Věnujete se firemní sociologii, ale strávil jste také dost času v médiích. Na Facebooku jste aktuálně sdílel status: „Obsah médií má velmi málo společného s realitou.“ Předpokládám, že jste reflektoval zpravodajství, které je ovlivněno tím, kdo ho tvoří, pro koho.. Na co jste chtěl upozornit?

Není ovlivněno jen tím, co jste zmiňovala, ale mnoha dalšími věcmi. Například, pokud vezmete kružítko, zapíchnete ho do středu Karlova mostu a obkreslíte kruh o poloměru 8 kilometrů, máte s jistotou asi 70 procent agendotvorných médií v České republice. Současně máte k dispozici jen naprostý zlomek obyvatel a názorů těchto obyvatel. Tím, že jsou média de facto na jednom místě, logicky to znamená, že se novináři znají. Protože spolu komunikují, vzájemně se ovlivňují a hovořit mohou jen o tom, co je užitečné pro všechny z nich, tedy o tom, o čem se očekává, že se bude mluvit. Výsledkem je, že všichni hovoří pořád o stejných věcech.

Z čeho vzniká to očekávání, o čem se bude mluvit?

To je popravdě velice obtížné říct. Sociologové se tomuto problému věnovali už někdy v 70. letech minulého století. Odpovím argumentem kruhu. Je to prostě o tom, že my očekáváme, že ostatní od nás očekávají, že něco očekáváme, a to je stabilní agenda.

Dám příklad. Český premiér něco udělá. A budu konkrétní, například se poškrábe za uchem. Očekává se, že informace je důležitá, protože se poškrábal český premiér. Současně se připomene, že se poškrábal škrabátkem vyrobeným v koncernu Agrofert a pochopitelně se řekne i to, že skutečnost, že se škrábal za uchem, má důvod v evropských dotacích nepochybně získaných nelegálně. V okamžiku, kdybyste řekla cokoli jiného, nebo něco, co by se tomu nepodobalo, něco, co by nedej bože mohlo zaznít ve prospěch této osoby, a to nejsem žádný její fanoušek a už vůbec ne volič Andreje Babiše, ale kdybyste cokoli řekla ve prospěch této osobnosti, nebo cokoli, co by nebylo bráno a priori jako výtka, tak vy sama coby novinář u vašich kolegů propadáte do určitého podezření, že určité osobě fandíte nebo jste její skrytý podporovatel. Což ovšem znamená, že z vás kouká prezident Zeman, za kterým se usmívá Putin. V takovém případě riskujete ostrakizaci nebo vyloučení ze sekty nám podobných, těch, kteří sdílíme podobné hodnoty, což je jedna z nejhorších věcí, která se vám může stát.

Očekávání je založeno na tom, že existuje nějaká obecná shoda, ať je informace jakákoli. Jenže, i když se v Praze nachází těch 70 procent médií na poloměru osmi kilometrů, současně tam žije jen malé procento obyvatel a tak samozřejmě dochází k tomu, že jakmile jsou informace konfrontovány s obyvateli, nenarážejí na reflexi a lidi se podle nich nechovají. Stručně řečeno, téměř každé volby dopadnou jinak, než je projektuje Česká televize, a téměř každý brexit dopadne jinak, než jak je prezentován veřejnoprávními médii, ale to už je pochopitelně trochu bonmot.

Jaké procento lidí ještě bere to, co řeknou v televizi jako – s nadsázkou řečeno – univerzální pravdu? Jsou ještě takoví, kteří si myslí: řekli to v televizi, tak je to pravda?

Kdybychom se na tento problém podívali z pohledu teorie masové komunikace, existovala tři nebo čtyři různá období, kdy se věřilo, že média působí různým způsobem. V dnešní době žijeme v době tzv. komplementární teorie, která je založena na tom, že média nemají schopnost přímo definovat názory svých posluchačů, ačkoli by samozřejmě novináři byli hrozně rádi, aby to tak bylo. Ale výborně umějí nastolovat agendu. Říkají, o čem se hovoří, ale neříkají, jak se o tom hovoří. Nemají možnost přímo tvarovat názor, ale o čem se mluví. Samozřejmě, jsou lidé, kteří říkají: oni mají pravdu, tak to je.

Pak je specifická skupina, která se identifikuje s nějakým médiem, které považuje za: my. Například voliči komunistické strany mají své noviny, které reprezentují jejich názor. Tohle je jeden segment, který je poměrně malý a pokrývá sympatizanty jednoho subjektu.

Daleko více funguje komplement, že média definují témata a to, o čem se hovoří, ale názor je vyjednáván napříč mezi lidmi. To je věc, která se postupem času mění. Dá se říct, že čím větší snaha je nanutit nějakou pravdu, tím větší je rezistence proti ní. Tím méně svůj názor prosadíte, čím více ho tzv. tlačíte.