Jaké má zdejší mládež hlavní problémy? Slyšel jsem o čichání toluenu, alkoholismu a tak...

Ano, to jsou velké problémy. Ostatně toluen je to nejdostupnější a nejlacinější, co mají. Opravdu občas vidíte, jak jdou děti s hadříkem na nose a ústech. Když jsem sem přišel, tak jsem se jim to snažil rozmlouvat, že to nepomůže. Ale sebrat jim něco, co je pro ně určitou útěchou, nemá moc smyslu.

Samozřejmě že se jim snažíme poskytnout i jiný způsob života. Kdo si nechá pomoci, ten naši pomoc dostane. Musí chtít.

Mládež tu má opravdu problémy všeho druhu. Jejich rodiče byli také kdysi mládežníky a dostali „nevýchovu“, jakou dostali, a když se mladí stanou rodiči nepřipravenými na život, tak neumějí vychovávat své potomstvo. Často děti, pokud neotravují rodiče, mohou všechno. Když už se rodič zlobí, tak to řeší jen křikem. Nic mezi tím. Nejdřív si za peníze od rodičů koupí nanuky, chipsy, energy drinky, a to je snídaně. Zdejší děti často moc zdravě nejedí. Stane se, že rodič si koupí alkohol a děti zůstanou o hladu. Nechtěl bych křivdit všem, protože zde jsou samozřejmě i rodiče, kteří se starají a chtějí vědět, kde jsou jejich děti. Většina je bohužel taková, jak jsem výše naznačil.

Začíná zima a tady nefunguje ústřední topení, takže si musejí obyvatelé navozit vlastní topivo. Někteří mají kamínka v bytech, a když si ve městě poshánějí třeba dřevěné desky, mají teplo. Do lesa moc nechodí, protože krást dřevo odtamtud je nelegální. Ostatně někteří kvůli tomu i skončili ve vězení a ostatní se teď už bojí.

Místní tedy sbírají dřevo po městě, skladují ho na balkóně a v zimě si jím doma vytápějí?

Paneláky, co zbyly na sídlišti Luník IX, už vůbec nemají ústřední topení. Když v devadesátých letech romští neplatiči neplatili, tak se město začalo bránit tak, jak umělo. Odpojilo je od elektriky, vody a topení. Teď konkrétně elektřina funguje tak, že si ji platí dopředu. Když zaplatí, tak mají, když ne, tak nemají. Často se stává, že si sousedi navzájem půjčují elektřinu a platí si navzájem. Vodu mají dvě hodiny ráno a dvě odpoledne. Asi v polovině bytovek mají jejich obyvatelé vodu i doma, v té druhé si musejí chodit načepovat před vchod k hydrantu.

Jsem tu dva roky, a když jsem přišel, tak si poměrně dost lidí nosilo domů vodu v bandaskách. Většinou ty těžké bandasky tahaly domů, do svých poschodí, děti. Teď si to ulehčili, protože mají hadice. Ale stále platí, že polovina bytovek v bytech vodu nemá. I záchod tedy musejí zalévat kýblem. Ostatně půl kilometru od Luníku IX už vidíte chatrče osady Mašličkovo, kde je to mnohem horší.

Jste duchovním rádcem zdejších Romů. Uchovat si v tomto prostředí víru v lepší budoucnost asi bude dost těžké. S čím se vám nejvíce svěřují?

Vystihl jste to. Ti lidé žijí, jak žijí a jak žili jejich rodiče. Rozhlédněte se. V dětech vidíte radost, ještě mají oheň v očích. Dospělí jsou bohužel vyhaslí. Nemají představu, jak a proč by měli žít jinak. Někteří se pokoušejí jet do zahraničí, ale byl jsem svědkem mnoha případů návratů jak z Belgie, Německa či Anglie. Nevyšlo jim to. Buď si to špatně dohodli, anebo uvěřili slibům. Když se ale vrátí, tak jsou na tom často ještě hůře než předtím. Nicméně když se vrátí, už ztratí poslední kousky naděje.

