Tak nám vykradli maily George Sorose, pověsili je na internet a je z toho haló. Co pěkného jste z uniklých mailů vyčetla a co by možná dokonce mohlo mít dopad na naši současnost? Mimochodem, můj kolega, zběhlý ve zpravodajských službách, tvrdí, že jde o klasickou „bílou operaci“, tedy že si to pro zmatení udělal Soros jaksi sám.

Upřímně řečeno, s tím hackingem se v posledních týdnech roztrhl pytel a člověk neví, jestli si má dřív číst korespondenci donedávna vrchního velitele NATO v Evropě generála Breedlova, který spolu s Viktorií „Fuck the EU!“ Nulandovou a dalšími vymýšlel příběhy o ruských agresích na Ukrajině, aby mohl Kyjev vyzbrojit a ve finále nejspíš snad i rozpoutat válku Západu proti Rusku, kterou by odskákala hlavně Evropa. Nebo jestli se rochnit v e-mailech americké Demokratické strany o tom, jak profalšovali Hillary primárkami nebo o jejím napojení na tureckého „velezloducha“ Gülena. Nejnovější je průlom do serverů Equation Group, která spadá pod americkou Národní bezpečnostní agenturu NSA, díky čemuž se prý může dokázat, že za „slavným“ virem Stuxnet opravdu stáli Američané… Takže materiálů „ke studiu“ jsou najednou stohy, ale není jasné, zda má smysl to vůbec číst. Je to všechno pravda, nebo jen nějaká zpravodajská hra? Nevím, neumím to posoudit, i když třeba reakce Hillary („Všechny další úniky budou jen ruské lži!“) stejně jako Breedlova by nasvědčovaly, že to všechno pravda je.

No a do toho všeho se zjevily materiály ze Sorosova Open Society Fund. Už dlouho je George Soros považován za tradičního organizátora všemožných „barevných revolucí“ s dlouhými prsty ve světové politice, ale nyní se nabízí pohled na financování všemožných organizací nebo médií v globálním měřítku. Nicméně, mě zaujaly pasáže o ovlivňování migrační politiky v Evropě. Podle Sorose by migrační krize měla být považována za „novou normu“, která navíc Sorosově organizaci nabízí „nové příležitosti“ k ovlivňování migračních politik na globální úrovni. Málem vzniká dojem, jako by uprchlická krize v Evropě byla plánována a pečlivě připravena, a to nejen Sorosovou organizací, ale i dalšími, kdo mohou získat ze změny regionální „migrační správy“, což v praxi nejspíš znamená omezení státní suverenity, jak se o tom před pár měsíci přesvědčilo Řecko, jehož ostrovy se z vůle EU (nebo snad přímo Sorose?) staly uprchlickými tábory. A k mání je přitom i seznam Sorosových „spolehlivých spojenců“ v Evropském parlamentu – kromě členů 11 výborů a 26 delegací jsou tam i jména 226 europoslanců… Pokud je to všechno reálné, tak z toho trochu běhá mráz po zádech. Velké peníze si koupily nejen Hillary Clintonovou, ale i unijní politiku…

Pokud jde o Sýrii, v Aleppu se stále bojuje. Co se za týden změnilo? A jinak, Human Rights Watch tvrdí, že Rusové a Asadovci bombardují civilní objekty zakázanými a zákeřnými fosforovými zbraněmi. Co na to říci? Co také říci na mediální obrázky měst šťastně osvobozených od Daeše protiasadovskou opozicí a Kurdy?

Myslím, že se za týden nic moc nezměnilo – ofenzíva džihádistů v čele s Frontou al-Nusrá, která se papírově trhla od Al-Káidy, byla více méně zastavena, boje pokračují a ohrožené je nyní celé Aleppo, nejen jeho východní část ovládaná džihádem. Osvobození Aleppa od džihádu přitom do značné míry dál vázne na pokračujícím sporu mezi Ruskem a USA o to, koho bombardovat lze, a koho ne: Ačkoli Bílý dům tvrdí, že Al-Káida zůstala Al-Káidou a jako taková je dál terčem, šéf americké diplomacie John Kerry trvá na tom, že by Rusové měli „ukončit všechny ofenzivní akce proti jakýmkoli rebelům“. Čili zatímco Rusové se řídí pravidlem „střílejí po nás, tak jsou to nepřátelé“, Američané tvrdí něco jako „ne, ne, ne, tamhleten po vás sice střílí, ale umí vyslovit slovo demokracie, a tak je umírněný a náš“. Ruská strana nyní sice tvrdí, že je dohoda s Američany už „na spadnutí“, ale bůh suď, co z toho nakonec vyleze a kolik džihádistů, proti nimž bojujeme třeba v Afghánistánu, se nám podaří v Sýrii uhájit „pro pozdější použití“. Nebo kolik z těch „zachráněných“ fanatiků se za čas vyloupne třebas někde v Evropě.

