Pane doktore, tak nám paní Nerudová zahájila oslavy konce 2. světové války. „Tuto zemi osvobodili Američané,“ vmetla poslanci Foldynovi, který mluvil o 140 tisících padlých sovětských vojáků u nás. Když se ten začal smát, dodala, že Američané osvobodili Plzeň. To má jistě pravdu, ale co ta její první spontánní reakce?

Třeba se paní exrektorka jenom přeřekla, anebo měla „okno“. Při její naléhavé upovídanosti by to nebylo nic divného. Prostě jen rychleji mluví, než přemýšlí. Tento zlořád je v současné době, a zejména v audiovizuálních prezentacích, častý. Milan Kundera napsal ve své Nesmrtelnosti (už 1990), že pro úspěch na obrazovce stačí znát a umět jen tři věci – nestydět se za svou nevzdělanost, naučit se alespoň dvě stě slov a stále je bez přestání opakovat. Možná si tato jeho slova nepamatuji přesně, ale je to dost blízko toho, co víme o politickém  personálu i na úrovni EU a jejího parlamentu.

Ale snad je pro toto vzrušení lepší, když ho paní europoslankyně předvádí jako to, co se naučila v Evropském parlamentu a nemá čas jej předávat studentům na své alma mater a kazit jim potěšení ze studia na univerzitní úrovni.
 

Zacházení s historií podle potřeb současnosti jistě není jen českou výsadou. Oni to dělají i Rusové, třeba s naším rokem 1968. Lze se z tohoto vzájemného kruhu nějak vymotat?

Nejenom že to dělají Rusové a Němci, ke kterým máme kulturně tak blízko. Znalost historie je perverzní záležitost a problém znásilňování historického poznání je starý jak lidstvo samo. Někdy je ale lhaní o minulosti nejen zábavné, ale i běžné. Problémem je, když se lže v zájmu nabytí prospěchu na úkor někoho jiného nebo s úmyslem klamat někoho za účelem způsobit mu újmu.

Aby mohla být „historie učitelkou života“, existují historická studia a historiografie, které mají nejen svou metodologii, ale i étos, který je vystavován zkouškám a někdy nedá velkou námahu se bez něho obejít. Jak říká klasik – tu pravdu nikdo nezmění, lhát – to je umění! Historická fakta vlastně neexistují, jen vznikají a zanikají nejen podle přání europoslanců, ale i historiků, kronikářů, letopisců a „vyprávění starců“. S tím dnes nic nenaděláme. Ale na kritické zkoumání všech jejich nápadů bychom rezignovat neměli.

Do řešení současných bezpečnostních otázek se vlamuje prezident Macron. Na Ukrajinu chce po uzavření míru poslat mírové sbory, ať se to Rusku líbí, nebo ne. O co Macron touto rétorikou ve Francii hraje? Je tam po ní taková poptávka? 

Vypadá to, že Emmanuel Macron už hraje o život. Nejenom o ten svůj ubohý politický, ale i o ten daný mu od Boha. Nemám k dispozici žádná statistická data o veřejném mínění v tomto ohledu ve Francii, a ani je nesbírám, protože dávno vím, že „veřejné mínění, není často veřejné, a někdy není ani míněním“.

Ale pan prezident se jednak nechává unášet svou výřečností, jednak se snaží působit na sobě jazykově blízké posluchače. A jako každý politik touží po moci více než po čemkoliv jiném. Dovolil bych si dokonce říct, že cítí, jak mu tato moc uniká do prázdna, přidává na hlase a doufá, že bude vyslyšen. Pokud bych si myslel, že je ve Francii nostalgie po historicky se opakující napoleonské velikosti, pak musím uznat, že tomu tak může být jen mezi několika bohatými, kteří si už nepamatují, kdy Francie válčila naposledy, a pokud si myslí, že to bylo nedávno, už asi zapomněli, jak to dopadlo. A že je u nich doma mnohem více těch, kteří si zpívají s Borisem Vianem  jeho slavného Le déserteur… (Pane, prezidente, já píšu vám dnes dopis, který si možná přečtete, budete-li mít čas…).

