Jak si velké podniky podle vás nyní poradí s vysokými cenami energií? A jak hodnotíte kroky pětikoalice za současné energetické krize? Vláda, jak známo, zastropovala cenu elektřiny a plynu jen pro malé a střední podniky. A ohledně velkých firem stále čeká na rozhodnutí Bruselu...

Tak velké podniky si za současné situace s energetickou krizí samy určitě neporadí, když cena elektřiny nyní dosahuje okolo 400 až 500 eur za megawatthodinu. To je prostě smrtící a jen těžko se to dá ustát. Sice některé firmy mají ještě energie částečně zafixované, ale i tak to znamená velkou ztrátu konkurenceschopnosti vůči Evropě i prakticky celému světu. Já znám i ceny energií v Číně nebo v Turecku, které jsou určitě nižší. Jen pro zajímavost, v USA platí firmy jedenáct dolarů za megawattu plynu a třicet dolarů za megawattu elektřiny. Kdy jsem se tam bavil s místními podnikateli, tak se divili, co v té Evropě vlastně děláme, jestli jsme se náhodou všichni nezbláznili, když cenami energií ztrácíme veškerou konkurenceschopnost. 

Bohužel naše vláda se bojí udělat jakékoliv samostatné rozhodnutí bez schválení z Bruselu. A tam nějaký rozumný verdikt, který by pomohl většině členských zemí v souvislosti s energetickou krizí,  ani neočekávám. A pokud se v Praze k něčemu rozhodnou, bude to kompromis všech kompromisů vůči Evropské komisi. Prostě se nevyřeší příčinná souvislost té drahoty a ta není jen ve válce na Ukrajině. Narážím na to, že v Bruselu zrovna nefandí nějakým jiným moderním formám industrializace a zaměřili se, jak jsem už řekl na některé z konferencí, na občasné zdroje energie. Přitom u nás ve střední Evropě nemáme dobré podmínky pro to, abychom se spoléhali jen na fotovoltaické či větrné elektrárny. Například u nás v Hradci nad Moravicí máme 41 hodin osvitu za celý měsíc leden, tedy v období, kdy nejvíce energii potřebujete. Právě v zimě, kdy je té energie nejvíce potřeba, musíte mít ještě nějaký záložní zdroj v zásobě, abyste mohl vůbec fungovat. Proto jsem hovořil o Green Dealu jako o občasných zdrojích energie a tento termín se pak chytil i v odborných kruzích. 

Domníváte se, že členské státy Evropské unie budou schopné se domluvit na stropu energií i pro své velké firmy, když mnoho zemí má naprosto jiné podmínky. Například Španělsko a Portugalsko mají dodavatele z Afriky, a proto už mohly zastropovat ceny plynu, ze kterého se vyrábí elektřina. Proti tomuto kroku však vystupuje především Německo. Jak si myslíte, že to nakonec dopadne?

Myslím si, že nějaká rozumná dohoda pro všechny země v EU není možná. Například v těch státech, které jste zmínil, to není jen o lacinějším plynu, ale tam si s tou zelenou energií mohou opravdu dobře vypomáhat, protože jsou to přímořské regiony, kde u Atlantiku, ale i u dalších moří dost fouká a je tam i daleko více slunečního svitu. Větrné elektrárny mají smysl i v Polsku u Baltského moře, kde jsme s kolegy stavěli parky větrných elektráren, ale to jsou úplně jiné klimatické podmínky, než panují u nás, v české kotlině. Proto se domnívám, že k ucelené dohodě v EU nemůže dojít, jelikož téměř každá země má jiné přírodní podmínky.

Je také celkem úsměvné pozorovat některá rozhodnutí v EU. Německo je závislé na plynu a jeden den byl plyn na černém seznamu nechtěných komodit, ale na druhý den se najednou ocitl mezi zelenými energiemi. Což je důsledkem toho, jak zapracovala určitá lobby či vliv velkých zemí v EU. Místo toho, aby se v Bruselu rozhodovali na základě nějaké odborné matematicko-fyzikální analýzy, Evropská komise rozhoduje na přání nejvlivnějších hráčů v EU. A samozřejmě je tam i belgická a nizozemská lobby na dovoz zkapalněného plynu z USA, který je však několikrát dražší než zemní plyn. Prostě v Evropské unii existuje i řada různorodých zájmů, které půjde jen velmi těžko sjednotit.