Rusko přestalo dodávat Polsku a Bulharsku plyn, protože státy odmítly platit v rublech. To odmítá i Evropská unie, i když některé její státy – tedy spíše firmy nakupující ruský plyn však už v rublech platit začaly. Jde například o Rakousko, Německo nebo Maďarsko. O čem to vypovídá?

Ruský vpád na Ukrajinu začal koncem února a platby za plyn v rublech jsou výsledkem vývoje, který se odehrál za poslední dva měsíce. Není to nic, co by se stalo ze dne na den. Když tedy odhlédneme od vývoje, který překvapil, přiznejme si, že ruskému rozhodnutí předcházelo vyloučení Ruska ze  systému mezinárodních bankovních převodů SWIFT, kterým si – nakolik jsem jako naprostý laik stačil zachytit – banky navzájem posílají peníze. Fakticky tak nastala situace, že plyn potrubím tekl, ale platby na ruské účty nepřicházely.

Ta slavná „platba v rublech“ není nic jiného, než přímá platba ruským bankám, klidně v dolarech či eurech, aby si je ty banky mohly uchovat a za rubly vyměnit. Potíž tedy není v platbě za rubly, ale v tom, že ruský rubl se tímto procesem stává měnou krytou uhlovodíky, podobně jako americký dolar – donedávna krytý tím, že se za něj obchodovala nejen arabská ropa. Nebo čínský juan, za který se nejen arabská ropa začíná obchodovat nyní. Je to tedy rozpad obchodního systému, kterému dominovaly Spojené státy americké, a jeho nahrazení něčím jiným. To, čemu se Západ snažil desítky let bránit – v Libyi či Venezuele by mohli vyprávět.

Polsko a Bulharsko ten nový systém plateb odmítly, a jsou za to Kremlem trestány. Je za tím nejspíš víc, Polsko to schytává exemplárně, protože je tradičně nejhlasitěji protiruské, což je trochu pochopitelné, mají s takzvanými Moskaly staletí nevyřízených účtů. Bulharsko pak, protože bývalo nejvíce rusofilní ze všech států Evropské unie a Severoatlantické aliance a v Kremlu je nyní nejspíš vnímají jako zrádce. Naopak Rakousko připomnělo světu svou důkladnou neutralitu vyžadovanou s poválečnými mírovými smlouvami, Maďarsko se k rakouské neutralitě fakticky připojilo a Německo – to je v mimořádně prekérní situaci. Nejspíše tam vědí, že jejich vyspělý, ale na energiích závislý průmysl a vysoká životní úroveň nejsou bez stabilního zdroje paliv udržitelné.

Průmyslové Německo bylo vybudováno na uhlí, kterého se ale nedávno samo zřeklo. Alternativní zdroje jsou hezká šlehačka, ale pod nimi musí stát spolehlivý a laciný zdroj. Samotná geografie velí, že ten zdroj musí být z kontinentu, nikoli ze zámoří. A s Rusy zajisté taky mají své účty, ale zároveň moc dobře vědí, že v případě další eskalace jsou první na ráně a mají důsledky válčení s Rusy hluboko zažrané do historické paměti. Celé to tudíž vypovídá o tom, že pod polevou „západní solidarity“ a „evropské jednoty“ jsou normální zájmy jednotlivých zemí a národů, no a ty zájmy nejsou vždy shodné.

Poučné také je, že současná vláda, kterou jsme donedávna vnímali jako proněmeckou či probruselskou, je mnohem víc proamerická, nebo spíš protiruská. Možná je v tom nevyřčený komplex, typický pro členy rané ODS či TOP 09. Velké slovo tam mají lidé, kterým je okolo padesáti, v době okolo listopadu sotva vyrůstali z puberty, hrozně si přáli zabojovat si s komouši či Rusáky, ale Reagan, Gorbačov a vlastně i Václav Havel ten hrdinský boj odvedli za ně. A tak vášnivě přivítali možnost účastnit se druhého kola.

Jak se Evropské unii daří tuto krizi řešit?

My si především musíme uvědomit, že řešením situace je zastavení té zatracené války. Dobrých důvodů k tomu je více – krom zastavení zbytečného umírání a ničení je to i udržení prosperity evropských zemí a potažmo politické stability a vnitřního smíru, a konečně uchování Evropské unie jako takové. To poslední, přiznám se, nepokládám za osobní prioritu, ale chápu, že pro někoho to priorita je. A uvědomuji si, že další pokračování konfliktu povede k dalšímu oddalování zájmů členských zemí. Což je nejspíš něco, s čím v Rusku počítají, i proto na dopady svých akcí v Evropě tak ostentativně kašlou.

Nechtějte po mně radu, jak by příměří či mír měly vypadat, co by se mělo stát s Krymem, Doněckem, azovským pobřežím, a tak dále, ani jaký by měl být poválečný status Ukrajiny. Od toho by tady měli být diplomaté, a pak širší mezinárodní společenství – Indie, Čína, Japonsko či další mocné, leč nezainteresované země. Zatím se o nějaké zprostředkování snažil Izrael, vysmáli se mu. Západ podle mě zvolil tu nejhorší možnou strategii spočívající v průběžném vyzbrojování Ukrajiny, aby se válka táhla co nejdéle a Ivan tam ve stepi krvácel, jako krvácel v afgánských horách. Faktem je, že to může vést k vyčerpání Ruska, což je zjevně cílem některých stratégů.

Jenže to taky může vést k rozzuření Ruska a další eskalaci konfliktu, až do fáze jaderné války a konce světa, jak ho známe, nebo ke zhroucení zejména evropské ekonomiky, průmyslu a obchodu, sociálním a politickým konfliktům a konci světa, jak ho známe. Je to prostě riskantní strategie, při níž vůbec není jasné, kdo se nakonec bude smát, kdo bude radioaktivně zářit, a kdo bude jenom chudý nebo mrtvý.