Poslední lednový den Británie vystoupila z Evropské unie. Je to pro ni dobrá, či špatná zpráva?

Británie se vrací ke své tisícileté ostrovní svrchovanosti z nadstátního byrokratického konglomerátu řízeného byrokratickými strukturami nezodpovídajícími se občanům. Jak by to mohlo být cokoli jiného než dobrá zpráva? A taky inspirace jiným Evropanům uvědomujícím si „demokratický deficit“ celého eurounijního projektu.

Přidá se, podle vás, časem k Británii někdo další a opustí EU?

To bude záležet na tom, kolik pokračujících antidemokratických opatření si od byrokracie EU ten či onen členský stát nechá líbit a jakou jejich politici najdou odvahu zažít si od bruselských byrokratů to, co zažila Británie při svém zdlouhavém odcházení. Zatím ve vedení členských států není vidět nikdo, kdo by k odchodu měl dispozice. Takže se bude muset čekat, až ve volbách zvítězí politici, kteří je mít budou. Napadá mě jako první Salviniho Lega v Itálii, trochu pozadu za ním francouzské Národní sdružení Le Penové. Dá se skoro říct, že současné utužování „integrace“ bude muset pokračovat a sílit, dokud se nestane víc nesnesitelné, než ono „bolestivé“ odcházení. Itálie je tomu asi nejblíž.

Věříte jako euroskeptik, že se dá EU zreformovat?

Ne se současnou vládnoucí garniturou, možná (ale zdaleka ne jistě) s tou právě zmíněnou novou, a i pro tu to bude dřina. Představa desetitisíců krkolomně placených byrokratů dobrovolně se vzdávajících svého bydla je jako kapři hlasující pro vypuštění rybníka.

Co mezitím jednotlivé členské státy dělat mohou, je odmítat nařízení, která se příčí jejich přesvědčení a škodí jejich zájmům – a pilně vysvětlovat, proč by taková nařízení měly odmítat i další země. To by si měly vzít za úkol postkomunistické národy, které mají v sobě z předchozích totalit zabudován barometr zaznamenávající míru totalitního vývoje. Už jen samotná Visegrádská čtyřka dohromady má podobnou početní sílu jako Británie. A že se jí leccos daří, vidíme na stavu afro-islámské imigrace, která zde ještě nedosáhla neintegrovatelnosti jako v sousedním Německu nebo ve Francii. Rumunsko a slovanský Balkán jsou jí nejblíž na ráně, tak by se taky mohly činit na zastavení šílené politiky výměny evropského obyvatelstva.

Dospěli jsme do historického momentu, v němž východní část Evropy bude muset přijmout úlohu zachránce Evropy západní, jíž toho hodně dluží, jak opakovaně upozorňuje Orbán. Popisuji to podrobně v knížce Poslední naděje civilizace.