Nedávno jste upozornil, že některé firmy a fabriky zakazují lidem trasování. Nechtějí, aby používali aplikaci e-Rouška a nahlašovali kontakty. Jak se k vám tyto informace dostávají? A nastala v chování firem změna?

Už jen samotný fakt, že jsme na to poukázali, situaci významně změnil. Ve firmách, kde jsme takové jednání sledovali, zaměstnavatelé, na které jsme cílili, situaci změnili. Možná že šlo částečně o jejich vlastní iniciativu, ale někde to byl i systémový přístup, takže to rozhodně pomohlo. Pomohlo to změně atmosféry i na konkrétních pracovištích. Podporovali nás lidé nejen z odborového prostředí, ale také mimo jiné – nečlenové odborů – třeba přes sociální sítě a v některých případech nám potvrzovali zjištění, že zaměstnavatelé například motivují zaměstnance, aby chodili do práce plnou pracovní dobu, za což slibují odměny a podobně. Ale drtivá většina těch, kdo se chovají slušně a korektně, chce, aby jejich zaměstnanci byli zdraví, takže třeba zavádějí pravidelné testování.

Jinak řečeno, máte informace, že hned po zveřejnění takových případů se vše začalo zlepšovat a firmy si začaly dávat pozor?

Ano. Jsou to i konkrétní firmy, ale my jsme se rozhodli, že nebudeme konkrétní jména říkat, protože naším cílem bylo ochránit zaměstnance a nebylo cílem pranýřovat konkrétního zaměstnavatele. Tímto způsobem jsme řešili situaci i se státní inspekcí práce – s tím, abychom požádali zařadit to do souhrnu toho, kde chodí na kontroly, aby toto byla jedna z věcí nebo otázek, na které se ptají.

Co tedy má dělat člověk, pokud se s tím ve svém zaměstnání setká? A lze zaručit, pokud podobné nahlásí, že nebude prozrazen?

Není to úplně jednoduché, jak by se mohlo zdát. Samozřejmě ideální odpovědí je zavolat na nějaké číslo. Každopádně pokud se dostanou do této situace, nejsou členy odborů, nepůsobí u nich odborová organizace, doporučil bych, aby se anonymně obrátili na Státní úřad inspekce práce nebo na hygienu a požádali je, zda by bylo možné v té věci něco učinit. Prostě normální lidskou formou, která nemá za cíl někomu ubližovat, ale napravit ten stav. Máme zkušenost, že ta cesta je mnohdy velmi jednoduchá, ale také velmi efektivní.

Pokud ale dojde k jiné situaci, to znamená, že se ochrana zásadně neřeší, nejsou dodržována elementární hygienická pravidla v případě výskytu covidu a podobně, v takovém případě doporučujeme obrátit se opravdu co nejdříve ať už na hygienu nebo přes státní úřady práce, protože tady se jedná také o porušení pracovněprávní legislativy, stejně jako hygienických předpisů v této době.

Setkáváte se ještě s nějakými průvodními jevy koronavirové krize třeba kromě těchto případů?

Víme o případech, kdy zaměstnavatelé chtějí řešit právě otázku hygieny – nyní myslím v souvislosti s covidem, a to přímo na úkor zaměstnanců. To znamená: nemůžete jít do práce, pokud nebudete mít negativní test. – Pane řediteli, my bychom chtěli, aby zaměstnavatel test uhradil, když to máme jako podmínku. – Ne, sežeňte si to sami. To je zrovna jeden z případů, o kterých jsme informováni.

Dá se proti tomu nějak bojovat?

To je mnohem složitější, protože někdo musí začít konat ve vztahu ke konkrétnímu zaměstnavateli a říci, že takovým způsobem to nejde. Nelze, aby si zaměstnavatel něco vynucoval, navíc na úkor zaměstnance a na jeho náklady, protože test nemusí být levný. Obzvláště když je zaměstnanec nízkopříjmový, jde o fatální zásah do rozpočtu, takže z našeho pohledu by něco takového vůbec nemělo probíhat ve shodě. Tedy zaměstnavatel, pokud něco takového vyžaduje, by měl nést náklady s tím spojené. Zároveň běží diskuse zaměstnavatelů, zda by otázka testů mohla být zohledněna v nákladech, třeba že by stát hradil padesát procent nákladů na testy. To by mohlo situaci odblokovat a my s tím v zásadě nemáme problém, protože se jedná o společnou ochranu obyvatel.

Jinak řečeno, stále plné ruce práce.

Ano, bohužel je to tak. Ale je to doba, kterou jsme si nikdo nevymysleli a musíme se v tom nějak naučit pohybovat.

Když jsme spolu mluvili naposledy, vadilo vám, že vláda připravuje překotné návrhy a různá opatření bez toho, aby byla konzultována a probíhal standardní sociální dialog. Také jste se zasazoval dopisem, aby byl opět aktivován sociální dialog tripartity – tedy vlády, odborů a zaměstnavatelů. Změnil se přístup vlády za poslední měsíce?

Je to opravdu různé, protože v rámci sociálního dialogu neřešíme pouze otázky spojené s covidem, ale i spoustu jiných věcí: zelená dohoda pro Evropu, národní plán obnovy, národní program reforem, příprava příštího rozpočtového období, čerpání evropských prostředků, příprava dokumentů, zákonů… každá z těch věcí má různé způsoby projednávání, různou intenzitu. To je jedna věc.