No, na zprávy HRW o fosforové munici říkám něco jako „hmmm“. Co si s nimi počít? A proč by vlastně Rusové nebo Syřani měli něco takového vůbec dělat? Mají to za potřebí v době, kdy mají situaci dál pod kontrolou, nebo lépe, rozhodně pod větší kontrolou než my? Propaganda zkrátka jede na plné obrátky, doložit ji nelze, a tím to asi tak taky končí.

To s těmi nadšenými muži, co se holí, a ženami, co pálí své hábity, je trochu jiný příběh. Poprvé jsem ty záběry náhodou viděla už někdy před dvěma týdny na jednom z mnoha syrských provládních portálů; a napadlo mě to vlastně zase to samé: Hezká propaganda, teď jen doložit, že to není sehrané a že se to děje opravdu tam a tam, kde se to odehrát mělo, a tak dál… A najednou totéž vypomáhá i v západní propagandě. Svým způsobem je neuvěřitelné, co všechno se dá za války zbastlit dohromady a co všechno se dá využít na vícero způsobů. Nicméně, západní média tím dokládají nadšení z osvobození Manbídže, města u tureckých hranic, které s pomocí amerického bombardování dobyly oddíly „Syrských demokratických sil“, koalice Kurdů a několika arabských klanů. A nejenže přitom nechali poslední asi dvě stovky bojovníků Daeše z Manbídže klidně nasednout na náklaďáky a odjet, ale svým způsobem zadělali na další problém ve vztazích USA a Turecka. Ankara totiž nyní tvrdí, že jí Barack Obama osobně slíbil, že Kurdové v Manbídži rozhodně nezůstanou a stáhnou se zase na „svá území“ na východ za Eufrat, nicméně Kurdové s americkou podporou jaksi zůstávají a „mění demografickou situaci v oblasti“, slovy Turků. Kurdové jako by se – nejspíš s posvěcením USA – rozhodli, že začnou měnit „realitu přímo v terénu“ a posouvat hranice svých území. Na jedné straně jim to v hloubi duše přeju – Kurdové si svůj stát zcela jistě zaslouží – na straně druhé mám ale pocit, že se tím jen znovu eskaluje napětí i v rámci NATO. Nechci tvrdit, že se u Manbídže „bojuje o Prahu“, ale na druhou stranu se tím jen může urychlit „konec starých časů“. A otázkou je, čemu dají USA přednost: Kurdům, nebo udržení NATO?

Abychom řešili, slovy klasika, nejen to „mikro“, ale i to „makro“. Co může změnit plánovaná schůzka, mající za účel sblížit postoje Turecka, Ruska a Íránu ve věci Sýrie? Byl by to tak silný pakt, že ani paní Hillary by s tím nic neprovedla? Jak vnímáte zprávy o ruských letadlech startujících z Íránu a články nyní již i západních médií o ohrožení amerických jaderných zbraní v Turecku? Mimochodem, Oskar Krejčí tvrdí, že politika USA žene k sobě do náruče nejen Turecko a Írán, ale i turkické státy a Írán. Vzniká podle něj unikátní eurasijský celek, který posunuje těžiště světa od Atlantiku...

Mám za to, že vznikající trojblok Rusko–Turecko–Írán je téma, které nám ještě hodně zamotá hlavu. Íránský ministr zahraničí Zaríf byl jeden z prvních, kdo přiletěl do Ankary vyjádřit podporu po potlačení puče z půle července. Teherán mluví o „strategickém partnerství“ s Ruskem a nově mu umožnil využívat leteckou základnu v Hamadánu pro strategické bombardéry. Ankara sice pomalu, ale nejspíš jistě sbližuje své postoje s těmi ruskými. Není to aliance v pravém slova smyslu, ale všechny tři strany mají dostatečné zkušenosti na to, aby nevěřily Západu ani slovo, a vyšly si proto vstříc mezi sebou, přinejmenším pro kauzu Sýrie, nejspíš i energetickou bezpečnost a výhledovou stabilitu jejich regionu.

Souhlasím s Oskarem Krejším, že americká blízkovýchodní politika založená – s výjimkou Afghánistánu – do značné míry na podpoře sunnitských radikálů, musí sbližovat všechny státy regionu i přilehlých oblastí, které mají logické obavy z různých „barevných“ revolucí libyjského typu. A tím se logicky posouvá i těžiště geopolitiky. Na tom všem je vlastně nejpodivnější, že Západ je tím posledním, kdo si ještě nevšiml, že už není „pupkem světa“. USA i Evropa ztrácejí čím dál rychleji význam s každý kilometrem za svými hranicemi a k tomu navíc i kontrolu samy nad sebou – stačí se podívat na Brexit, posilování nacionalismu a protestních hnutí v Evropě, rasové nepokoje a nesplatitelnou zadluženost v USA. A konkrétně EU přestává být s to řešit základní potřeby, jakými jsou ekonomický růst, zajištění bezpečnosti nebo sociální smír, přičemž ve snaze o nalezení rychlého řešení potlačuje jednu svobodu za druhou. Zkrátka, vůbec se nedivím, že vznikají mocenské bloky „bez nás“. Teď už jen zbývá otázka, do jaké míry budou do budoucna „o nás“.