Kritici veřejnoprávních médií si zpravidla berou na paškál Českou televizi. V končícím roce se ale událo i ledacos, čímž se nemůže zas moc chlubit Český rozhlas. V polovině roku z hlediska postupu jeho vedení nemile překvapilo, že pozastavilo spolupráci se slovenským rozhlasem. Čím tenhle jednostranný krok vám, radním, zdůvodnilo a nešlo svým způsobem o snahu zavděčit se Fialově vládě, která se slovenskou protistranou už dříve pozastavila společná jednání?
Trochu to tak cítím. Všimněte si, jak se všeobecně povinná rusofobie rozšiřuje i na další země. Teď je v nenávistném kurzu Slovensko, o Maďarsku nemluvě. Přitom se tyto státy jen snaží dělat vlastní suverénní politiku, což, bohužel, neplatí o České republice. Co je na tom, proboha, špatného? Český rozhlas přerušení spolupráce vysvětlil tím, že „vynucený zánik RTVS a vznik STVR je účelové opatření a první krok vedoucí k zestátnění veřejnoprávního vysílatele. Budeme nyní pozorně sledovat, jakým způsobem bude nové vedení STVR jednat a zda bude vysílání STVR splňovat nároky kladené na médium veřejné služby, především v oblasti svobody projevu, nezávislosti a vyváženosti“.
Pozoruhodná je především poslední věta, protože nejen dle mého názoru má Český rozhlas třeba s vyvážeností docela problém.
Jak sám Český rozhlas informuje o dění na Slovensku?
Rada Českého rozhlasu si u jeho vedení na můj popud vyžádala informace, jaké respondenty si na téma slovenského politického dění zvala do hlavních publicistických pořadů. A to po dobu jednoho roku od slovenských voleb 30. září 2023. Bohužel, potvrdilo se moje podezření, že ve vysílání se objevují hosté jednoho názorového ražení, tedy až fanatičtí odpůrci nynější vlády, premiéra Roberta Fica osobně především. Nechybí mezi nimi ani zástupci pečlivě vybraných slovenských médií, která již dlouho s Ficem vedou otevřenou válku. Naopak, když se například jejich oblíbenec Andrej Kiska nedávno stal jako bývalý prezident pravomocným zločincem, nikdo to neokomentoval. Jako kdyby u našich východních sousedů nechyběli novináři a analytici vidící situaci zcela jinak. Je to buď pohodlnost, nebo záměr, stavím se k tomu druhému.
Fotogalerie: - Ohlédnutí za rokem 2024
Na jednom z letošních zasedání Rady zazněla informace generálního ředitele René Zavorala, že Český rozhlas je součástí pracovních skupin ohledně svobody médií v rámci EU s patronkou Věrou Jourovou. Přitom právě bývalá česká eurokomisařka byla vším, jen ne zárukou svobody médií, a třeba její tažení za kontrolu či cenzuru sociální sítě X vedla jejího majitele Elona Muska k tomu, aby letos v říjnu prohlásil: „Věra Jourová je ztělesněním banálního byrokratického zla“. Je vysílání rozhlasu do té míry svobodné, jak by se z informace René Zavorala dalo vyvozovat, aby dávalo prostor širokému spektru názorů, a ne jen jednomu?
Není. Kdo sleduje moje počínání v rozhlasové radě, ví, že jsem dlouhodobým kritikem jisté názorové uniformity, a to platí především pro stanici Český rozhlas Plus. Ta je až na velmi drobné výjimky zcela ideologicky zapouzdřena, „nevhodný“ názor nesmí projít. Nicméně ostatní členové rady to tak necítí a řeší jiné věci. Každý má na to právo. Na posledním veřejném zasedání Rady Českého rozhlasu jeho generální ředitel René Zavoral přislíbil, že v roce 2025 se mimo jiné i spektrum názorů ve vysílání rozšíří. Varoval jsem jako několikrát v minulosti, že názorovou platformu nerozšíříme dalšími jmény nositelů stejných či podobných pohledů na věc. Ale těmi komentátory, analytiky a politology, co v lehce dohledatelném éteru hlásají myšlenky odlišné od těch, kteří ve vysílání dominují. Panu řediteli v tomto držím všechny palce.
