpomínky mi je Davida Ratha nyní i trochu líto. Zažil jsem v roce 1986 domovní prohlídku a vím, jaké je to ponížení, když se vám nikotinem páchnoucí estébák hrabe v dětském prádelníku. Naštěstí tenkrát nenašli to, co hledali – knížky od Škvoreckého, Kundery, Havla, Formana. Tak zabavili alespoň Farmu zvířat od Orwella a psací stroj. Hodnotový svět Davida Ratha je asi trochu jiný. Také ho dnes nevyslýchá StB, ale řádná policie demokratického státu. Jeho případ bude jistě dlouho plnit stránky bulváru i seriozních listů. Je to případ selhání politika, zajisté i politických stran, ale naštěstí to není případ selhání demokracie.

David Rath se rád ukazoval u portrétu T. G. Masaryka. Z jeho odkazu nepochopil nic. Nejen to známé „Nebát se a nekrást“, ale i to že, „Demokracie je systém pro lidi slušné a vzdělané.“

V tom nám budiž smutný příběh Davida Ratha mementem i výzvou.