„Rusku chybí motivace jednat,“ řekl prezident Petr Pavel. Proč tomu tak je?

Rusové o sobě říkají, že „dlouho zapřahají a pak rychle jedou“. A že Rusům, tedy Putinovi, chybí motivace jednat? Tuto frázi lze vykládat různým způsobem. Může to znamenat, že nemají důvod dělat to, co my od nich očekáváme, respektive si přejeme. Rusko je však samostatný hráč ve světové politice a nemusí dělat to, co by nám vyhovovalo, protože má vlastní zájmy.

V obecné rovině je kvalita jednání vždy podmíněna viděním cíle a vnějším prostředím. Co je cílem ruské zahraniční politiky? Po rozpadu SSSR se ruské postkomunistické vládnoucí elity vrhly do budování kapitalismu v Rusku a doufaly v ochotu Západu je akceptovat jako rovnocenné tvůrce „nové civilizace“ na bázi všelidských hodnot. Realita ale byla taková, že kapitalismus v Rusku byl nejvíce podobný devatenáctému století, částečně proto, že ruské elity se zhlédly v carském režimu, částečně proto, že Západ předpokládal, že se Rusko stane dodavatelem surovin a že ruské elity budou na právech vazala závislého na koloniální metropoli.

Po příchodu k moci Vladimira Putina v roce 2000 on sám několikrát upozorňoval, že pro ruské elity a pro samotné Rusko je tato situace neakceptovatelná. Západ to řešil rozšiřováním NATO a podporou separatismu v Rusku, jehož cílem je rozbít „tuto poslední baštu kolonialismu“. Výsledkem je, že ruské putinovské elity začaly jednat a aktivně, včetně použití síly, začaly prosazovat svou vizi obnovení mocenské pozice Ruska. Ruským elitám tak rozhodně nechybí motivace jednat. Co se týká motivace vyjednávat, tak pro ně je akceptovatelná pouze varianta uznání Ruska jako rovnocenného aktéra mezinárodních vztahů.

Klíčovým problémem je, jestli má Rusko kapacity na zajištění této pozice, a jestli je Západ v čele s USA ochoten vzdát se své hegemonie. Je tu jedno dilema. Údajně železný kancléř Otto von Bismarck měl kdysi prohlásit, že „Rusko není nikdy tak slabé, jak vypadá, a tak silné, jak se tváří“.

Vyplývá ruská sebedůvěra z toho, že má v Asii silné spojence – Írán a Čínu?

Podle všeho se Rusko pod vedením Vladimira Vladimiroviče Putina připravovalo delší dobu na konfrontaci se Západem, o čemž svědčí opatření v ekonomické, politické, vojenské, ale i diplomatické sféře. Rusko aktivně využilo nevyvážených vztahů Západu a zejména USA k některým zemím a nabídlo jim vzájemně výhodnou kooperaci či pomoc, včetně vojenské. Známý americký teoretik Zbigniew Brzezinski ve své knize Velká šachovnice z roku 1997 varoval před sblížením Ruska s Čínou a s Íránem.

Co udělal Západ, respektive USA? Asi není náhodné, že na stranu Ruska se dnes staví řada zemí v Jižní Americe, Asii a Africe. Rozšiřování BRICSu a vlažné odsuzování ruské intervence na Ukrajině řadou zemí jsou toho důkazem. Proč by Rusko nemělo být sebevědomé a nemít sebedůvěru.

Jak vnímáte ruské sbližování se Severní Koreou?

Příčinou sbližování se Severní Koreou je zřejmě její vojenskoprůmyslový komplex. Válka na Ukrajině trvá déle, než ruské elity předpokládaly, a kapacity Ruska nelze mobilizovat tak rychle, jak by to bylo pro zajištění úspěchu žádoucí. Severní Korea má nejen ohromné zásoby munice, ale není de facto ani závislá na Západu, takže Rusko může neomezeně podporovat. Rusko tím ale zároveň vyvažuje své vztahy s Čínou, která je podle Putina dobrý soused, mající ale vlastní zájmy.