Psali jsme:
Ale René Zavoral, mimochodem několik let člen ODS a dokonce předseda jednoho z jejích místních sdružení, šéfuje Českému rozhlasu už 9 let, ale nevyváženost ve vysílání jím řízeného média ho nijak viditelně netrápí. Myslíte, že vůbec chápe, co z titulu své funkce zastřešuje?
Snad také chápe, že současný mediální model adorace moderních progresivních ideologií, určitých politiků, stran či institucí jako Evropská unie, a naopak dehonestace jejich kritiků, už přesáhl hranici veřejnoprávní slušnosti.
Ve vysílání se točí stále titíž hosté, kamarádi z jiných redakcí či profláknutí odborníci s tím správným pohledem. Aniž bych je hanil, ale co posluchačům mohou dát nového po desítkách let stále stejných frází, premis a urputných stanovisek bez vnímání reality taková Lída Rakušanová či duo Karel Hvížďala se soudruhem Petrem Šabatou, anžto spolutvůrci pilotního sametového tunelářského projektu jménem privatizace Mladé fronty? Jestli toto je i pohled paní Jourové, nevím. Diplomaticky odhaduji, že se jí to v rámci pracovní skupiny ohledně svobody médií líbí.
Vy jste zmínil cenzuru a svobodu slova. Nevšiml jsem si, že by některá z redakcí k těmto tématům dala prostor například zástupcům Společnosti pro obranu svobody projevu. Pokud do vysílání budou zváni lidé typu bezpečnostního analytika a chartisty Jana Schneidera či politologa a bývalého ambasadora Petra Druláka, začne se něco měnit směrem ke skutečné pluralitě. Zkrátka poznáte je po jejich ovoci.
Prof. PhDr. Petr Fiala, Ph.D., LL.M.
Rok 2024 byl vzhledem k evropským, krajským a senátním volbám přípravou na rok příští, v němž nás čekají volby parlamentní. Co tento test o Českém rozhlase vypověděl? Nedopustil se žádného přešlapu srovnatelného s Českou televizí, která s lehkým srdcem pustila k předvolební debatě za jeden politický subjekt Spolu hned tři zástupce?
V tomto směru ne, a jsem za to rád. Musím uznat, že předvolební vysílání v Českém rozhlasu je dlouhodobě korektní, což je vidět i na absenci stížností, které rada dostává.
Nicméně v době, kdy předvolební pravidla neplatí, je to už horší.
Vláda pokračuje ve svém snažení prosadit vedle zvýšení poplatků pro veřejnoprávní média jejich budoucí valorizaci i rozšíření počtu těch, kteří budou povinni je platit. Čím si vysvětlujete, že se při této příležitosti politici ani nepokusili nově definovat jejich roli a blíže popsat, co od ČT a ČRo za koncesionářské poplatky žádáme?
Bojí se, protože by se zjistilo, co za ta léta veřejnoprávno dělalo špatně a na co byly vyhozeny miliardy ze šrajtoflí koncesionářů. Současný stav gumových definicí vyhovuje řadě politiků především ze současného vládního tábora, a také mnoha dodavatelům, co televizi a rozhlasu posílají faktury. Zkonkretizování role a obsahu veřejnoprávních médií by je ohrozilo.
Ing. Miloš Zeman
Veřejnost nedávno udivilo, že některým členům Rady ČT nevadil evidentní střet zájmů spočívající v tom, že moderátorka pořadu Historie.cs Marie Koldinská zároveň pracovala pro odbor strategické komunikace státu Úřadu vlády. Vám a vašim kolegům by to vadilo? V Českém rozhlase k podobnému vládnímu výsadku do veřejnoprávního média nedochází?
Za kolegy mluvit nemohu, mně zcela jistě ano. Takový vládní výsadek jsme tam neměli. V České televizi to byla zkouška, co všechno současným mocným projde. Bohužel, žijeme v době, že asi cokoli.
