Jihovýchod Turecka zasáhlo v pondělí kolem poledne další zemětřesení, podle americké geologické služby USGS má sílu 7,5 stupně, epicentrum je v provincii Kahramanmaraş. V oblasti přitom probíhají záchranné práce po ranním, podobně silném, ničivém zemětřesení. První zemětřesení zasáhlo region jižního Turecka a severní Sýrie časně ráno. Dosáhlo 7,8 stupně Richterovy škály. Počet obětí zatím neustále roste, počítá se už v tisících. Další tisíce lidí jsou zraněny nebo pohřešovány. Co na to říkáte?

Je to samozřejmě tragédie, jsou přírodní pohromy, na které se můžete alespoň částečně připravit, ale zemětřesení je velmi specifický a jen těžko předvídatelný jev. Samozřejmě že tam, kde je zemětřesení jednou za 20 nebo 50 let se tyto věci příliš neřeší. To ale není případ Turecka, které leží na rozhraní několika litosférických desek a zemětřesení jsou tam poměrně častá. V roce 1999 dva silné otřesy zabily na severozápadě země na 18 tisíc lidí. V říjnu 2011 zdevastovaly otřesy o síle 7,2 stupně východoturecká města Ercis a Van, kde zahynulo přes 600 lidí. Předcházet tomu je nanejvýš obtížné, pochopitelně leccos se dá zachránit třeba v architektonické oblasti – stavět v takto exponované oblasti mnohapatrové domy by byl zbytečný hazard. Ale lidé velmi rychle zapomínají, je to takový obranný mechanismus, který pomáhá přežít. Například studie v USA ukázala, že průměrná paměť na pohromy je u tamních obyvatel zhruba 6 let.

Zažil jste vy sám zemětřesení?

Ano, zažil a je to velmi frustrující zážitek, kdy absolutně nečekáte, že se cosi tak monstrózního a nadosobního může vůbec stát. Ale moje dcera žije v Indonésii, takže i od ní vím, že ti lidé (a ona už také) to pak berou úplně jinak, protože tam jsou menší i větší zemětřesení zkrátka všudypřítomnou realitou.

Historici a seismologové se dohadují, jestli se v pondělí nejednalo od počátku měření (cca roku 1900) o nejsilnější zemětřesení zaznamenané kdy v tomto regionu.

Zapadá toto všechno do vaší často zmiňované teze, že bude v příštích letech sílit intenzita a zvyšovat se počet takovýchto přírodních katastrof?

To úplně ne, protože zemětřesení se nijak nevztahuje ke změně klimatu. Laicky řečeno, máte několik na sebe vzájemně působících desek, ale nikdy není jisté, zda se ta tenze rozloží do menších průběžných, často i těžko zaznamenatelných otřesů, nebo zda to bude – jako v tomto případě – jeden či dva mohutné otřesy.

Hovoříme spolu poprvé v tomto, dá se říci stále ještě novém roce – co od něj očekáváte – měl by přinést více klidu, než ty turbulentní roky předešlé?

Nejsem si jist, já osobně se spíše připravuji na to, že tohle období neklidu bude i nadále pokračovat, pochopitelně v mnoha formách a rovinách.

Pokud na to budu nazírat prakticky, tak například ceny potravin ještě nedosáhly svého maxima, protože zatím žijeme z té podzimní sklizně.

A druhá věc je inflace. Jestliže se pohybuje jako nyní nad šesti procenty, tak ten návrat k rozumným hodnotám nebude trvat rok nebo dva, ale minimálně čtyři nebo pět. Jinými slovy, je dosti pravděpodobné, že v horizontu oněch pěti let přijdeme o 40 procent našich úspor.

Bojíte se eskalující chudoby?

Určitě ano, protože takových 50–60 procent lidí žije z ruky do úst. Nemají žádnou nebo minimální finanční rezervu. A je třeba vzít v potaz i to, že my ty problémy často komentujeme a vnímáme na úrovni Prahy. Ale Praha je stát ve státě, tady ty dopady zdaleka nejsou tak patrné jako ku příkladu na Vysočině, na Severní Moravě a mnoha dalších místech, kde těm lidem po zaplacení složenek zbude nějakých pět, šest tisíc korun měsíčně. Takže jediná možnost je vyvěsit anténu a každou volnou chvíli trávit u televize, to je ten nejvyšší level povyražení – a nemyslím to rozhodně nikterak pejorativně. Spíš se obávám, že tím nedostatkem peněz na trávení volného času, ale i na vzdělání a další věci trpí nakonec úroveň celé společnosti. Existuje nejenom bída hmotná, ale také bída ducha. A právě k tomu nás chudoba tlačí.

Tato zima měla ukázat, jak si Evropa dokáže poradit s energetickou krizí, kterou mimo jiné rozpoutal konflikt na Ukrajině. Zatím se možná až překvapivě zdá, že ta absence ruského plynu a ropy nezpůsobila zase takový chaos a zmar, jak mnozí predikovali…

Já jsem sám překvapený, jak se to zvládlo dobře, nicméně za cenu často zbytečně vynaložených peněz. Mám na mysli ku příkladu hojně diskutované zastropování cen energií, které podle mého soudu vedlo ve svých důsledcích především k podpoře sítě překupníků, kteří s energií obchodují a také na tom nemálo vydělávají.

Brusel stále prosazuje myšlenku a projekt Green Dealu, ale například některé automobilky už se začínají od úžasné vize elektromobilů maličko odklánět. Je to skutečně slepá ulička, jak už jste několikrát poznamenal?

Elektromobil je ideální na dopravu po městě. A v případě, že máte dost peněz ještě na to držet si další vůz se spalovacím motorem, se kterým budete vyrážet na delší trasy, pak je to ideální konstelace. Ale jenom elektromobil sám o sobě není řešení.

Není to tedy ekologičtější?

Jistěže to má své výhody, ale ten přínos v globálu zase není tak velký, jak se nám Brusel a další snaží namluvit. Faktem je, že na světě není například kobalt, který je potřeba k výrobě baterií, takže když sečteme všechny ty nezbytné externality, tak elektromobily zase tak výhodné opravdu nejsou.

A vaše řešení?

Já jsem naprosto spokojen se zcela obyčejným, ale kvalitním spalovacím motorem. A myslím si, že řešením není ho vyměnit, řešením je začít vyrábět namísto současného benzínu jinou směs na principu umělé fotosyntézy, která by byla levnější, ekologičtější a efektivnější. Ale to bohužel znamená minimálně dalších 30 let výzkumů, je to pouze idea.

Konflikt na Ukrajině vstupuje do druhého roku válčení. Jsme podle vás po tom roce blíže vítězství a především míru?

Bohužel cítím, že nejsme. A ten vývoj je skutečně těžko předvídatelný. Abych parafrázoval jeden známý výrok – když stavíme kostky, jsme překvapeni ve dvou případech – jak vysoký dům z nich dokážeme postavit – a jak rychle potom celý spadne. A ten pád by byl v tomto případě vítaný, protože by znamenal, že samotní Rusové by vzali spravedlnost do svých rukou, konečně by pochopili, že posílají svoje syny zcela zbytečně na smrt jenom kvůli ješitnosti a megalomanství jednoho či několika lidí v Kremlu. Zatím k tomu nedošlo a bohužel se zdá, že to nebude otázka týdnů, ale minimálně dalších měsíců – pokud vůbec ruská společnost je něčeho takového schopná.