Dokonce i u nás doma to má svoje echo a mnoho politiků nám připomíná Mnichov a jednání „o nás, bez nás“. Jen bychom neměli přehlédnout, že i tehdy to byla „koalice ochotných“ (Německo, Francie, Velká Británie), tak podobná, bez Itálie, té dnešní.

Svobodná Evropa a Hlas Ameriky jsou de facto odpojeny od amerického financování. Ozývají se hlasy, že RFE/RL má financovat Evropa. Je to dobrý signál pro evropského daňového poplatníka? 

Podle dnešního vyjádření pana MZV Lipavského se domnívám, že už se u nás doma rodí nápad, že když dojde na nejhorší, naše vláda nebo jí pověřená agentura Svobodnou Evropu a Hlas Ameriky nahradí. Lidí, kteří budou mít po podfinancovaných neziskovkách zájem o práci, a budou se nacházet zase vtísni, se jistě najde dost. Jde jen o to, najít nové atraktivní jméno a pod záminkou války třeba na Ukrajině nebo kdekoliv jinde zatknout někde sekeru. Roh hojnosti se jistě snadno zase najde.

Na českém internetu se už objevily úvahy, že kvůli naší historii tento krok prezidenta Trumpa nemůže žádný Čech vítat. Co říci na taková prohlášení?

Jistě bychom mohli najít spoustu Čechů, kteří tento další Trumpův skok do nejistoty neuvítají. Nejde ale jen o Čechy a český krmelec. Obě firmy vysílaly do různých koutů světa a jak říkali na polské RFE „o nadavat vjadomosci dobře či zle, ale za vše pravdive“ bude zájem. Třeba jen u „inteligentních služeb“ všeho druhu a v mnoha jazycích. V současné době hned třeba v rumunštině a srbštině. Ty jistě budou moci začít vysílat třeba hned zítra i s pomocí tajemné AI.

Fotogalerie: - Za demokracii v Rumunsku

Na závěr k domácí politice. Alena Schillerová se neudržela a nazvala premiéra Fialu parchantem, protože rozhodl o navýšení zbrojení a teprve teď o tom chce jednat s opozicí. Nepřehnala to?

Paní Schillerová tvrdí, že jí „ujely nervy“ a jistě jí to můžeme věřit. Kdo vydrží poslouchat diskuse a debaty, ke kterým dochází na půdě Parlamentu ČR, ví, o čem zde mluvíme. Toto jedno slovo, které už dávno ztratilo svůj dávnověký půvab ve tvarech parchant i panchart pro levobočka, stále ještě jej můžeme považovat za impulzivní interjekci odpovídající citovému pohnutí.

Mezi komentátory tohoto výrazu, kteří mu věnují v těchto dnech větší pozornost, než válce na Ukrajině nebo výrokům Donalda Trumpa, se kupodivu neobjevují vzpomínky na „odpudivou osobu“, kterou častoval amerického prezidenta prezident český, nebo nadávky do mužského pohlavního údu, jehož uvedení v plném znění požadoval dnešní europoslanec Kolář. I tyto dva „úlety“ oběma váženým nedotknutelným dnes připomínají lidé nepřející oběma na všech možných sítích. Které dno je níže než druhé asi zde nezjistíme, ale připomenout bychom mohli, třeba jen panu premiérovi – nehledej brvy v oku druhého, nevidíš-li břevna v oku svém.

Psali jsme:

Na Západ to berte přes Ukrajinu, směje se Zbořil. A slovo k historii podle Mádla

Evropa na dně. Zbořil má ošklivý citát od Václava Havla

„To nebude zapomenuto.“ Zbořil českým nepřátelům Trumpa a Muska

Zbořil: Do ...... s EU. To byla ale prorocká věta