Druhá ale je, že bohužel i teď na posledním jednání tripartity jsme museli vznést požadavek, aby vláda změnila a zlepšila způsob komunikace s obyvatelstvem, protože situace je podle našeho soudu vážná. Je vůbec otázka, kdo ve společnosti vůbec ví, jaká jsou skutečná konkrétní opatření, která jsou aktuálně platná, protože se některá mění, bohužel i v periodě, a minulý týden toho byl tím nejhorším příkladem – opatření měnila během jednoho dne. To neznamená, že by někdo neměl právo na chybu, ale veškerá důvěra v opatření je zbořena ve chvíli, kdy stát přijde s nějakým neobvyklým řešením a neuvědomí si, skoro bych řekl, podle toho úplně nejobyčejnějšího posouzení, že dělá chybu.

Jestliže na jedné straně může jít do obchodu jeden člověk na 15 metrů čtverečních a pak v hromadné dopravě vidíte, že to není možné, tak lidé vnímají a ptají se, proč taková divná měřítka, proč to pro nějakou oblast platí a proč to pro nějakou oblast vůbec neplatí. Proč někdo neuvažuje jen obyčejným selským rozumem? Ale to se týká i diskuse kolem zprovoznění lyžařských středisek, kde to postrádá logiku. Takže jsme požádali vládu, aby se z chaosu stal systém, aby se opatření, která jsou přijatelná, podrobila určitému kritickému pohledu a aby se nevydávala překotná rozhodnutí. Navíc ještě mimo takový zdravý, selský rozum.

A aby se lidé ve finále bavili na úkor třeba i rozumných opatření, což byl dříve semafor, nyní PES, způsobem, že semafor zhasl a PES už také odchází ze světa, není nic příjemného. A v žádném případě to nedává signál obyvatelstvu, že jsou opatření promyšlená, že jsou provázána mezi sebou a že mají alespoň ten základní charakter logiky. To se nám opravdu nelíbí a řekli jsme včera na tripartitě, že takový postup nepomáhá vůbec ničemu.

Podle vás tedy vláda stále selhává v předávání informací občanům, za což je kritizována už od první koronavirové vlny?

Když srovnáme uplynulých deset měsíců, kdy probíhá koronavirová nákaza, dá se to takto zjednodušit, ale musíme brát v potaz, že některé kroky překryjí i celou řadu dobrých, pozitivních a rozumných opatření. Vláda a lidé, kteří připravují komunikační strategii, musejí skutečně vše zvážit ještě dříve, než se to vydá obyvatelstvu.

Domníváte se, že to, o čem se bavíme, je důvodem, proč se takzvaně lidé stavějí na zadní a majitelé restaurací a hospod už odmítají mít zavřeno podle vládních pokynů?

Rozhodně. Jestliže můžete jít do továrny, kde se nehledí na metry čtvereční a kde jste ve společných sprchách, ve společných šatnách, pracujete na krátkou vzdálenost od sebe a pak vyjdete z brány firmy do obchodu, kde musíte čekat ve frontě, zda není na 15 metrů čtverečních tolik a tolik lidí... nebo v hromadné dopravě dojde k tomu, že se dopravní podnik města rozhodne snížit počet spojů, čímž ještě zhustí dopravu, je zcela logické, že lidé těmto opatřením nevěří a že už si k tomu dělají svůj vlastní příběh. A říkají si, proč já mám být ten zavřený a proč nemohu provozovat a musím generovat ztrátu, když ostatní nemusejí?

To je zcela logický přístup a vůbec se mu nedivíme, proto právě i ten náš apel, aby se věci řešily skutečně selským rozumem a aby se nad příštími opatřeními skutečně uvažovalo. My jsme si to zažili 16. listopadu, kdy jsme navrhovali, aby se přerušil provoz, aby se nákaza alespoň na chvíli zastavila, a schytali jsme to, co si to dovolujeme. Přitom se jednalo o jedno z mála logických opatření, jak udělat třídenní, pětidenní přerušení, které by bylo zcela logické a rozhodně by žádné významné ztráty nezpůsobilo.

Lidé přicházejí s náměty, přicházejí doslova a do písmene s otevřeným hledím, aby se pomohlo, a místo toho, aby se přijal, tak se nakonec dá navrhovateli náhubek, posměšný klobouk nebo oblečení, udělá se z něj nějaký šašek. Přitom když jsem upozorňoval v první vlně například na to, že se lidé obávají, že když budou v karanténě, přijdou o čtyřicet procent svého příjmu, v podstatě jsme slyšeli, co bychom ještě nechtěli a co si to dovolujeme. V Německu mají šest týdnů za sto procent své mzdy v případě, že jsou nemocní. V Čechách je to 40 procent a teď se někteří diví, že lidé nechtějí trasovat? Nebo že nechtějí na testy. Vždyť je to logické, jestliže máte dostat významnou část svého příjmu, je to ekonomicky logické.

A na nápady typu, že za covid bude 100 procent nemocenské a za jiné nemoci nebude, byla má argumentace naprosto jednoznačná: jestliže chceme, aby tomu tak bylo, přece si nemůžeme myslet, že někdo, kdo má covid a je bezpříznakový, bude v karanténě za sto procent mzdy a někdo se zápalem plic v nemocnici ve vážném stavu dostane 60 procent? Tak se to rozdělovat nesmí. Pokud chceme pomoci, ano, zvyšme nemocenskou, třeba na dočasnou dobu, ale netvařme se, že jiné nemoci nemají žádný význam nebo dopad na zdraví člověka. Mnohdy ještě větší než covidové infekce, čímž si v žádném případě nedovoluji zlehčovat dopady, protože i v mém okolí zemřel můj kamarád právě na komplikace covidu, jinak by tu ještě dnes byl.