Hovoří se o tom, že u nás je ohrožena západní „liberální demokracie“. Může být ale pro nás Západ vzorem? Například Marine Le Penová je stíhána za to, že na Twitteru zveřejnila fotografie popraveného amerického novináře Jamese Foleyho Islámským státem, včetně uříznuté hlavy. Ve Spojeném království byl pokutován muž, který veřejně četl vyjádření Winstona Churchilla o islámu. V Německu byl žurnalista Michael Stürzenberger odsouzen k šestiměsíčnímu podmínečnému vězení za zveřejnění (jinak z veřejných zdrojů dostupné) fotografie, na níž si jeruzalémský muftí Hadž Amin al-Hussejní podává ruku s Adolfem Hitlerem. Od 1. října platí v Německu zákon, podle nějž jsou sociální sítě jako Facebook, YouTube nebo Twitter povinny do 24 hodin odstranit ze svých stránek „kriminální obsah“, například „pomluvy“, a to bez ohledu na to, zda jsou zveřejněná fakta pravdivá, či nikoli. Pokuta může dosáhnout až padesát milionů eur…
Nejprve opravme několik nepřesností z těchto uvedených informací, které se široce tradují a opakují.
Prosím…
Předseda malé strany Liberty GB Paul Weston, s nímž se osobně znám, nebyl za citaci Churchilla pokutován, nýbrž zatčen, vyslechnut, po několika hodinách propuštěn a veškeré obžaloby zproštěn. Pozoruhodné na tomto případě však bylo, že udání za možné podněcování rasové nenávisti (či jak přesně zní paragraf, podle něhož měl být obžalován) nepocházelo od někoho takovýmto zločinem postiženého, nýbrž od pohoršené Angličanky, která už zřejmě citace Churchilla pokládala za trestný čin a zavolala policii, která Westona přijela zatknout s antonem a v počtu šesti uniformovaných. Vypovídá to víc o pomatenosti Britů, uchylujících se k udavačství, než o čemkoli jiném. To bylo už v roce 2014 a ta pomatenost od té doby ještě zesílila a vtělila se do zákona o „hate speech“, definované jako cokoli, co kdokoli jako nenávistný projev vnímá, a nevinu musí dokazovat obžalovaný.
Na fotografii, kterou zveřejnil Stürzenberger, není s jeruzalémským muftím Hitler, nýbrž nějaký gauleiter s hákovým křížem na rukávě. Stürzenberger byl absurdně obžalován za zveřejňování nacistických symbolů, které je v Německu trestné. Což samozřejmě nic nemění na faktu kolaborace arabských (a v tomto případě hlavně bosenských) muslimů s nacismem. Radil bych však nebrat právě toto jako paušální důkaz kolaborace islámu s nacismem. Proti německo-italsko-japonské Ose taky bojovaly tři miliony muslimů indických v uniformách britských a muslimů marockých v uniformách francouzských.
A teď k té „liberální demokracii“ – a omlouvám se, že na to musím zdlouhavě, aby se nám ujasnilo, co se vlastně děje…
Tak pojďme tedy k té stále omílané „liberální demokracii“…
Češi horující za obranu liberální demokracie zamrzli v 90. letech a nevšimli si, že ona ctěná liberální demokracie se v západní Evropě – ale taky v Kanadě a zčásti i v USA za Obamova prezidentství – mezitím přeměnila v cosi podobného socialismu s lidskou tváří. Rozdíl je v tom, že ten český se pokoušel směřovat od totality k demokracii, zatímco tento směřuje od demokracie k totalitě.
Ekonomicky to znamená rozšiřování státního sektoru, rostoucí procento státních zaměstnanců a osob přijímajících různé formy státní finanční podpory, subvencí a grantů. Takzvaný „welfare state“ čili stát sociálního zabezpečení, často česky chybně překládaný jako „stát blahobytu“. Financuje se to částečně zvyšováním daní, ale z větší části dluhem. Ten u většiny západních zemí dosahuje takové výše, že jej nestačí splácet a půjčují si stále víc. Kdy ta bublina praskne a celá západní ekonomika se sesype, je předmětem spekulací, ale že se to nevyhnutelně jednou stane, se už nedá pochybovat.