V Česku se stále pořádají sbírky na drony pro Ukrajinu. Nicméně přímo z linie bojů chodí zprávy, že ne moc kvalitní drony vytvářejí na frontě nebezpečné hřbitovy nevybuchlých „letadélek“. Prostě, že drony nejsou až tak zázračnou zbraní. Co vy na to?

Drony se ukazují jako vysoce efektivní a přitom jako méně nákladné prostředky destrukce protivníka oproti dělostřeleckým nábojům, raketám a tak dále. Rusové i Ukrajinci připouštějí, že drony jim dělají velké problémy a boj s drony protivníka je důležitým aspektem úspěchu na frontě.

Jiný problém je kvalita dodávaných dronů. I to je dnes byznys. Pro mnohé je důležitější vydělat, a účinnost je druhořadá. To se týká i dodávek dalších zbraní a výstroje na Ukrajinu. No a co se týká hřbitovů nevybuchlých „letadélek“… Asi mnohem závažnější jsou minová pole a hřbitovy padlých vojáků a civilistů.

Mnozí lidé si stěžují, že se v Česku kromě ukrajinských vlajek kam oko dohlédne vytvářejí paralelní ukrajinské struktury. Například klientské centrum s pasovým servisem a další. Je to v pořádku?

Byl jsem nedávno v Itálii a v Rakousku. Nikde jsem neviděl demonstrativně vyvěšené ukrajinské vlajky jako u nás. Zřejmě to je zvláštnost českých elit, deklarovat svou pozici, aby nebyly obviněny z nedostatku loajality. Co se týká institucí, vzhledem k počtu Ukrajinců to má logiku. Pokud je mi známo, analogická řešení přijaly i další státy. Problém bych spíše viděl v tom, že k nám, respektive na Západ, odešlo poměrně hodně Ukrajinců z oblastí, kde bezprostřední hrozba válečných operací vzhledem k velikosti Ukrajiny nebyla.

Od bývalého starosty Prahy 6 a poslance TOP 09 Ondřeje Koláře nedávno nečekaně zaznělo, že by Česko mělo najít způsob, jak donutit ukrajinské muže vykonávat svou brannou povinnost. Co si o tom myslíte?

Myslím, že jak u nás, tak i v zemích západní Evropy lze pozorovat „únavu z Ukrajiny“. Výdaje, spojené se zajištěním jejich života u nás, v konfrontaci s problémy řadových českých občanů, a fakt, že se i u nás pohybuje mnoho mužů, Ukrajinců v branném věku – to vyvolává řadu otázek a navozuje i představy možných řešení, včetně možnosti jejich „odvelení na frontu“.

Problém má ale širší dimenzi. Za co mají či jsou ochotni umírat Ukrajinci? Za zkorumpované elity, za odprodanou zemědělskou půdu Ukrajiny západním společnostem, když porážka Ruska, které by zaplatilo reparace, je málo pravděpodobná, což připustil i prezident Volodymyr Zelenskyj, jehož legitimita je dnes pod otazníkem, když přestal hovořit o návratu Ukrajiny k hranicím z roku 1991.

Lze neustálé volání po válce, varování před ruskými špiony, dodávání zbraní na Ukrajinu, označit za předehru třetí světové války?

O první světové válce jsem někde četl, že ji nikdo nechtěl, a přesto vypukla. Cílem Západu v konfliktu na Ukrajině je oslabit nebo rozložit Rusko a otevřít si cestu k ruskému surovinovému bohatství a držet díky tomu hegemonii Západu v čele s USA.

Třetí světová válka, pokud by byla jaderná, by však znamenala totální destrukci, kde „živí by záviděli mrtvým“. Řekl bych, že rozhodující část elit si to uvědomuje a že současná politika je spíše otázkou byznysu. Vydělat a zastřít vlastní chyby v rozhodování, které zapříčinilo současné vyhrocení situace. Bohužel, pro část elit je současnost i jízdou na tygru. Nemohou slézt, protože občané by se jich mohli zeptat, zda náklady na konflikt jsou adekvátní výsledkům. V tom je snad jediné riziko, kromě náhodného odpálení jaderných zbraní.