Není tahle kauza, v níž splývalo vysílání veřejnoprávního média s výkonem státní propagandy, srovnatelná s praxí v Orbánově Maďarsku, která je ze strany zastánců svobody médií tak často kritizována, ale proti „českému“ provedení se ti samí lidé ani slůvkem neozvali?
Dvojí metr je jedním ze základních atributů nejen politických proklamací, ale především produkce novinářů v takzvaných mainstreamových médiích. Ale je vlastně otázkou, zda nyní tím mainstreamem už nejsou média nedávno označována za alternativní, já se spíše kloním k termínu svobodná. Víte, když nebožtík Karel Schwarzenberg řekl „hovno“, byl to noblesně přiléhající výraz, když to samé vyřkl Miloš Zeman, psali významně nevýznamní komentátoři o hulvátství.
Již zmíněný Jan Schneider často radí: Sleduj stopu peněz. A o nich to je i v tomto případě. Těžko někdo kouše do ruky, která ho živí. Budou kritizovat otřesné dopady nekontrolované imigrace neziskovky mající z eráru na svůj provoz desítky či stovky milionů?
Vše je o lidech a jejich charakteru. Plout po proudu je vždy relativně bezpečné, pohodlné a hlavně výnosné. Když se proud otočí, řada takových vykuků se pak snaží kormidlo opět přizpůsobit. Vědí, že to často projde. V médiích, politice a vlastně celé společnosti je jich dost a dost. Stačí se podívat na Pražský hrad.
arm. gen. v.v. Ing. Petr Pavel, M.A.
Odtud, od prezidenta Petra Pavla, zamířil školit národ plukovník Otakar Foltýn, jehož nainstaloval Fialův kabinet do pozice vládního zmocněnce pro strategickou komunikaci. Co v této nově zřízené funkci předvedl a dokázal svými výstupy ovlivnit politickou situaci ve prospěch nynější vládní koalice, jak bylo zřejmě zamýšleno?
Plukovníkovi je třeba určitě poděkovat, protože mnoha lidem otevřel oči. Velmi neortodoxním způsobem sdělil, jaká ve skutečnosti vládní politika je. Něžná, spojující společnost, eliminující strach, jak často slýcháváme. Suma sumárum na výsost demokratická.
Obsah vysílání veřejnoprávních médií zcela ovládají jejich zaměstnanci, hlavně editoři, dramaturgové, redaktoři. Povinně je platí i ti, kteří při konzumaci jejich produktů zuří nebo je vůbec nezajímá. To Foltýnovi ke spokojenosti stačí. Ani nepotřebuje inspiraci dnes již zapomenutého zeleného fanatika Martina Bursíka, jehož slavný e-mail kolegyni Kateřině Jacques před lety unikl do médií: To je neuvěřitelný, donutíme je ke spolupráci silou, Kaťuško.
Zaregistroval jste nebo získal jste informaci o tom, že by ve vysílání Českého rozhlasu byly podobným způsobem umlčovány nepohodlné názory jako v ČT, která stopla rozhovor s plzeňským primátorem Romanem Zarzyckým ve chvíli, kdy začal hovořit o problémech, které ve městě vyvolávají uprchlíci z Ukrajiny?
U většiny moderátorů nejen v České televizi poznáte, kdo je miláčkem jejich srdcí. Jiný styl otázek, skákání, či neskákání do řeči, intonace. Ale takový lapsus jsem v Českém rozhlase nezaznamenal. Naštěstí asi nechtějí jít v tak hojné míře cestou hesla, že „když o tom neinformujeme, tak to neexistuje“.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Váš názor? (Hlasovalo 11 čtenářů)
Přesáhl už nynější mediální model adorace moderních progresivních ideologií, určitých politiků, stran či institucí jako Evropská unie, a naopak dehonestace jejich kritiků, hranici veřejnoprávní slušnosti?
autor: Jiří Hroník
Filipes