Ti sociálně nejslabší ani nemají nějaké ambice žít jinak. Nemají skončenou základní školu, a když se jich zeptáme, co budou dělat bez školy, odpoví: „Budu pobírat sociální dávky!“ Budou žít ze sociálky šedesáti eur měsíčně. Budou sbírat odpadky okolo košů, vratné láhve a z toho chtějí žít. Nemají žádnou jinou perspektivu, protože nevědí, co by chtěli dělat. Když nemají vzdělání, jsou velmi těžko zaměstnatelní.

Děti litujete, že tady musejí vyrůstat, a na dospělé se hněváte, že jsou takoví, jací jsou. Nicméně i oni byli těmi dětmi a život je ubil do beznaděje. Často se ptám sám sebe, kde je ta hranice lítosti ohledně dětí a hněvu vůči rodičům. Hlavním problémem není chudoba a to, že nemají peníze či teplo, ale problémem je způsob myšlení. Ten kdyby dokázali změnit, tak se z té bídy vyhrabou. Pakliže ale myslí, jak myslí, tak v tom budou žít stále a vychovávat tak i své děti.

Nejste tady ale ohledně změny jejich myšlení i vy, duchovní?

Jsme. Určitě si to uvědomujeme a snažíme se něco dělat. Nejde to však tak rychle, jak bychom chtěli. Jde to dost pomalu. Dost často od nás očekávají nějakou materiální pomoc. Někdy s něčím i pomůžeme, ale jsme ostražití. Pomůžete jednomu a hned přijdou další tři a začnou vám vyčítat, proč nepomůžete i jim. A my jim i vysvětlujeme, že naší úlohou je hlavně něco jiného. Snažíme se je tedy i vychovávat. Probíhají u nás doučování, kroužky a setkání. Snažíme se, aby se začali dívat trochu jinak na život.

Když jsme uprostřed nich, tak si zažíváme i vědomí, že je jejich pocit křivdy, který mají vůči majoritě, oprávněný. Někdy se jim opravdu ubližuje. Na druhé straně se setkáváme často s tím, že se až příliš litují. Když se ale člověk bude stále litovat a stavět se do pozice oběti, tak se z toho nikdy nevyhrabe. Bude si pěstovat mylný ublíženecký pocit. Když se člověk zasadí o to, aby se jeho život změnil, a má vůli, vyhrabe se téměř ze všeho. A my mu s tím rádi pomůžeme.

Je ztráta naděje většiny zdejších Romů důvodem, že Slovensko se svými osadami připomíná často nejchudší země třetího světa?

Přijel sem salesián Rakušan, jenž byl předtím patnáct let na misiích v Africe. Prošli jsme se, byli jsme v osadě Mašličkovo, a on ožil: „Tady to je jak u nás v Africe.“ A já jsem mu na to odvětil: „Ano, ale v Africe nemáte zimu!“ Tady až přijde zima, tak budou ti lidé ve svých chatrčích mrznout. Je to náročné.

I fakt, že tu byl před rokem papež František, nás nutí, abychom si uvědomili, že jde o lidi, kterým je třeba pomáhat. Majorita se na to dívá tak, že si za to mohou sami, a ať si tedy i sami pomohou. Je to jen částečná pravda. Za něco si sami mohou, ale sociální chudoba se dědí z otce na syna a z matky na dceru a s ní i ten způsob myšlení. Sami si z toho opravdu nepomohou.

Romové jsou na Slovensku zhruba sedm set let a možná dalších sto let bude trvat, než se to změní. Než se my změníme a začneme se na ně dívat jinak, ale i než se změní oni sami a začnou se jinak dívat na sebe.

Romové dokočovali do Evropy z Indie. V kastovním systému patří k nedotknutelným, tedy do nejnižší skupiny. Nebere je tak přes demokracii, humanismus a rozšířené rovnostářství nicméně i zdejší společnost?

Minulý rok sem přijela misionářka z Indie. Indka. Už si nevzpomenu přesně odkud, ale prý z relativně křesťanského města. Říkala, že mají v Indii devětadvacet jazyků a ona byla nejdřív jako misionářka na severu Indie a pak ji poslali do Evropy, na Slovensko. Věnuje se Romům, a tak se přijela inspirovat i k nám. Když jsem jí říkal, že i Romové jsou z Indie, tak se bránila, že v žádném případě.