Je v tom politický záměr, neboť čím víc lidí je závislých na státě, tím víc jich bude volit vlády, které je budou zabezpečovat. To nutí i původně konzervativní (nebo ekonomicky liberální) strany provádět zabezpečovací politiku, až se i ty nominálně pravicové stávají prakticky levicovými. Čili celé politické spektrum se posouvá doleva, a co bylo kdysi obyčejně konzervativní (tedy spoléhající na individuální odpovědnost nezávisející na státě), se označuje za extrémně pravicové. A co bylo tehdy liberálně-demokratické, se dostává do područí extrémní levice, která se na to už půl století připravovala postupným pronikáním do institucí a posilováním takzvaných neziskových či mimovládních organizací (NGO). Dnešní „liberální demokracie“ je tedy politická struktura extrémní levice, vstřebávající i takové jevy, jako je ryze fašistické hnutí Antifa. Nalevo od ní už nic levicovějšího není.
S ekonomickou kontrolou státu přichází ruku v ruce i kontrola politická, kulturní, informační a vzdělávací. Tím se marxistická nenávist k samotné podstatě západní civilizace (individuální odpovědnost, absolutní svoboda slova, rovnost příležitostí bez zaručené rovnosti výsledku, malý stát) přesouvá z opozice do vlád. Ty se pak snaží konsolidovat moc globálně, v nadnárodních strukturách, jakou je typicky Evropská unie. A není to jen nějaké spiknutí několika stovek „globalizátorů“ (viz Bilderberg, Římský klub a podobně), nýbrž masivní hypnotizace milionů lidí podílejících se na výkonu jakékoli moci, od nadnárodní a státní, po lokální, mediální, justiční a edukační.
Zestátňování a znadstátňování společnosti se pak nemohou vyhnout ani velké korporace a nezbývá jim než se připojit k zestátňovací a nadstátňovací hře politické a vzniká ekonomicko-politický systém, který bychom mohli nazvat „státní kapitalismus“ nebo „korporační socialismus“, podle toho, z které strany na něj hledíme. Ekonomická moc se přesouvá z rukou přirozeného kapitalismu velkého počtu organicky vznikajících a zanikajících středních a malých podniků (čili střední třídy) do rukou nadnárodních korporací kolaborujících s vládami a nadnárodními strukturami. Tak se miliardáři jako George Soros nebo Richard Branson (a stovky dalších) stávají kolaboranty nové totality, kombinující to nejhorší z kapitalismu s tím nejhorším ze socialismu (kromě – zatím – věznic a gulagů). A tak se taky díky této kolaboraci levicoví politici jako Blair nebo Clintonovi stávají multimilionáři.
Tak se, paradoxně, konzervativní pravice stává zastáncem nejen oné postupně vyvlastňované, šikanované a chudnoucí střední třídy, ale i těch nejnižších vrstev udržovaných na nejnižší snesitelné ekonomické úrovni kartelizací korporací. A tak se taky, ještě paradoxněji, naivní čeští „liberální demokraté“ bezděky a v hypnóze stávají kolaboranty nového totalitního systému, který sem teče tentokrát ze Západu, jenž už dávno není tím bezpečným a svobodným Západem, do něhož se v roce 1990 doufali vracet. Příčinou je sveřepá ignorance, až aktivní odmítání nechat se informovat. A nemylme se, nejde jen o systém, který teprve vzniká. Je už pevně nastolený ve všech západních zemích, s cenzurou, vylučováním ze zaměstnání, trestáním „nekorektních“ názorů a zveřejňování faktů o excesech tohoto systému. Opozice proti němu, nebo jen odbočení od oficiální verze událostí a idejí, je znevažovaná nálepkami jako extremismus, fašismus, nacismus, v nejlepším případě „populismus“. Změny, které se projevily ve volbách uplynulého roku (Trump, posílení Geerta Wilderse v Holandsku, AfD v Německu, SPD v Česku, Svobodní v Rakousku) jsou procitnutí a revolta bezmocných – či přinejmenším „zbezmocňovaných“ – proti sílící absolutní moci tohoto totalitního systému.
Tento článek je uzamčen
Po kliknutí na tlačítko "odemknout" Vám zobrazíme odpovídající možnosti pro odemčení a případnému sdílení článku.Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Lukáš Petřík