Přijela sem víckrát a slyšela romské písničky, které jsme nacvičovali s dětmi. A ona na to, že některá slova se používají i v Indii. Následně přiznala, že Romové jsou z Indie, ale ze severní. Sama prý pochází z jihu. Jako by se s tím nechtěla ztotožnit. To mě hodně překvapilo. Když se na ně v Indii takto dívají, tak to není odlišné od pohledu majority na Slovensku. Je třeba se dotknout jejich srdce a jednotlivci se mohou změnit. Papež nám v tom všem dal naději.

Jak se salesiáni (Salesiáni Dona Boska či Společnost svatého Františka Saleského jsou významnou římskokatolickou kongregací, pozn. red.) vlastně dostali na romské sídliště Luník IX v Košicích?

Salesiáni začali působit na Luníku IX v roce 2008, ale už od roku 2003 tady působili dva knězi. Začali opravdu na zelené louce bez jakéhokoliv zázemí.

Sídliště bylo ostatně kdysi jako každé jiné. Šlo o projekt takzvaného ABC sídliště. (ABC vychází z tehdy používaných termínů armáda, bezpečnost a cikáni, pozn. red.) Nicméně postupně sem přicházeli neplatiči a život se zde stával těžším. Faktem je, že většina z nich byli Romové.

Zpočátku tady žili obyvatelé promíseně, ale průběhem devadesátých let se z toho stalo čistě romské sídliště. Nevím, jestli bych tady našel pět Neromů. Takže ano, problém tohoto sídliště je neoddiskutovatelně spojen s romskou otázkou.

Proč zrovna salesiáni?

Naší prioritou je práce s mládeží, která je chudší a více ohrožená. Výchova a vzdělávání. Nicméně také misijní činnost. Většinou jde samozřejmě o zahraniční misie, ale Luník IX je speciální. Jsme sice na Slovensku, ale jde také o misii. Je to určitým způsobem překročení hranic. Možná ne geografických, ale určitě psychologických a sociálních.

Vždyť sám vidíte, že Luník IX je na konci města a de facto je i oddělený od zbytku města. Ostatně tak je to s romskými osadami často. Jsou oddělené od zbytku obce anebo jsou daleko za ní někde v lese.

Když v roce 2003 přišli naši knězi, udělali dost dobré práce. Po pěti letech se ale ukázalo, že jednotlivce takové působení přesahuje. I biskup zvažoval, že bude lepší oslovit nějaký řád, aby sem přišla celá komunita. Takže arcibiskup, tehdy byl ještě Alojz Tkáč, oslovil našeho provinciála, jestli by sem neposlal komunitu. Po různých úvahách se to stalo.

Jak na sídlišti žili první salesiánští kněží?

Bydleli v paneláku v bytě úplně nahoře. Žili stejným způsobem jako ostatní. Vodu měli čtyři hodiny denně, dvě ráno, dvě po obědě. Když vypnuli elektriku, vypnuli ji i jim. Výtah tehdy už samozřejmě nefungoval, takže do sedmého poschodí mohli jít jen pěšky. S obyvateli vše sdíleli. Když se jim přes vzduchotechniku dostali švábi do bytu, tak měli i šváby. Zažili si to všechno z první ruky. Když jsem si s nimi povídal, bylo znát, že šlo o dost náročnou misii. Nejenže měli bojovat o své holé přežití a udržení si vlastní vnitřní rovnováhy, ale měli ještě pomáhat druhým lidem.

Oni se tehdy pustili i do stavby tohoto střediska, což se stalo realitou během tří let. Nejdříve v roce 2009 byl postaven dům, kde žijeme, a o rok později vyrostl kostel. V roce 2011 pak bylo postaveno pastorační středisko, kde se organizují různé aktivity pro děti. Komunita se rozšířila o další salesiány. Momentálně jsme tady čtyři a doplňují nás různí dobrovolníci či sociokulturní animátoři. Jednotlivec toho moc nezvládne. Je zde ztracený, přestože ze sebe vydává, co může.